Popelka z Vystrkova a Úpětína

Johannes Jegerlehner

Kdysi dávno bydlel na úpětínské zámku manželský pár a ten měl dceru, která byla jejich celá radost. Ale neštěstí nechodí jen po horách, scházívá i dolů do údolí, a tak zámecká paní jednoho dne onemocněla a mělo se to s ní k umírání. Tu si zavolala svého muže a prosila ho, aby si, až ona umře, nebral ženu, která by neměla tak krásné plavé vlasy jako ona. Muž jí to slíbil, a když jeho choť zemřela, dlouho truchlil a držel za ni smutek, zatímco jeho dcera rostla do krásy.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Za několik let dostal muž opět chuť do ženění, a tak se vydal do světa, aby hledal nevěstu, ale nenašel žádnou, která by měla tak jemné zlaté vlasy jako jeho mrtvá žena. A přece byla jedna úplně nablízku a to byla jeho vlastní dcera! Měl ji velmi rád a tu shledal, že je celá matka z doby, kdy se o ni před dvaceti lety ucházel, takže se nakonec rozhodl, že se ožení s dcerou. Jednoho dne ji se svým úmyslem seznámil, ale dívka se tomu jen smála. Když ale viděla, že to otec myslí vážné, posmutněla a odešla do své komnaty. Měla otce také velmi ráda, ale jen jako otce, ne jako ženicha. Za několik dní se opět ukázala, neboť věřila, že otec od svého zvláštního úmyslu upustil, ale on ji v něm ještě více utvrzoval, a tak se uchýlila k rozličným výmluvám a vytáčkám.

Jednoho dne otci řekla, že se stane jeho ženou, pokud jí koupí trojí šaty, jedny musí zářit jako slunce, ty druhé aby se tetelily jako měsíc v úplňku a na těch třetích se mají třpytit hvězdy jako na obloze. Otec byl jejím rozhodnutím velmi potěšen, ihned odcestoval a nedopřál si žádného klidu, dokud ty trojí šaty nezískal. Když přijel domů a šaty před dcerou rozložil, tak jedny zářily jako polední slunce, ty druhé se tetelily jako bledolící měsíc v úplňku, a ty třetí byly posety hvězdami jako půlnoční obloha. Dívka od nich nedokázala odtrhnout oči, ale když se jí otec opět zeptal, zda si ho nyní vezme za muže, polekala se a řekla: „Ještě ne, ale když mi koupíš kočár, který jede sám od sebe, pak se stanu tvojí ženou.“ Myslela si, že takový kočár na celém světě nenajde, ale otec se opět vydal na cesty a přivezl kočár, který nepotřeboval koně a jel sám od sebe. Teď už svatbu nemohla déle odkládat, a tak se naoko nevyhnutelnému osudu podvolila, ale tajně vymyslela plán, jak unikne.

V noci se vyplížila ze zámku, nasedla do toho podivuhodného kočáru a jela celou noc i následující den stále pryč, až přijela k velkému městu. Před městskou branou stála žebračka v hadrech, u které zastavila a vystoupila z kočáru, aby s ní promluvila. Pak s žebračkou odjela k ní domů, kde si s ní vyměnila šaty, aby ji nikdo ve městě nepoznal, a do úschovy jí dala i svůj kouzelný kočár. Jako chudičká dívka prošla městskou branou, aby si hledala službu, když tu přišla k nádhernému paláci. Dívala se užaslá do jeho oken, když tu se jí nějaký pán zeptal, co hledá. Řekla mu, že hledá službu, i kdyby byla těžká a málo placená, a on ji pokynul, jen ať jde dál, takové lidi v tomto domě potřebují. Tak se dostala do krásného paláce, kde musela stát v kuchyni u kamen nebo plotny a vykonávat ty nejhorší práce, a protože od toho byla stále ušmudlaná a zaprášená, začali ji všichni říkat Popelka. Ten velký palác, ve kterém sloužila, byl královský zámek, ve kterém bydlel korunní princ se svou matkou.

Když uplynul týden, ptala se svého panstva, zda by směla jít v neděli ráno na mši. Tito si špinavé děvče prohlédli od shora dolů a řekli, že může, ale musí slíbit, že si sedne někam úplně vzadu do kouta, aby ji nikdo neviděl. Popelka to slíbila, pospíchala do své komůrky, vytáhla ty krásné šaty, které ji daroval otec a které si vzala na cestu s sebou. Sundala si hadry, co měla na sobě, oblékla si sluneční šaty a zadními dveřmi pospíchala na mši. Po mši přišel domů princ celý očarovaný a řekl matce: „Matko, dnes jsem v kostele viděl pannu krásnou jako samo slunce, tu chci za ženu!“ Královna odvětila: „Je-li tak krásná, jak říkáš, pak proti tvému výběru nic nemám. Přiveď ji příště s sebou, abych ji poznala.“ Ale Popelka byla mezitím dávno v kuchyni a vyhlížela tak uboze a špinavě jako vždy.

Příští neděli se Popelka panstva opět ptala, zda smí do kostela. Pokud se prý bude chovat jako minulou neděli, kdy ji nikdo ani koutkem oka nezahlédnul, může jít. Dívka vyběhla do své komůrky, oblékla si měsíční šaty a spěchala do kostela. Když bylo po mši, postavil se princ před portál, aby na ni čekal. Sotva vyšla ke dveřím, vrhnul se k ní, ale ona mu proklouzla, nestihnul víc, než jí rychle navléknout na prst prstýnek. Popelka spěchala velkou oklikou zpět na zámek, protáhla se dovnitř zadní brankou, aby ji nikdo neviděl, po schodech vyběhla do své komůrky, kde si sundala krásné šaty a navlekla hadry.

Třetí neděli opět obdržela svolení jít ke mši a pro tuhle třetí cestu si zvolila hvězdné šaty, které ještě nikdy neměla na sobě a které ji připadly nejkrásnější. Po mši stál princ na svém místě u portálu, ale ona mu opět proklouzla, a tak se rozběhl za ní, ale prchající Popelku nedostihnul, protože byla rychlá jako kamzík. Při útěku jí ale spadl z nohy střevíček, který princ zvedl a strčil do kapsy. Když byl princ doma a ukazoval střevíček matce a vyprávěl jí, jak se mu vedlo, byla už Popelka v kuchyni ve svých starých záplatovaných šatech a zabývala se pánvemi a talíři. Princ byl velmi rozrušený a řekl: „Ona mi bohužel unikla, ale mám její střevíček, ožením se s tou, které tenhle střevíček patří.“ Královna odvětila: „Pomohu ti, synu. Zítra uspořádáme velkou hostinu a pozveme všechny urozené slečny a každou necháme ten střevíček vyzkoušet. Ta, které padne, se stane tvojí ženou!“ Princ s tím souhlasil, a tak ihned rozeslali po celé zemi posly s úkolem, aby sezvali všechny urozené panny, co jich v zemi žilo.

Příštího dne se objevily urozené slečny na královském dvoře, každá v těch nejkrásnějších šatech, neboť si všechny myslely, že si princ možná už dnes vybere nevěstu. Některé se oblékly do něžně sněhobílé a vypadaly jako květy trnky, druhé v rudé jako šípkové růže, jiné zase do brčálově zelené, prostě hrály všemi barvami. Když se všechny v hodovní síni usadily na svá místa, přinesli střevíc a řekli jim, že princ si vezme za ženu tu, které padne. To byla tlačenice, každá ho chtěla zkusit první, ale většině byl příliš malý, i když nakonec jich bylo několik, kterým střevíček padnul, smutný princ dobře viděl, že ta, kterou třikrát viděl v kostele, mezi nimi není.

Popelka byla zatím v kuchyni, kde pomáhala připravovat jídlo a právě se ptala kuchaře, zda by nemohla upéct koláč pro prince. Kuchař protáhl obličej a zle na ni vyjel, ale ona mu řekla: „Nu, když se mi nepovede, tak ho sním sama.“ A prosila a prosila, až kuchař nakonec nevrle řekl: „Pro mne za mne ho udělej! Stále lepší, když sníš svoje nepodařené pečivo, než aby ses cpala mými chutnými pokrmy.“ Popelka se dala do práce, a když byl koláč hotový, nejenom velmi krásně voněl a byl opravdu podařený, nýbrž také nejkrásněji vypadal, až sám kuchař uznal, že ho mají dát na tác až úplně nahoru. Nikdo netušil, že Popelka do koláče zapekla princův prstýnek, který vypadnul, sotva koláč princ rozříznul.

Smutek byl naráz ten tam, princovy oči se rozzářily a poručil zavolat kuchaře, aby se ho zeptal, kdo pekl ten koláč úplně nahoře. V kuchaři by se jeden krve nedořezal, tak se polekal, že něco nebylo v pořádku, ale princ řekl: „Tak byla-li to Popelka, řekni jí, ať si oblékne ty krásné šaty, ve kterých v neděli chodila do kostela.“ Kuchař spěchal zpět do kuchyně a Popelce řekl: „Máš jít nahoru do hodovní síně a před princem a celou společností se ukázat v nedělních šatech.“ Popelka vyběhla nahoru do komůrky, umyla se a učesala, vlasy si jako vždy v neděli nechala rozpuštěné, oblékla si všechny troje šaty, nejdříve ty sluneční, pak měsíční a nahoru ty nebeské. Měla sice jen jeden střevíček, který k těm šatům pasoval, ale to nevadilo. Vstoupila do hodovní síně, před tabulí rychle vklouzla do druhého střevíčku, který tu ležel na zemi a seděl jí jako ulitý, a tu se k ní obrátily všechny oči.

Princ se k Popelce vrhnul, posadil ji u stolu na místo vedle sebe, které před tím bylo prázdné, a před přítomnými ji prohlásil za svoji nevěstu. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Drächengrudel“ je ze sbírky pověstí a pohádek „Sagen aus dem Oberwallis“ (Basel 1913) švýcarského spisovatele a učitele Johannese Jegerlehnera. Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková