O princezně, co ráda přemýšlela

Anonym

Byla jednou jedna velmi krásná princezna, která seděla na zlatém trůně, na sobě měla zlaté šaty, na černých loknách zlatou korunu a usilovně přemýšlela, což pro ni byla těžká a neobvyklá práce. Ačkoliv měla ukazováček přiložený na čele a seděla v zamyšlení pěkně dlouho, nenapadlo ji vůbec, ale vůbec nic. Když tam tak seděla třetí den a myšlenka stále nikde, zavolala si vrchní dvorní ceremoniářku a prosila ji, aby jí při tom přemýšlení pomohla. Tak tam seděly dvě a uběhnul jeden den, uběhnul druhý a pak třetí, ale žádný nápad nepřichvátal. Tak si zavolaly všechny dvorní dámy, aby se k nim sesedly a při přemýšlení jim pomohly, ale ani je nic chytrého nenapadlo. Samotný král se nakonec uvolil, přiložil ukazováček k čelu a přemýšlel a přemýšlel. Nakonec přemýšlel celý královský dvůr a od toho usilovného myšlení sedla na všechny taková únava, že král musel jmenovat vrchního dvorního zavírače papulí, který dvořanům pomáhal pří zívání. Za osm dní byl vrchní dvorní zavírač papulí od těžké práce tak nemocen, že musel odejít na půlroční dovolenou. A na jeho místo král jmenoval tři nové úředníky: jednoho vrchního dvorního papulu zavírajícího radu, jednoho dvorního zavírače papulí a jednoho obyčejného držhubu pro čeleď. To už přemýšlelo celé království, ale bohužel bylo to k ničemu, nějaký nápad ne a ne přijít. Postupně všichni tím neustálým přemýšlením úplně oněměli, jen přemýšleli a přemýšleli a mlčeli a mlčeli.

Jen kuchtička Líza nepřemýšlela, naopak se celé dny jen smála a k tomu si ještě zpívala, a protože bylo na zámku kvůli všeobecnému usilovnému přemýšlení takové ticho, dolehl Lízin zpěv až ke královskému trůnu. Pan král se při všem tom přemýšlení v hloubi duše řádně nudil, a tak poručil, aby mu tu zpěvačku, živou či mrtvou, přivedli před královský trůn. Kuchtička se objevila, ruce si očistila o zástěru, udělala pukrle a řekla: „Dobrý den, pane králi, nechal jste mne zavolat a teď mi rychle řekněte, co ode mne chcete, nemám mnoho času, uteče mi mléko z hrnce. Od té doby, co jsou vrchní kuchař, kuchaři a kuchtíci zaměstnáni přemýšlením, jsem v kuchyni na všechno sama a mám fůru práce.“ Král vlídně kývnul: „A ty nepřemýšlíš, Lízo?“ „Ne, pane králi, na to nemám čas. Mě napadá mnohé samo od sebe, takže na myšlenku čekat nepotřebuji. Naopak, já musím být pilná a pracovitá, nemohu svůj čas jen tak zabíjet.“ Jakmile tohle Líza řekla, stála před ní najednou princezna. „Říkáš, že ti nápady chodí jen tak, milé dítě? To musí být vskutku báječné, protože nám i přes všechno to snažení nepřichází ani jediná myšlenka. Tak nám řekni svoje nápady!“ „Nejvznešenější a nejkrásnější princezno, když vás tak vidím, napadá mne jen jediné. Je zvláštní, že se s vámi ještě neoženil žádný princ.“ Tu princezna radostně zatleskala rukama a volala: „Kuchtičko Lízo, ty jsi nejchytřejší v celém království! Koukejte, tohle je ten nápad, na který jsem stále čekala a na který jsem tak dlouho myslela. Tvůj nápad se mi líbí! Budu o něm další týden přemýšlet a ty mi s tím pomůžeš!“ „Ne, ne,“ řekla Líza přátelsky, ale rozhodně: „To raději dělat nebudeme. Při přemýšlení, které trvá tři týdny, člověka nic chytrého nenapadne. Moje máma vždy říkala, že krásné věci musí na světlo Boží, jinak se pro ně kupec nenajde. A tak je to i s mladou dívkou, zvláště je-li to princezna, stačí ji ukázat světu a princové se začnou slétat jako včely. Uspořádejte velký bál a pozvěte všechny prince z okolí.“ Z takové záplavy myšlenek byla princezna celá zkoprnělá a udělala vše, co jí Lízinka poradila.

Na bál přijeli princové tlustí i tencí, krásní i oškliví, mladí i staří, chudí i bohatí, hrbatí i urostlí, mezi nimi i jeden pěvec, který byl přesvědčen, že získá princezninu ruku, ale ona si ho nevyvolila, neboť nebyl přítel přemýšlení. V princezniných očích našli zalíbení tři jiní princové a to zalíbení bylo tak velké, že se nemohla rozhodnout, kterého si má mezi nimi vybrat, neboť se jí líbili všichni tři. Tady byla dobrá rada drahá! Všichni tři se s princeznou oženit nemohli. Co dělat? Dlouho, dlouho stál celý královský dvůr v zamyšlení okolo princeznina trůnu, před kterým klečeli ti tři princové. Kuchtička Líza, která byla díky svým chytrým radám jmenována vrchní dvorní rádkyní, nad celou věcí kroutila hlavou. „Tři princové,“ zamumlala si pod fousy : „to je moc. Já bych věděla hned, který se mi líbí nejvíc.“ Princezna si všimnula, že Lízu zase něco napadlo, a řekla jí: „Vrchní dvorní rádkyně, kuchtičko Lízo, chci se s tebou o něčem poradit, žádám tě o tajnou rozmluvu.“ Obě odešly za dveře a potichu tam spolu rozprávěly. Pak přišla princezna s rozzářeným obličejem zpět do sálu, posadila se na trůn, popostrčila si korunu na stranu a začala: „Milí princové, vy se mi líbíte všichni tři a já se dnes nedokážu rozhodnout, kterého z vás si mám vyvolit. Vydejte se do světa a najděte mi to nejkrásnější a nejvzácnější, co země nabízí, a to mi přivezte. Toho, jehož dárek se mi bude líbit nejvíce, si vezmu za manžela a bude se mnou v radosti a vznešenosti vládnout celé říši.“ S takovým rozhodnutím byli princové spokojeni. Opustili královský dvůr, aby princezně našli to nejkrásnější a nejvzácnější, co se ve světě dá najít.

První princ jel přes šíré moře do dalekých zemí, kde chtěl vystoupit na nejvyšší horu světa, aby princezně položil k nohám kámen z jejího vrcholu. Putoval Indií, kde tygři, lvi a jedovatí hadi usilovali o jeho život, kde musel častokrát svádět životu nebezpečné souboje, ale pln odvahy putoval dál, všemu nebezpečí a smrtelnému strachu navzdory. Po několikadenním šplhání v pustině hor, putování přes burácející horské potoky, přes příkré skalní stěny, které ostře čněly do výše, vystoupal konečně na vrchol nejvyšší hory. Tu jeho srdce zavýsklo a všechna uplynulá námaha byla zapomenuta. Jako nějaký bájný rek stál na jejím vrcholu a shlížel na svět hluboko pod ním. Šťastný a veselý vzal kámen, který byl na samém vrcholku a zvolal: „Ty, vrcholku této hory, jsi to nejvzácnější, co se tu na světě dá nalézt, ty mi získáš srdce překrásné princezny.“ Nyní začal sestupovat, ale cestu mu zavřela strašlivá sněhová vánice, kdy kolem něj padaly s hukotem do údolí laviny, a tak se kámen, který nesl princezně, stával stále těžším a těžším, dokázal ho vléci jen s největší námahou. Nakonec vyčerpaného prince opustila odvaha a k smrti unavený ulehnul do sněhu, kámen si dal pod hlavu a usnul. Tu se objevili duchové té hory, dobří trpaslíci, kteří unaveného poutníka odnesli do blankytně modré jeskyně Ledové královny. Když se princ probudil, do očí mu zářilo modré světlo a bylo tak čarokrásné, že se toho pohledu nemohl nasytit. Stěny byly ze třpytivého a zářícího křišťálu, poseté ledovými květy. O takové nádheře se mu nikdy ani nesnilo. Tu do jeskyně vstoupila Ledová královna: „Odkud pocházíš, cizinče? Ještě nikdy do mé říše nevstoupil člověk. Ty jsi přišel nepozván a nevolán, nyní jsi v moci mého kouzla a už nikdy nesmíš odejít pryč.“ Ale to ani nechtěl. Vzpomínky na předešlý život se z jeho mysli úplně vytratily, neboť Ledová královna byla krásná tak, až to člověku bralo dech a i ona se do něj zamilovala, a tak od té chvíle žili oba v modré ledové jeskyni v radosti a blaženosti; tam daleko, předaleko v Himalájských horách.

Druhý princ se vydal na moře, protože si pomyslil: „Krásné ženy milují šperky a co je krásnější a vzácnější než šňůra perel?“ Sám se ponořil do mořské hloubky a vylovil bílé třpytící se perly, ale ty nejkrásnější a největší ještě čekaly na své vylovení, protože se mu žádná zatím nezdála dost krásná a drahocenná pro princeznu. Když se opět ponořil, tu uviděl uprostřed korálového útesu na mořském dně obrovskou perlorodku, a tak se tam vydal, když tu na něj zaútočili mořští netvoři, strašlivý kraken a neforemné ryby, obrovští krabové ozbrojeni dlouhými klepety, mořské hvězdice a prastaří úhoři mu uzavřeli cestu. Nejdivočeji si počínal mečoun, ten ho chtěl proklát dlouhým mečem, který mu vyrůstal na hlavě. Ale mladý princ neztratil odvahu a kordem srazil mečounovi hlavu i s jeho mečem. Tu z růžového korálového útesu zazněla sladká hudba a objevily se pestrobarevné medúzy, vznášející se kolem větviček korálových stromů jako vznešené barevné květy. V modravé hloubce náhle rozkvetly mořské lilie a rozzářily se purpurové a zlaté mořské houby, zatímco mořské nestvůry zmizely. V kočáře z mušlí, taženém delfíny, přijela mořská panna, která prince zajala, a on si to nechal rád líbit, neboť byla tak překrásná, že už nikdy nezatoužil po slunečním světle a žil na růžovém korálovém útesu v modravé mořské hlubině jako manžel mořské panny. Dávno už zapomněl, že ho kdysi nějaká princezna poslala do světa hledat to nejkrásnější a nejvzácnější.

Ten třetí princ zůstal nakonec doma. Chtěl se sice každé ráno vydat do světa, aby tam hledal to nejkrásnější, ale když o tom přemýšlel, tu ho nikdy nenapadlo, co je vlastně na tomto světě to nejkrásnější a nejvzácnější. Tak seděl v hlubokém zamyšlení na svém zámku a dříve než by se byl nadál, přišel onen den, kdy měl s ostatními princi předstoupit před překrásnou královskou dceru. Nic nenašel – nic – zcela nic, a tak přišel s prázdnýma rukama.

V poledne měla být volba královského manžela. Ve vší nádheře seděli král i princezna na trůně, zatímco kuchtička Lízinka, nyní vrchní tajná radová s titulem Její Excelence a řádem Zelených ratolestí se třemi kordíky, stála vedle. Princ přišel už ráno kolem osmé hodiny a teď netrpělivě čekali na zbývající dva prince. Bylo jedenáct hodin a nikdo nepřicházel, i když heroldové troubili z věže do celé země, aby prince, kdyby zabloudili, přivedli na správnou cestu k zámku. A bylo dvanáct hodin a nikdo nepřicházel. A králův žaludek si teskně povzdychl, neboť si vzpomněl na oběd. Tu pravila kuchtička Líza, která rovněž dostala hlad: „Déle na prince čekat nemůžeme. Volba musí začít.“ To mluvila všem z duše a třetí princ předstoupil s hlubokou úklonou před trůn a král se zeptal: „Vítám tě, princi, pověz nám, copak jsi ve světě našel nejkrásnějšího a nejvzácnějšího? Můžeš nám to ukázat?“ Princ byl celý rozpačitý, přešlapoval na místě a drbal se na nose, nic neměl a také nic nevěděl. Hledajíc nějakou záchranu, pohlédl do obličeje kuchtičky Lízy a pak si vydechnul úlevou, protože ona mu zašeptala: „To nejkrásnější a nejvznešenější na světě je přece naše princezna.“ A princ to s upřímným zápalem nahlas a zřetelně opakoval: „To nejkrásnější a nejvznešenější na světě je naše princezna.“

A bylo to! Princezna z toho byla celá užaslá, a protože ostatní princové nepřišli a tento princ její úkol vlastně splnil, byla svatba. Já bych si býval přál, aby mě tam také pozvali, neboť to muselo být velmi veselé. Vyprávěla mi o tom Její Excelence kuchtička Líza, s kterou jsem se již dříve velmi přátelil. [pozn1]




Poznámka 1 - Krásná pohádka „Prinzessin Trina“ je ze sbírky rakouských pohádek „Die schönsten Märchen aus Österreich“ (1921). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková