Jak si Honza opatřil nevěstu

Franz Georg Brustgi

Byli jednou tři bratři, ti dva starší byli pořádní a chytří chasníci a oba se vyučili řemeslu, ale ten nejmladší Honza, ten byl hloupý jako otep slámy a zcela k nepoužití. Od rána do večera se poflakoval po domě od ničeho k ničemu a jen tak z dlouhé chvíle snědl každý den pecen chleba, nemluvně o plných talířích jídla, které spolykal k obědu. Ale nikdo kvůli tomu nenadělal mnoho povyku, protože to byl koneckonců přece jen dobromyslný člověk. Když měli oba starší bratři svoje tovaryšská léta za sebou a stali se mistry, chtěli se oženit, a tak se rozhodli, že se vydají do světa, aby si našli nevěsty. Tu jim matka řekla: „Vezměte s sebou rovnou i Honzu, sám si ženu nikdy nenajde.“ K tomu, aby s sebou na vandr brali i hloupého Honzu, neměli bratři žádnou chuť, ale protože si to matka bezpodmínečně přála, nakonec ho vzali, ale musel jim slíbit, že je všude na slovo poslechne.

Potom, co ušli pěkný kus cesty, přišli do nějaké vsi a rovnou zamířili do zdejšího hostince, protože věděli, že hostinský má pěknou dceru na vdávání. Než tam vešli, řekl nejstarší bratr Honzovi: „Honzo, nedělej nám žádnou ostudu a necpi se tolik jako doma! Když zaklepu na nohu od stolu, tak to je znamení, že máš s jídlem přestat. Rozumíš?“ „Jo, jo, dám na to pozor a zařídím se podle toho.“ ujišťoval je Honza. Když pak seděli v šenku u jídla a Honza si právě pochutnával na čočkové polévce, vplížil se pod stůl pes a jak přátelsky vrtěl ocasem, zaklepal jím na nohu od stolu. Honza si myslel, že mu bratr dává smluvené znamení, položil lžíci a nevzal si už ani sousto, ačkoliv ho k tomu hospodyně i její dcera nabádaly. Také jeho bratři mu domlouvali, aby se najedl, ale on myslel, že to říkají jen proto, aby hospodyně nepochopila, že je to tak domluveno. Ale opravdu se tentokrát najedl tak málo, že mu v žaludku kručelo jako vzteklému psovi a bylo to hodinu od hodiny horší. Zatímco jeho bratři se škádlili a povídali si s tím děvčetem, jemu se pomalu dělaly hlady mžitky před očima.

Konečně si všichni řekli dobrou noc a vyšli nahoru do světnice, když tu Honza řekl: „Bratři, já už to hlady nevydržím, musím ještě něco sníst!“ Tu se mu bratři smáli a nakonec z něj měli psinu, že se nechal oklamat psem. Ale protože by to déle hlady opravdu nevydržel, řekli mu, aby šel do kuchyně, kde stojí ještě celá mísa čočky. Honza na nic nečekal, sešel do kuchyně, popadl mísu s čočkou a celou ji rukama vyjedl. Když se vrátil do světnice, chtěl si utřít ruce i hubu o prostěradlo. „Ty osle! Co tě to napadlo? Nejdříve jdi ke studni a umyj se!“ peskovali ho bratři. Tak šel na dvůr a u studny našel džbán, který byl plný vody. Nelenil a strčil dovnitř ruku, aby si ji omyl, ale protože ji sevřel v pěst, nemohl ji vytáhnout ven, a tak celý popletený přiběhl i se džbánem za bratry a naříkal. „Ty hlupáku,“ řekli: „rozbij ten džbán o studnu, pak ruku zase vytáhneš.“ Ten hloupý brach poslechnul, běžel ke studni a praštil džbánem o roubení, až zacinkaly střepy.

Hluk probudil krásnou dceru hostinského a ta vyšla ven, aby se podívala, co se stalo. Když ji Honza uviděl, popadnul ji svýma silnýma rukama a upaloval s ní pryč ze vsi a mohla křičet a bránit se, jak chtěla. Běžel s ní až domů, kde řekl: „Matko, tady mám tu nevěstu!“, čemuž se matka nemohla vynadivit. Protože byla ještě noc, šel Honza nahoru do své komory spát a nevěsta musela s ním. Za chvíli Honza spal a chrápal při tom tak strašlivě, že nevěstě z toho bylo úzko a pomyslela si: „Kdybych tak byla z tohoto domu pryč a zpět u své matky. Ale jak to udělám, abych odtud unikla?“ Nakonec dívka, když už i stará matka tvrdě spala, potichu vstala a vyplížila se ze světnice, ale dveře domu byly zavřené. Tu to zkusila přes stodolu a chlév a to se jí podařilo. Předtím, než utekla, ale odvázala ve chlévě kozu a zavedla ji nahoru do světnice, kde ji položila vedle chrápajícího Honzy.

Za nějakou chvílí, bylo ještě daleko do svítání, se matka probudila a zavolala na Honzu: „Honzo! Milý Honzo, jsi vzhůru?“ Honza si mnul rozespalé oči a řekl: „Ano, matko.“ „Máš ještě svoji nevěstu?“ „To se hned uvidí.“ řekl Honza a natáhl ve tmě ruku na stranu: „Ano, matko, je tu, leží vedle mne, ale je vám nějaká chlupatá!“ „Ach ty hlupáku,“ zvolala matka: „to se ti jen zdá.“ „Ne, matko,“ řekl Honza: „šáhnul jsem na ni ještě jednou a má na těle tvrdé chlupy!“ „Honzo, ty jsi mi ale opravdu kus hlupáka, zkus to ještě jednou a pořádně.“ nabádala ho matka. Tak si Honza sáhnul ještě jednou a zvolal: „Bože matko, ona má taky roh!“ „Pánbů s námi a zlé pryč! aby to tak byla nakonec ďáblice!“ zvolala matka. „Matko, ona má dva rohy!“ naříkal Honza a byl z toho docela bezradný a zoufalý. Tu matka vstala, rozžala svíci a šla k Honzovi do komory, aby tam uviděla, že vedle něj leží koza, a tak ji popadla za obojek a zavedla zpět do chléva.

A Honza? Ten si z toho vzal ponaučení a podruhé už nevěstu nesháněl, když mu hned ta první utekla. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Hans holt sich eine Frau“ je ze sbírky pohádek švábského filologa a folkloristy Franze Georga Brustgi „Das Wunderschiff – Schwäbische Volksmärchen“ (1941). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková