O blýskání na lepší časy

Franz Georg Brustgi

Byl jednou jeden starý král, který měl syna a tři dcery. Jednoho dne těžce onemocněl, a tak si nechal syna zavolat a řekl mu: „Milý synu, cítím, že brzy umřu, proto slyš moji poslední vůli. Moje tři dcery, tvoje sestry, se nesmí vdát dříve, dokud od mojí smrti neuplyne šest let. Slib mi, že se postaráš o to, aby se moje poslední přání splnilo.“ Princ to otci slíbil rukou dáním a brzy nato král zavřel oči navěky. V následujícím období se mnozí vznešení a bohatí princové o krásné princezny ucházeli, ale mladý král nedovolil, aby se sestry vdaly, říkal, že musejí čekat, dokud neuplyne šest let.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Tak uplynuly tři roky a mladý král již odmítl mnohého nápadníka, když tu se jednoho dne objevili tři urození bratři a ti se ucházeli o královy sestry. Ten nejstarší se jmenoval Hrom, ten prostřední Blesk a ten nejmladší Nečas. I jim se však dostalo stejné odpovědi jako těm ostatním. V jednom se tihle bratři od ostatních nápadníků lišili, neodjeli v ten samý den domů, nýbrž si pronajali komnaty v nedalekém zámku, aby prý mohli krásné princezny co nejčastěji vídat. Když mladý král jednoho dne odcestoval, vtrhli ti tři do královského zámku, popadli princezny, naskočili s nimi na čekající koně a uháněli jako vítr s bouří se svou vzácnou kořistí přes louky a pole do hlubokého černého lesa. Když se král vrátil domů, svoje sestry nenašel a byl z toho k neutěšení. Ihned se vydal na cestu, aby je hledal, odhodlán jít až na samý na konec světa.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Dlouhý předlouhý čas marně putoval světem, až jednoho dne přišel opět do nějakého hlubokého černého lesa. Šel stále hloub a hloub, volal a hledal sestry, ale nenašel po nich nikde ani stopu. Pojednou na jedné mýtině uviděl krásný zámek, a když přišel k bráně, zavolal na něj z okna nějaký hlas: „Ach, bratříčku, v nešťastnou hodinu jsi sem přišel! Obrať rychle pryč! Tady bydlí můj muž Blesk, a když přijde domů a najde tě tu, zabije tě!“ „Neznám ten hlas?“ pomyslel si král, šel k zámku blíž a tu poznal svoji nejstarší sestru. To bylo radosti z opětovného setkání, a tak král přes všechna sestřina varování zůstal u ní. Zatímco tak jeden s druhým rozprávěli, jak se jim v odloučení vedlo, přišel švagr Blesk domů. Ale kupodivu se nestavěl k cizí návštěvě nijak zle, nýbrž krále přátelsky pozdravil a pozval ho, aby byl jeho hostem, jak dlouho se mu zlíbí. S takou nabídkou král rád souhlasil, neboť chtěl nějaký čas u své milé sestry zůstat. Švagr Blesk se mu každý den věnoval a stále se mu snažil různými hrami ukrátit čas. Nejčastěji stříleli lukem a šípem a jejich cíl, jen si to představte, byl vzdálený hodinu letu a ten šíp měl tu obzvláštní schopnost, že se vždy sám od sebe vrátil a ke zpáteční cestě potřeboval dvě hodiny. Král se nemohl dost vynadivit tomu, jaký byl švagr Blesk výtečný střelec, jeho šíp doletěl daleko až na konec jednoho údolí, kde se s ohnivým jazykem na ocase zabořil hluboko do skály a přesto vždy přiletěl zpět. Osm dní zůstal král u švagra Blesku jako host, potom cestoval dál, aby vyhledal dvě druhé sestry.

Putoval dál a dál skrze ten hluboký černý les a najednou stál na kraji louky před nádherným zámkem. Tu na něj z okna zavolal nějaký hlas: „O, bratříčku, přišel jsi v nešťastnou hodinu! Obrať rychle pryč! Tady bydlí můj muž Hrom, a když přijde domů a najde tě tu, bez milosti tě zabije!“ Král se zaradoval, protože našel svoji druhou sestru, nenechal si nahnat strach a zůstal u ní. Když přišel švagr Hrom domů a viděl bratra své ženy, přátelsky ho pozdravil a prosil ho, aby u něj pár dní zůstal, aby společně strávili nějakou tu chvíli. Král pozvání rád přijal a švagr Hrom ho hned zavedl ke svým kuželkám. Dráha byla, jen si to představte, dvě hodiny cesty dlouhá a hozená koule se po každém hodu sama od sebe vrátila zpět. Na konci dráhy, který ležel v jedné odlehlé temné propasti, se s velkým třeskotem a praskotem hluboko zarazila do skalní stěny a pak se kutálela zpět a na tuto cestu potřebovala celé čtyři hodiny. Potom, co se král u svého švagra Hromu zdržel osm dní, vydal se zase dál, aby našel svoji třetí sestru.

Po několika dnech cesty přišel ke třetímu zámku, který tu stál celý šedivý a zanedbaný uprostřed divokého jedlového lesa. Z okna věže na něj zavolal hlas: „Ach, bratříčku, v nešťastnou hodinu jsi sem přišel! Obrať rychle pryč! Tady bydlí můj muž Nečas, a když přijde domů a najde tě tu, zabije tě! Zachraň se, jak nejlépe umíš!“ Ale král svoji sestru uklidnil a zůstal u ní, dokud se její muž nevrátil. Nečas se nejdříve tvářil nevrle, když u ženy zahlédl cizince, ale když mu řekla, že je to její bratr, který ji před hodinou překvapil návštěvou, nasadil přátelštější obličej a prosil ho, aby u nich pár dní zůstal. A protože švagr Nečas byl duší i tělem lovec, pozval krále, aby ho na lovu doprovázel a ten s radostí souhlasil.

Jednoho dne opět lovili v lese, když tu král uviděl jelena, který byl tak krásný a statný, že v životě takového neviděl. „Toho musím složit, stůj co stůj!“ pomyslel si a dal se do jeho pronásledování. Ale jelen vypadal, že krále jen škádlí; vždy ho nechal přiblížit a zamířit, ale v okamžiku, kdy se šíp již chvěl touhou vystřelit, jelen zmizel a objevil se zase veselý a nezraněný v dálce mezi stromy. Tak to šlo dál několik hodin a král nezpozoroval, že se ostatním lovcům už dávno ztratil. Nacházel se uprostřed tmavého cizího lesa a nevěděl kudy kam. Konečně dorazil na otevřenou louku a tam potkal starého ovčáka se stádem. Toho se zeptal na cestu a dozvěděl se, že zabloudil daleko od zámku. Dal se s přátelským ovčákem do hovoru, vyprávěl mu, jak se tam dostal a také o tom zvláštním zážitku s jelenem. Tu stařec s úsměvem potřásl hlavou a řekl: „To nebyl žádný obyčejný jelen, nýbrž váš švagr Nečas! To on se proměnil v jelena, aby vás ošálil a svedl z cesty a vy jste zabloudil až sem.“ „Myslíte?“ podivil se král. „Já si to nejen myslím, já to i vím.“odvětil ovčák. Tu se chtěl rozhněvaný král ihned obrátit k domovu, sebrat velké vojsko a svoje sestry z rukou těch čarodějných bratrů osvobodit silou, ale ovčák mu řekl: „Ne, poslechněte mne a udělejte to, co řeknu. Vidíte ten velký les tam? To je říše vlčího krále. Pokud chcete kouzelnou moc svých švagrů zlomit, musíte tím lesem projít. Ale kdokoliv do něj nevědomky vstoupí, toho v mžiku roztrhá divá zvěř. Proto si vezměte z mého stáda ovci, jděte s ní až na kraj lesa a zavolejte: „Vlčí králi, tady ti nesu ovci!“, pak se vám nic nestane.“

Král udělal, jak mu stařec doporučil, a opravdu přišel vlčí král, přátelsky poděkoval a řekl:„Nyní jdi lesem beze strachu, a kdybys mě někdy potřeboval, tak na mne pomysli a já ti budu hned k službám.“ „Děkuji a na tvoji nabídku nezapomenu.“ odvětil král, rozloučil se a táhl tím lesem odvážně dál. Nějakou chvíli šel, až přišel k jezeru. Na břehu tam ležela krásná červená ryba, lapala po dechu a marně švihala ocasem. „Ty ubožačko.“ řekl král s lítostí, zvedl ji a hodil do vody. Ale ryba neodplavala ihned pryč, nýbrž zavolala: „Děkuji ti a odměním se ti. Až budeš jednou v nouzi, tak si vzpomeň na rybího krále, přijdu ti na pomoc.“ „Děkuji.“ odvětil král a vydal se na další cestu. Putoval už druhý den a cesta mu příjemně ubíhala, když tu uviděl, jak mu u nohou leží na zádech sršeň a nemůže se sama od sebe zvednout do vzduchu. Každý druhý by zašlápnul, ale král, který měl dobré srdce a lásku ke všem bytostem, sršeň zvedl a nechal ji letět, ale ta předtím ještě poděkovala a řekla: „Jsem sršní královna, když mě budeš někdy potřebovat, pomysli na mne a já ti přispěchám na pomoc.“

Za několik dní král dorazil na konec lesa. Přišel na louku a našel tu chýši a v ní stařenku, která ho vlídně přijala. A protože byl unavený a hladový, zůstal u ní, aby se trochu vzpamatoval. Ale ta stařenka byla vědma Hromnice, matka jeho švagrů Hromu, Blesku a Nečasu. Když nastala noc, přišli ti tři k matce a velmi se podivili, když uviděli, že ve velké posteli pro hosty spí jejich švagr, mladý král. Zvláště Nečas valil oči a řekl: „Jak ten se sem dostal? Zavedl jsem ho do lesa vlčího krále a myslel jsem si, že z něj nikdy nevyjde živý!“ „Musí mít tajné a mocné pomocníky.“ odvětila čarodějka: „Pro nás existuje jen jediná záchrana. Musíme mu dát úkol, který bude tak těžký, že ho nikdy nesplní. Jinak je po všem a naše moc nad lidmi skončila.“ „Víš o takovém úkolu, matko?“ ptali se synové. „Ano, vím, poslouchejte. Příští noci se proměníte v koně a král vás bude hlídat. Ale vy se dobře ukryjete ve vlčím lese, aby vás nejen on, ale ani nikdo jiný nenašel. Jinak je s námi konec!“ „Dobrá! Tak to uděláme!“ řekli bratři: „A to je naposledy, kdy si spí tak dobře jako dnes!“ Však kdyby to jen tak byla pravda, co si čarodějka a švagrové myslili! Ale král nespal, vše slyšel, co si spolu povídali, a dobře si to zapamatoval.

Druhého dne mu stará Hromnice řekla: „Za to, že ti dám jídlo a nocleh, mi musíš po tři noci na pastvě hlídat koně.“ „To rád udělám.“ řekl král. Když nastal večer, zavedla ho Hromnice ven před chýši, kde stáli tři nádherní koně a nedočkavě hrabali kopyty v písku, a řekla: „Zaveď je na pastvu, ale dobře je hlídej, ať žádného neztratíš!“ Král slíbil, že dá pozor a hnal na pastvu. Několik hodin se koně pásli docela pokojně a král je nespouštěl z očí, ale najednou všichni tři beze stopy zmizeli. „Jak se to mohlo stát?“ řekl si král ustaraně a začal je všude hledat. Zatím nastal nový den a všechno hledání bylo marné. Tu na krále sedl strach z trestu a povzdychl si: „Kdyby tu teď tak byl vlčí král a mohl mi pomoci.“ Sotva to dořekl, stál vlčí král před ním a ptal se, co si přeje. Tu si mu král postěžoval, vlčí král ho uklidnil a odešel, aby vyslal všechny svoje služebníky prohledat celý vlčí les a podívat se po těch třech koních. Netrvalo to dlouho a našli je ukryté v jedné jeskyni a přivedli králi zpět. Hromnice se nemálo podivila, když král koně přivedl domů. „Teď jsem ale unavený a chci si trochu odpočinout.“ řekl, sundal si kabát a boty a lehnul si na lůžko. Za chvíli slyšel, jak Hromnice ve vedlejší světnici říká synům: „Dnes v noci se schovejte na dně jezera, tam se služebníci vlčího krále nedostanou.“

Večer král opět dostal na hlídání tři koně, které zavedl na pastvu a dobře je hlídal. Pár hodin se před jeho očima pásli pokojně jako beránci, ale potom náhle zmizeli. Tentokrát ale král zůstal docela klidný a řekl: „Nyní mi můžeš pomoci ty, milý rybí králi.“ Sotva ta slova vyslovil, byl rybí král tu a ptal se ho, co si přeje. Tu mu král vyprávěl, jak se mu od té doby vedlo a v jaké nouzi se teď nachází. „Buď bez obav.“ řekl rybí král a dal hned všem rybám rozkaz, aby jezero prohledaly do posledního koutku. A opravdu! Za chvíli ryby našly tři koně, jak se krčí v úkrytu hluboko na dně pod jedním obrovským balvanem, a přivedly je zpět králi. Ten rybímu králi z celého srdce za jeho pomoc poděkoval a pak svoje stádo vedl domů. Hromnice nemohla úžasem ani promluvit, ale král se hned odebral do své komory a ulehl, aby si odpočinul. Tu slyšel, jak matka slípá synům, že se neukryli lépe, ale oni se bránili: „Kdyby mu nepomohl rybí král, tak nás nikdy nenajde!“ „Dnes v noci se ukryjte v oblacích, tam vás nemůže vyslídit ani rybí ani vlčí král.“ poradila jim: „Ale jedno vám řeknu, jestli vás král najde i potřetí, potom moje i vaše moc nad lidmi navěky skončila!“ Král rozuměl každému slovu toho rozhovoru a dobře si je zapamatoval.

Večer vyhnal koně opět na louku a několik hodin je při pasení pozoroval, když tu najednou opět beze stopy zmizeli. „Buďte bez obav, švagři,“ řekl usmívající se král: „však já vím, kde vás hledat! Tentokrát to bude sršní královna, která mi pomůže!“ Sotva to vyslovil, přiletěla sršní královna a ptala se, jakým způsobem mu může pomoci. Když jí král podal zprávu, poručila svým stům tisícům poddaných, aby prohledávali celé nebe a všechna oblaka tak dlouho, dokud ty tři koně nenajdou. Sršni hučeli jako vítr a hledali a hledali, dlouho však marně, až nakonec našli docela zapadlý černý mráček se třemi koňmi a ty zavedli králi. Když král staré Hromnici potřetí koně přivedl, byla velmi smutná a řekla: „Ty jsi úkol, který jsem ti dala, splnil lépe, než jsem si myslela. Vezmi si za to mého podivuhodného koně jako dárek. Přinese ti štěstí a zanese tě domů.“ Jak ale král užasl, když toho koně uviděl. Byl totiž ze dřeva a měl čtyři hlavy. A zatímco si tu podivuhodnou a ošklivou bytost ze všech stran prohlížel, tu uslyšel nějaký temný hlas: „Vezmi meč a usekni tomu zvířeti jeho čtyři hlavy, jenom tak budou tvoje sestry z čarodějné moci té zlé stařeny a jejích tři synů vysvobozeny.“ Král na nic nečekal a poslechnul.

Tu před ním stál osedlaný statný kůň, a tak se na něm vydal k těm třem zámkům v lese, osvobodil své sestry a z ukrytých pokladů si s sebou vzal tolik zlata a drahokamů, že se tím stal nejbohatším králem na světě. Potom jel na svůj královský hrad, ty tři sestry vzal k sobě a žili tam šťastně a spokojeně až do konce svých dní. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Donner, Blitz und Wetter“ je ze sbírky pohádek švábského filologa a folkloristy Franze Georga Brustgi „Das Wunderschiff – Schwäbische Volksmärchen“ (1941). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková