O kouzelné strace

Joseph Haltrich

Byl jednou jeden starý sedlák a ten měl dva syny a dvě krávy. Když se to s ním mělo k umírání, zavolal syny a řekl jim: „Hoši, každému z vás tu nechávám jednu krávu, ale žádný z vás nezoře svoje pole sám jen s jednou krávou, takže je zapřahejte vždy spolu a jeden druhému si bratrsky pomáhejte.“ Starý umřel a jeho synové nějaký čas věrně následovali jeho radu, ale jednou se natrefilo, že oral ten mladší a ten starší se přišel podívat. Tenkrát vám bylo velké sucho, slunce žhnulo a země byla vyprahlá a tvrdá jako kámen a ubohé krávy nemohly dál, a protože ten mladší bratr měl slitovné srdce, tak při orání takto naříkal: „Oh, vy moje ubohé krávy! Oh, vy moje ubohé krávy!“ Když to starší bratr uslyšel, rozzlobil se a řekl: „Neříkej moje ubohé krávy, jinak si lidé budou myslet, že jsou obě tvoje!“ Ale bratr na to napomínání za chvíli zapomněl a opět zvolal: „Oh, vy moje ubohé krávy! Oh, vy moje ubohé krávy!“ Tu ten starší pohrozil: „Jestli to řekneš ještě jednou, tak ti tvoji krávu zabiji.“ Ale tento se brzy zapomněl a řekl to znova, takže starší bratr popadl sekeru a jeho krávu zabil. Tak tam ubohý mladší bratr stál a plakal a plakal tak usedavě, že by se nad ním ustrnul i král, kdyby nějaký jel právě kolem, a teprve když nastal večer, obrátil se mladší bratr k domovu, ale protože svého zlého bratra nechtěl a nemohl ani vidět, spal venku ve stodole.

Brzy ráno vzal mladší bratr nůž a šel na pole k mrtvé krávě, aby z ní stáhl kůži a strávil tam tím celý den, a když se večer vydal domů, nešel spát do chalupy, ale opět do stodoly. Když se druhý den vydal na pole, aby se na svoji ubohou krávu podíval, hodovala na ní hejna vran a strak, což ho rozzlobilo: „Jen počkejte! Vy mi tu nebudete jen tak žrát moji krávu!“ A postavil se tam s holí na stráž, aby hned každou, která se vrátí, zabil, ale vrány a straky se nevrátily, dokud tam stál, jen netrpělivě poletovaly kolem, pokukovaly po tom tučném soustu a čekaly. Nakonec si tedy mladší bratr vymyslel lest, vzal kravskou kůži, vlezl do ní a položil se vedle krávy, kde nějakou chvíli bez pohnutí ležel. Vrány a straky nechápaly, kam se poděl, ale když se nic dalšího nedělo, slétly se ze všech stran a krávu sledovaly nejprve z povzdálí, ale když bylo všude ticho, jejich odvaha rostla, až se konečně odvážily a daly se do hodování. Tu se najednou z pod kravské kůže vymrštila ruka, rychle popadla jednu straku a zmizela, zatímco se ostatní vrány a straky poplašeně vznesly do výše. Teď se zase rozhostil klid, ale bylo to marné, ptáci se už nevrátili, a tak to nakonec mladší bratr vzdal a svoji ubohou krávu jim nechal.

Potom se vydal na dalekou cestu do hlavního města, aby tam prodal kravskou kůži; ukořistěnou straku vzal s sebou. Do města dorazil pozdě večer, a protože tu neměl žádné příbuzné ani známé, neměl se ke komu uchýlit na noc, a tak se tu rozhlížel po domech, ve kterých se ještě svítilo světlo, aby tam požádal o nocleh. Nechtěl byl přítěží u chudých, ani se obrátit na příliš bohaté, neboť těm by konání dobra přišlo zatěžko, i kdyby rádi člověka viděli, těžko by si u sebe nechali na noc neznámého cizince. Nakonec si vyhlédl dům, který se mu zdál tak akorát, a zaklepal. Tu slyšel uvnitř šramot a šustot a po chvíli zavolal ženský hlas: „Kdo je to?“ „Chudý pocestný, panímámo, mějte slitování a vezměte mne na noc.“ „Ach, milý muži, u nás nemáme volný ani koutek, jinak bychom vás ze srdce rádi vzali.“ „Ale panímámo, kout za pecí je pro mne dobrý dost, nebuďte tak nemilosrdná.“ „Poohlídněte se, dobrý muži, někde jinde, kde vám nabídnou něco lepšího, já bych se musela stydět nechat vás nepohodlně ležet za pecí.“ „Milá panímámo, z toho si nedělejte hlavu, já jsem k smrti unavený, budu spát dobře i za pecí a hned usnu. A ke všemu, pokud mě neuložíte, budu mít smůlu při prodeji mé kravské kůže. Však víte, že když člověka odeženou od prvních dveří, kde požádal o nocleh, nepřinese to nikomu štěstí.“ Hospodyně ho opravdu na noc nechtěla a byla velmi rozhněvaná, ale když viděla, že se cizinec nedá odbýt a jenom ji zbytečně zdržuje od práce, sundala závoru na dveřích a velmi nepřátelsky ho pozvala dál: „Vy nestydo, tak pojďte rychle dovnitř a pakujte se za pec! Ale pamatujte si, pokud se odvážíte jednou jedinkrát muknout, tak vás na místě vyženu pryč!“ Na tuhle hrubost neměl mladší bratr co říct, ale pěkně ho to žralo. Bez řečí si vlezl s kravskou kůží a strakou za pec, kde si lehnul a dělal, že spí.

Mezitím pokračovala hospodyně v započatém díle. Z pod lavice vyndala podsvinče, které tam při vyrušení ukryla, a dala ho péci do trouby. Potom vzala velkou pánev a smažila lívance, a když byla hotová, šla ke kredenci a přinesla džbán vína. Najednou se otevřely dveře a vešel hezký mladý muž. „Ach, pane kantore, už jsem myslila, že nepřijdete.“ Pak se žertovalo a smálo, hospodyně prostřela stůl a chtěli se dát do jídla, když najednou někdo silně zabušil na dveře a žena ke svému úleku poznala, že je to její muž, který se vrátil z jarmarku. Než by jeden okem mrknul, vyletěl kantor zadními dveřmi ven, hospodyně rychle sklidila ze stolu, podsvinče strčila do komína, lívance do trouby a džbán s vínem postavila pod lavici, potom rozházela postel, svlékla si šaty, zhasla světlo, položila se do postele a dělala, že spí. Hospodáři přišlo čekání za dveřmi dlouhé, a tak tloukl do dveří, jako by je chtěl rozbít na tisíc kousků, a přitom běsnil: „Otevřeš už konečně, ty ženská proklatá?“ Tu hospodyně ustrašeně vstala, přišourala se ke dveřím a otevřela. „Jak to, že je tu najednou taková tma?“ ptal se muž, když vešel: „Před chvílí tu bylo světla jako na kostele! A proč jsi mě nechala tak dlouho čekat? Dvakrát jsem bušil tak, že by to vzbudilo mrtvého!“ „Dvakrát? To není pravda!“ zvolala žena vzdorně: „Ano, jednou možná, zatímco jsem zavírala dveře do zahrady. Já jsem ale slyšela až to poslední klepání a to mě tak vylekalo, že se ještě třesu po celém těle. Byla by to tvoje vina, kdyby se mi něco stalo!“ S tím si lehla zpět do postele a nechala muže tápat ve tmě; však také teď litoval, že byl tak prudký, šel mlčky k ohni, kde byly ještě žhavé uhlíky, fouknul do plamene, zapálil světlo a postavil ho na stůl. Když si sundal svůj těžký cestovní oděv, kožich a rukavice, šel k posteli a měkce řekl: „Ženuško, nemáš pro mě něco k jídlu, jsem hladový, že bych spořádal vola.“ „Žer chleba,“ křikla žena: „ten je pro tebe dobrý dost, bručoune vzteklá!“

Takovéto nakládání hnulo hospodáři opět žlučí, ale neřekl ani slovo, šel ke kredenci, vytáhnul si nakrojený bochník a sednul si ke stolu. Tu za pecí mladší bratr, který vše viděl a slyšel, zatahal za ocas svoji straku a ona hlasitě zaskřehotala. „Ženo, co to bylo?“ zvolal muž. „To je nějaký pobuda, kterého jsem se nemohla pro jeho nestydatou vytrvalost zbavit a musela ho vzít na noc!“ Hospodář vzal světlo a šel k peci, posvítil si a uviděl cizince. „Copak to tam máte?“ zeptal se ho. Mladší bratr řekl: „Kouzelného ptáka, který mluví pravdu!“ „Kouzelný pták! Jeminkote, něco takového jsem nikdy neviděl! Ať nějakou tu pravdu řekne!“ Tak mladší bratr straku štípnul, aby zaskřehotala. „Copak to říkala?“ „V komíně leží na pekáči pečené selátko.“ „Nu, to by mi zrovna bodlo!“ zaradoval se hospodář a sehnul se do komína a ke svému překvapení vytáhnul ještě kouřící selátko, radost pohledět! Hned prostřel a cizince pozval ke stolu a musel pojíst s ním. Když s tím byli hotoví, hospodář řekl: „Ještě bych si něco dal. Koukejte se toho kouzelného ptáka poptat, kde by se co našlo.“ Mladší bratr nelenil, a tak jim straka vyzradila, že v troubě čeká mísa lívanců. „No to by bylo báječné!“ řekl hospodář, hrábnul do trouby a vytáhnul ven mísu a lívance byly ještě teplé. To se ti dva panečku poměli. „Teď by to chtělo něčím zapít, ale víno žádné nemám, zeptej se toho svého kouzelného ptáka, kde by se našlo.“ Kde by? Inu, bylo pod lavicí. Teď byl hospodář nadmíru spokojený, zatímco jeho žena se v posteli málem zalkla hněvem a záští. Když vypili několik sklenic vína, dostal se hospodář do povídavé nálady, vychvaloval kouzelného ptáka a v duchu si myslil: „Kdybys tak takového ptáka měl!“, až nakonec svému hostu řekl: „Poslyšte, příteli, neprodal byste mi svého ptáka? Podívejte, udělal jsem dobrý obchod, dám vám celý výdělek!“ „Kdepak, ten není na prodej!“ řekl mladší bratr: „S jeho pomocí mohu najít všechny zakopané poklady.“ Nyní byl hospodář ještě žádostivější: „Příteli, dám vám půlku svého majetku! Plácněme si!“ Tak si s ním nakonec mladší bratr plácnul: „Dobrá, hospodáři, že jste to vy, máte ji za tu cenu mít, žádnému jinému bych ji neprodal!“

Zatímco takto obchodovali, venku se úplně rozednilo, tu hospodyně čile vyskočila z postele a křičela: „Ne, to nikdy nedovolím, abys tomu podvodníkovi dal polovinu majetku pro nic za nic!“ „Co? Podvodníkovi? Pro nic za nic?“ zvolal mladší bratr pohoršeně: „Panímámo, na místě si mého kouzelného ptáka můžete vyzkoušet!“ Tu posedl ženu strach, že teď vyjde najevo její historka s kantorem, a tak zmlkla a řekla smířlivě: „Inu, když je to tak, pro mě za mě, ta polovina majetku je vaše.“ Když hospodář viděl, že žena souhlasí, upaloval k sousedovi, aby si vypůjčil ještě pět tisíc zlatých k tomu tisíci, který přinesl z jarmarku, a mohl cizinci zaplatit dřív, než si to on nebo jeho žena zase rozmyslí. Mladší bratr peníze přepočítal, dal mu svoji straku, na záda si hodil kravskou kůži a chtěl jít pryč. „Počkej, dobrý muži, co to tu máte?“ ptal se hospodář. „Ale to je návnada, na kterou se chytají ti kouzelní ptáci.“ To už chtivost hospodáře zcela zaslepila, neboť si pomyslel: „Co ti pomůže, že máš jednoho kouzelného ptáka, když tomuhle tady zůstane návnada a může chytit tisíc jiných. Tu návnadu musíš získat za každou cenu!“ „Milý příteli,“ řekl mladšímu bratrovi: „vy pro tu návnadu nebudete mít to správné využití jako já, prodejte mi ji a já vám dám tu druhou polovinu mého majetku!“ Mladší bratr se stavěl, že se dlouze zamyslil, ale nakonec se nechal hospodářem umluvit a plácli si: „Inu, hospodáři, že jste to vy, žádnému jinému bych to neprodal. Nyní ale s penězi sem, mám naspěch!“ Hospodář upaloval, aby prodal sousedům dvůr i dům, zatímco jeho žena běhala po světnici jako smyslů zbavená a volala: „Ty podvodníku! Jen počkej!“ „Mám nechat mého kouzelného ptáka promluvit?“ zeptal se mladší bratr a ona zase zmlkla. Za chvíli přiběhl udýchaný hospodář s penězi a ochod byl uzavřen. Mladší bratr si vzal tu hromadu peněz a vydal se rovnou cestou do své vzdálené domoviny, kde se brzy stal díky svému bohatství váženým občanem.

Staršího bratra užírala velká závist, rád by také tolik zbohatnul, a tak, když se dozvěděl jak to nastrojit, zabil svoji krávu, stáhnul ji z kůže a pak číhal na straku, jednu opravdu chytil a pak upaloval do nejbližšího města, kde straku i kravskou kůži nabízel na prodej a chtěl za ně pěkně kulatou sumičku. Ve městě ho měli za blázna a dělali si z něj legraci, takže měl nakonec kromě ztráty krávy ještě z ostudy kabát. A ten hloupý hospodář? Inu, tomu se taky brzy otevřely oči a pochopil, že nemá žádného kouzelného ptáka a žádnou návnadu na chytání jiných kouzelných ptáků, ale obyčejnou hloupou straku, jakých létají po světě tisíce, a docela obyčejnou kravskou kůži. Nakonec musel jít i se svojí hříšnou ženou žebrotou, protože všechen svůj majetek vyhodil oknem. S pravdou se hospodyně hospodáři nikdy nepochlubila, a tak se ta historka musela na světlo boží dostat díky tomu kantorovi, protože jinak bychom o ní nevěděli ani my. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Mann mit dem Zaubervogel“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková