Jak se dva vsadili

Joseph Haltrich

Byl jednou jeden urozený pán a ten si jednoho dne vyjel na procházku v kočáře, ale jeho kůň nebyl pěkný ani na první, ani na druhý pohled. Jak tak jeli, tu pán uviděl, jak si na poli oře sedláček a ten má koně radost pohledět. „Nechceš si se mnou vyměnit koně?“ zavolal na něj: „Tvůj by se hodil víc k mému kočáru a ten můj k tvému pluhu.“ „To máte sice pravdu,“ řekl sedláček: „ale nedělejte si s tím žádnou starost.“ Ale pán se jen tak nenechal odbýt, dorážel na sedláčka a naléhal, až se nakonec dohodli na sázce, že koně toho druhého vyhraje ten, který bude lépe lhát.

Pán se cítil jako vítěz, protože si myslil, že lží nastudoval za svůj život dost, a protože uctivý sedlák mu nabídnul právo začít, spustil: „Můj otec měl sedm stád kobyl a tolik mléka, že jím mohl pohánět sedm mlýnů a mohl pomlít všechno zrno v zemi.“ „Inu, to je dobře možné.“ řekl na to sedlák, aniž by pohnul brvou. „To můj otec měl tolik včelích úlů, že by je nedokázal spočítat, ani kdyby žil pět set let. Jednoho dne jsem musel všechny ty včely pást a tu se mi stalo, že se jedna večer nevrátila domů.

Můj otec to hned zpozoroval a poslal mě zpět, abych ji hledal a domů se nevracel dřív, dokud ji nenajdu. Chodil jsem celým světem křížem krážem, ale všechno bylo marné, nenašel jsem ji. Tak jsem se vydal nahoru do nebe, abych to prohledal i tam, ale ani tam nebyla. Teď mi bylo úzko, protože bylo jasné, že musí být v pekle a já tam budu muset za ní. Tak jsem se jednoho krásného dne vydal i do pekla, ale tu máš, čerte, kropenku! Moje včela nebyla ani tam. Mrzutě jsem se obrátil na cestu domů a šel jsem skrze jeden hluboký a černý les a vida! Najednou jsem tam potkal svoji včelu.

Jednomu sedlákovi sežral vlk vola, a protože byl právě uprostřed lesa a nevěděl si jiné rady a kolem letěla moje včela, chytil ji a zapřáhl na místo vola a teď vezl domů dřevo. „Hoho, dobrý muži!“ hned jsem na něj zavolal: „Jistě mi prominete, že vás zastavím, ale včela je moje, zase ji pěkně vypřáhněte!“ Sedlák poslechl, aniž by se přel, neboť byl rád, že s ním mluvím tak hezky. Ale zápřah moji včelu poranil, a tak jsem jí ránu potřel hlínou a za chvíli se zranění vyléčilo.

Jak velkou měl můj otec radost, když jsem se spolu se ztraceným dobytčetem vrátil, to si dokážete jistě představit. A pak jsem musel vyprávět, co jsem viděl v nebi i v pekle; jak byla v nebi dlouhatánská tabule, u které si pochutnávali a popíjeli sladká vína samí sedláci, zatímco urození pánové byli v pekle a čerti je opékali na rožních.“

To už se nemohl ovšem pán vydržet a zařval zlostí bez sebe: „Ty lžeš! Ty lžeš!“ „No, to jsem právě chtěl.“ odvětil sedláček pokorně: „Tak jsem naši sázku vyhrál.“ Potom vzal pánovi jeho koně, zapřáhl ho místo svého do pluhu a bylo to! Pyšný pán musel svůj kočár domů táhnout sám. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Lügenwette“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková