O perníkové chaloupce

Jitka Vlk Martináková

Byl jednou jeden dřevorubec a tomu umřela žena a nechala mu dvě děti, Jeníčka a Mařenku. A tak tomu muži nezbylo, než aby dětem přivedl novou matku; a ta vám byla! Pěkná od pohledu, pracovitá a pořádná, až jednomu srdce plesalo, jenom ty děti jí nepadly do oka. Viděla na nich každou chybičku, vytkla jim každé klopýtnutí a pro dobré slovo si chodily k panu faráři. A šlo by to tak dál, kdyby neuhodila na celou zemi krutá bída. Za chvíli nebylo co do huby, celodenní drvoštěpská dřina vystačila tak na skývu chleba, která byla malá pro jednoho a pro čtyři sotva k smíchu. Macecha každého rána přepočítala hladové krky a ať počítala, jak chtěla, vždycky jí dva přebývaly.

Jednoho dne už to nevydržela a řekla: „Tak to dál nejde, muži, ty děti musí pryč, jinak umřeme hlady všichni. Zavedeš je do lesa a necháš je tam, však on se o ně pánbů postará.“ V muži nejdříve hrklo a postavil se proti, přece nevyžene vlastní krev, ale žena se nedala, a tak dlouho na něho naléhala, až si povzdychnul a souhlasil. Jeníček a Mařenkou byli radosti bez sebe, že půjdou do lesa s tátou, doma by je čekaly jen ústrky a pošťuchování, v lese si sezobnou tu malinu, tu borůvku a bude jim fajn. Matka jim každému dala džbánek na jahody, aby pilně sbíraly a domů něco přinesly.

Tak se vydali na cestu, otci byla dnes sekera obzvlášť těžká a do řeči mu bylo jako mrtvému na pohřbu. Šli a šli, až přišli na místo, kde byl les nejhlubší a nejčernější. „Tady si, děti, chvilku odpočiňte, já tu budu opodál pracovat, však uslyšíte.“ Jeníček a Mařenka si lehli do mechu a než by jeden okem mrknul, usnuli. Když se děti probudily, děsně se polekaly, byla totiž už tma, ale protože opodál uslyšely rány sekerou, zase se uklidnily a šly za otcem. Dovedete si představit jejich nové uleknutí, když přišly na mýtinu a tam viděly sekeru zavěšenou na větvi, jak se ve vánku komíhá a buší do stromu? Mařenka se dala do usedavého pláče, Jeníček bezradně pobíhal kolem a volal otce, ale ani pláč ani pobíhání nic nepřinesly. Les byl temný a tichý a lhostejný. Tu Jeníčka napadlo, že vyleze na strom, aby se rozhlédnul, zda neuvidí nějaké světylko, které by je zavedlo k lidem; dobrým či zlým, na to nepomyslel.

Když se rozhlédl temnotou, opravdu jedno světýlko v dálce uviděl, křiknul dolů na Mařenku, aby si pamatovala směr a slezl a vydali se na cestu za světýlkem. Byla to lopotná cesta, temnotou a roklinou a přes bystřinu s úžlabinou, ale ještě dřív, než by únavou padly do mechu, dorazily děti na mýtinu, kde stála malá chaloupka. To vám byla krása a jak to tu omamně vonělo! „To je jako na pouti!“ řekl Jeníček a šel blíž a zvědavě si chaloupku prohlížel, pak si kousek uždibnul, ochutnal a pak šeptnul: „Je z perníku!“ Mařenka na nic nečekala a též si kousek ulomila; to byla dobrota! Na jazyku se to rozplývalo, nebylo to k zastavení, děti loupaly a jedly jako divé, takže si nevšimnuly, že se najednou otevřely dveře a v nich stojí stařenka, ve tváři úsměv a na jazyku mlsnou slinu: „Děťátka, milá kuřátka, proč nejdete dovnitř a trochu se neohřejete?“ Na takové pozvání nebyla jiná odpověď než sednout ke stolu, jíst, co hrdlo ráčilo, a po dobré večeři lehnout do měkoučké postele a spát a spát.

Pak přišlo ráno a tu dobrou stařenku proměnilo v zlou a šerednou čarodějnici, která Mařenku probudila štulcem a do ruky jí vrazila koště, aby se činila, zatímco ona popadla spícího Jeníčka a šup s ním do kozího chlívku a pěkně pod petlici. „Tady budeš, holátko, dokud pěkně neztloustneš, pak si tě upeču!“ Mařence nastala krutá služba, musela uklízet a vařit a krmit Jeníčka hezky dotlusta, aby byl brzy k pečení. Babice neměla slitování, ani potoky slz jí neobměkčily a všechny prosby po ní sklouzly do prachu. Každý den se přišourala ke chlívku a kontrolovala, jak si Jeníček stojí, musel vystrčit prst, aby si řízla a viděla, mnoho-li je na něm sádla. Ale Jeníček nebyl dnešní, místo prstu krátkozraké babici podal vždycky klacík, a tak měl další den k dobru. Jenomže jednoho dne přišlo to čekání čarodějnici moc dlouhé. „Zítra jdeš do pece!“ řekla a bylo to!

Toho rána vstávaly s Mařenkou za kuropění, zatímco čarodějnice si vzala na starost pořádný oheň v peci, ubohá Mařenka musela nanosit plný kotel vody a zadělat na knedlíky. Když tam tak celá uplakaná chodila po světnici, loupla po ní babice zlověstně okem a řekla: „Sedni si tu na lopatu a podívej se do pece, zda je dost roztopeno!“ Mařence hned svitlo jaké pokoukání má bába na mysli, a tak se k lopatě stavěla nešikovně, jako by ji ještě nikdy neviděla, a pokaždé sklouzla dolů, až z toho měla čarodějnice mrzutou náladu a nakonec křikla: „Slez, ty nemehlo, já ti ukáži, jak se sedí na lopatě!“ A jak byla zlá, tak byla hloupá, usadila se na lopatě, ale než mohla podat Mařence další kázání, dívenka lopatu popadla a šup s babicí do pece a rychle zabouchla dvířka a zavřela je na železnou petlici. Babice řvala, bušila do dvířek, ale závora nepovolila, a tak se ta zlobota upekla dočerna.

Teď běžela Mařenka do chlívku, aby vysvobodila Jeníčka; to vám bylo radosti! Než se děti vydaly na cestu k domovu, ještě si prohlédly čarodějnické poklady a našly truhličku a ta byla plná dukátů, a tak si ji vzaly. Celý den šly tím černým lesem, a když se zase pomalu stmívalo, uviděly v dálce světýlko, a když k němu přišly, byly doma. Otec byl radostí a štěstím bez sebe, když je viděl, ale macecha dělala tak kyselé obličeje, až se otec rozhněval, popadl sukovici a vyhnal ji z domu. Pak mu děti ukázaly truhličku s dukáty a od toho dne jim bylo do zpěvu a do skoku a žili šťastně a spokojeně, dokud neumřeli.







www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková