O zvířecí věrnosti a lidské proradnosti

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden mládenec, co měl do kapsy hluboko, ale přece se s tím málem, co mu pánbů dopřál, vydal do širého světa. Jednoho dne přišel do vsi, kde na návsi stáli v kruhu kluci, křičeli, výskali a smáli se. „Copak to tu máte, hoši?“ zeptal se jich. „Jen se podívej,“ odvětili: „máme tu myš, která nám pro zábavu tancuje. To je k popukání! Koukej, jak směšně cupitá dokola.“ Ale mládenci bylo ubohého zvířátka líto, a tak řekl: „Nechte tu myš běžet, hoši, dám vám peníze.“ A dal jim peníze a oni myš pustili. Za nějakou chvíli přišel do jiné vsi, kde měli kluci opici, která musela tancovat a k tomu dělat kotrmelce a oni se tomu smáli a nedali jí ani vydechnout. Tak jim dal také peníze, aby ji pustili. Když přišel do třetí vsi, tam měli kluci na řetězu medvěda, který musel pro jejich pobavení chodit po zadních, tancovat a k tomu bručet; to se jim panečku teprve líbilo! I toho medvěda mládenec vykoupil a zvíře bylo radostí bez sebe, mohlo se opět postavit na všechny čtyři a upalovat do lesa.

Za toho medvěda vydal mládenec svoje poslední peníze a teď v kapse neměl ani vindru. Tak si řekl: „Král má ve své pokladnici tolik, že to nikdy nespotřebuje. Hlady tady přece neumřu! Něco si tam vezmu a až zase přijdu k penězům, vrátím mu to.“ Do pokladnice se dostal bez nesnází a trochu zlata si tam vzal, ale při zpáteční cestě ho dopadli královi lidé a udělali s ním krátký proces. Jako opravdový zločinec byl odsouzen, že ho hodí v truhle do řeky. Víko té truhlice bylo děravé, aby mohl dovnitř vzduch, a také mu tam dali džbán vody a bochník chleba. A bylo to!

Když teď plaval na vodě a šla na něj úzkost, uslyšel nějaké škrábání, hryzání a funění a najednou zámek odskočil, víko truhly se zvednulo a nahoře seděla myš, opice a medvěd, kteří mu chtěli pomoci, protože on pomohl jim. Nyní ale nevěděli, co dělat dál, a jak se tak spolu radili, připlul po vodě bílý kámen, který vypadal jako okrouhlé vejce. Tu po něm medvěd chňapnul a řekl: „Ten přišel jak na zavolanou! To je kouzelný kámen, komu patří, ten si může přát, co je mu libo.“ Když mládenec kámen držel v ruce, přál si zámek se zahradou a stájemi. Sotva to přání vyslovil, tak seděl v zámku se zahradou a stájemi a bylo tam všechno tak nádherné, že se tomu nemohl vynadivit.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne táhla cestou kolem kupecká karavana. „Podívejme!“ zvolali kupci: „To je ale vznešený zámek! Když jsme tu jeli posledně, byl tu jen obyčejný písek!“ Protože byli zvědaví, vešli do zámku a nechali se ohlásit u zámeckého pána, aby se vyptali, jak to mohl všechno tak rychle postavit. Mládenec jim po pravdě odpověděl: „To jsem neudělal já, nýbrž můj kouzelný kámen!“ „Copak je to za kámen?“ ptali se kupci. Tak šel a přinesl ho, aby ho kupcům ukázal. Těm zasvítily oči a hned se ptali, zda by nebyl na prodej; nabízeli mu za něj všelijaké podivuhodné a krásné zboží. Krása a kouzlo všech těch nevídaných věcí mládence očarovaly, a protože lidské srdce je nestálé a touží po stále nových věcech, nechal se nakonec omámit myšlenkou, že to krásné zboží je cennější než jeho kouzelný kámen, a kupcům ho prodal.

Sotva dal ale kámen z rukou, jeho štěstí zmizelo jako dým a on byl opět v zamčené truhlici na řece a neměl víc než džbán vody a bochník chleba. Věrná zvířata, myš, opice a medvěd, to neštěstí viděla a přišla, aby mu opět pomohla, ale zámek na téhle truhlici byl daleko pevnější než ten předešlý, a tak s ním nic nesvedla. Tu medvěd řekl: „Musíme získat zpět ten kouzelný kámen, nic jiného nepomůže.“ Kámen měli kupci, kteří teď přebývali na zámku, a tak tam zvířata společně šla. Medvěd řekl: „Myško, podívej se klíčovou dírkou dovnitř, co se tam děje, jsi malá, tebe si žádný člověk nevšimne.“ Myš souhlasila, ale za chvíli přišla zpět a řekla: „Nepůjde to. Kámen visí nad zrcadlem na červené stužce a sedí tam pár koček s ohnivýma očima, které ho hlídají.“ Tu opice vymyslela lest: „Vlez, myško, dovnitř, a počkej, až bude kupec ležet v posteli a spát, pak vylez na postel a kousni ho do nosu a škubej mu vousy.“ Myška udělala, co jí řekli. Kupec se probudil, hladil si nos i vousy a byl vzteky bez sebe: „Ty kočky jsou k ničemu! Je tu myš a ony ji nechají, aby si dělala, co chce.“ Vstal a kočky vyhnal pryč. Tak tuhle hru myška vyhrála. Když kupec zase usnul, hlodala a hryzala červenou stužku, na které kámen visel, tak dlouho, až se přetrhla a kámen spadl dolů; pak ho dovlekla ke dveřím, kde po něm hrábla opice, která tam stála na číhané.

S kouzelným kamenem se zvířata vydala k řece, na které stále plavala truhlice. Tu opice řekla: „Jak se teď k truhlici dostaneme?“ Medvěd odvětil: „To brzy uvidíš! Vlezu do vody a poplavu, ty si mi sedni na záda a pevně se drž. Kámen strč do tlamy, aby byl v bezpečí. Myško, ty si sedni do mého pravého ucha.“ Tak to udělali a plavali dolů řekou. Za nějaký čas byla medvědu dlouhá chvíle a řekl: „Poslouchej, opice, my jsme teď opravdoví kamarádi, co myslíš?“ Ale opice neodpověděla. „Co je to za manýry?“ řekl medvěd vyčítavě: „Kamarádovi neodpovíš na otázku? To je houby kamarád, co neodpoví!“ To už nemohla opice déle snést, nechala kámen spadnout do vody a křikla: „Hlupáku, jak ti mohu odpovídat s kamenem v tlamě? Teď je ztracený a je to tvoje vina!“ „Nekřič tolik,“ řekl medvěd: „však něco vymyslíme.“

Tak se poradili a svolali skokany, rosničky, kuňky, mloky a čolky a všechna zvířata, co žijí ve vodě, a řekli jim: „Slyšte! Slyšte! Chystá se na vás mocný nepřítel, proto posbírejte všechny kameny, co najdete, na hromadu a my vám postavíme opevnění, které vás ochrání.“ Zvířátka se polekala a ze všech stran začala snášet kameny a kamínky, až nakonec přišla taky jedna stará tlustá ropucha a ze samotného dna přinesla na červené stužce kouzelný kamen. Medvěd se zatetelil radostí, ropuše její břemeno odebral a pak řekl, že je vše zase v pořádku, mohou jít všichni domů, válka nebude; a v rychlosti se rozloučili.

Potom ti tři plavali dál po řece dolů, až dopluli k mládenci v truhlici. Pomocí kamene pak truhlici otevřeli a přišli právě včas, neboť jejich pán už snědl chleba a vypil vodu a byl už napůl mrtvý. Ale jakmile měl kouzelný kámen zase v rukou, přál si dobré zdraví a pak se přenesl do krásného zámku se zahradou a stájemi, kde žil šťastně a spokojeně; ta tři věrná zvířata zůstala u něj a měla se jako v ráji až do konce svých dní. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die treuen Tiere“ (KHM 230) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15), která už v pozdějších vydáních sbírky pohádek nevyšla. Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková