Dvě nevěsty

Bratři Grimmové

Byla jednou jedna žena a ta se jednoho dne vydala se svou dcerou a pastorkyní na pole žnout píci. Tu k nim přistoupil v podobě ubohého žebráka náš dobrotivý Pán a zeptal se jich na cestu do vsi. Matka s dcerou mu posměšně odvětily, ať si cestu hledá sám, ale hodná pastorkyně mu ukázala kudy jít, dokonce s ním kousek cesty šla. Náš Pán se na ty nehodné ženy velmi rozhněval. Z jeho vůle jim zhrubly tváře, až byly pojednou černé jako noc a ošklivé jako hřích; a nedosti bylo na tom, záda jim ohnula křivice. Hodné pastorkyni splnil tři přání. Chtěla být krásná a čistá jako slunce, mít měšec zlata, který se nikdy nevyprázdní, a po smrti se dostat do nebe. Když matka se sestrou, černé a ošklivé, přišly domů a viděly, že pastorkyně zatím celá zkrásněla, srdce jim zaplavila nenávist tak velká, že nemyslely na nic jiného, než jak ubohou dívku zahubit. Pastorkyně měla bratra, který ji velmi miloval a kterému vyprávěla, co se jí přihodilo. Bratr si ji namaloval, aby se s jejím obrázkem mohl těšit, když byl ve službě. Pověsil si jej na stěnu své komůrky; bydlel na královském zámku, kde sloužil jako kočí. Každý den před obrázkem děkoval Bohu, že jeho sestře dopřál takové štěstí.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne tomu králi, u kterého bratr sloužil, zemřela žena a ta byla tak krásná, že podobnou by člověk na světě nenašel, a tak pro ni král velmi truchlil. Sloužící si všimnuli, že kočí má obrázek, před kterým se každý den modlí, a protože byla jejich srdce závistivá a nepřejícná, žalovali to králi. Král si nechal obrázek přinést, a když spatřil takovou krásu, ihned se do ní vroucně zamiloval. Nechal si zavolat kočího a ptal se ho, kdo na tom obrázku je; on mu pravil, že jeho milovaná sestřička. A král řekl, že ta a žádná jiná se stane jeho ženou, dal kočímu kočár i koně, zlatem zdobené šaty a poslal ho pro sestru. Když mládenec dorazil s tou zprávou domů, dívka se zaradovala, ale šeredná sestra jí to štěstí záviděla a nabádala matku, aby jí svým čarodějným uměním také takové štěstí zajistila. A matka ukula plán, nad kterým si peklo mnulo ruce. Nejprve kouzlem omámila bratra, že byl napůl slepý a napůl hluchý; pak nastoupili do kočáru, pastorkyně v královském šatu, macecha a sestra. Bratr si sednul na kozlík a vyrazili na cestu.

Když ujeli kus cesty, tu se bratr naklonil a na sestru zavolal: „Přikryj se sestřičko milená, ať tě déšť nesmáčí, vítr nezcuchá, ke králi jedeš líbezná!“ Tu se dívka ptala macechy, co bratříček volal a ona pravila, že jí poručil, ať svleče své krásné šaty a dá je sestře. Podivila se tomu přání, ale vyplnila je. Jeli dále a po nějaké chvíli bratr opět na sestru zavolal: „Přikryj se sestřičko milená, ať tě déšť nesmáčí, vítr nezcuchá, ke králi jedeš líbezná!“ Dívka se opět macechy ptala, co bratříček volal; pravila, že jí poručil, ať sundá svůj zlatý čepec a dá ho sestře. Podivila se tomu přání, ale vyplnila je. Jeli dále a po chvíli zavolal bratr do třetice: „Přikryj se sestřičko milená, ať tě déšť nesmáčí, vítr nezcuchá, ke králi jedeš líbezná!“ Dívka se zeptala macechy, co bratříček volal; pravila, že jí poručil, ať se podívá z okna kočáru. Jeli zrovna po mostě přes velikou vodu, a když se nevěsta vyklonila z okna, tu ji ty dvě zlořečené popadly a shodily dolů do vody. V tom okamžiku, kdy se dívka utopila, se na hladině objevila sněhobílá kachna. Bratr si ničeho nevšimnul a jel dál, až dorazili na královský dvůr, kde nevěstu přivedl králi. Protože měl oči oslepené září zlatých šatů, myslel si, že přivedl tu pravou, ale král se, když viděl,to ztělesnění ošklivosti, na kočího velmi rozhněval a nechal ho uvrhnout do hadí jámy. Macecha však ovládala silná kouzla a obloudila i samotného krále tak, že se mu její dcera nakonec zdála přijatelná, nechal je obě u sebe a nakonec se s tou šeredou oženil.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednou večer, když leželi král a královna v milostném objetí, připlula do kuchyně kamennou výlevkou sněhobílá kachnička a prosila kuchtíka, ať rozdělá oheň, aby si mohla osušit svoje peří. Tak kuchtík rozdělal v krbu oheň a kachna si sednula k teplu, čechrala si zobákem peří a zatímco tak seděla, vyptávala se: „Copak dělá kočí, můj bratříček?“ A kuchtík pravil: „Sedí v hadí díře.“ „A co dělá ta šeredná v tomto domě?“ A kuchtík pravil: „S králem sdílí lože.“ „Bůh ho opatruj!“ pravila kachna a výlevkou odplula pryč. Druhého dne připlula zase a kladla mu ty samé otázky a třetí den opět. Tu to kuchtík už déle nemohl unést, běžel za králem a vše mu vypověděl.

Král to chtěl vidět na vlastní oči, a když toho večera kachnička opět vystrčila hlavu z výlevky, popadnul meč a hlavu jí uťal. A tu se před ním objevila ona krásná dívka, kterou kdysi spatřil na obrázku a vyvolil sobě za ženu. Král byl najednou celý šťasten, nechal jí přinést šaty a pak mu musela vyprávět, jak byla oklamána a do vody hozena; její první přání bylo, aby král vysvobodil jejího nebohého bratra byl z té strašné hadí díry. Když král její přání vyplnil, zašel za macechou a zeptal se jí, jaký trest by zasloužil ten, co krále hanebně oklamal. Tu mu pýchou zaslepena čarodějnice zpupně pravila, že toho provinilce je nutné svléci donaha a zavřít do sudu s hřebíky a jehlami, ten sud zapřáhnout za koně a toho koně vyhnat do světa. Tak jí i její dceři to přání splnili.

Král se s krásnou dívkou oženil a jejího bratra za věrné služby bohatě odměnil. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die weisse und die schwarze Braut“ (KHM 135)je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková