Dvanáctero bratrů

Johann Wilhelm Wolf

Byl jednou jeden chudý muž, který měl dvanáct věčně hladových synů, a tak mu dali jednoho dne sbohem a nechali se naverbovat jako dvanáct husarů do jedné švadrony, kde z nich měl rytmistr radost, protože to byli udatní vojáci. Jednoho dne ale ten nejmladší něco přehlédl a byl za to od kaprála potrestán výpraskem. Vyprávěl o tom pak svým bratrům, a když byla noc, sbalili si svoje saky i paky, osedlali koně a všech dvanáct jich dezertovalo. Když dorazili do jednoho hostince za hranice země, přijel za nimi jejich rytmistr a zapřísahal je, aby se vrátili. Ale oni to neudělali, nýbrž jeli dál do šírého světa, aby tam hledali své štěstí. Tak přijeli do jednoho přívětivého a krásného lesa, uprostřed kterého stál krásný zámek. Kolem zámku byl hluboký příkop a padací most byl nahoře. Husaři zámek objeli, aby nalezli jiný vchod, a když znova přijeli k mostu, byl spuštěn dolů. Tak se vzmužili a vjeli na most.

V zámecké bráně stála nějaká dáma v černých šatech a s černým obličejem a přátelsky je přijala. Poručila jim sestoupit z koní a vedla je širokým zámeckým schodištěm vzhůru a obrovskou halou do sálu, kde bylo prostřeno pro dvanáct a pokynula jim, aby se posadili ke stolu. Pak jim přinášela výtečné pokrmy a nejvzácnější vína. To věru bratrům lahodilo a pustili se do hodování. Tu černá paní pravila: „Tohle můžete mít pořád, pokud tu zůstanete tři roky a nevyjdete ze zámku. Pokud budete po celý ten čas věrni svému slibu, budete pak bohatě odměněni, to vám slibuji, když ale slib nedodržíte, zle se vám povede.“ A těch dvanáct husarů souhlasilo a takový slib složilo. Jak to prvního dne začalo, tak to pokračovalo napořád. Ve dne jedli a pili a veselili se. Večer šli do ložnic, které jim černá dáma ukázala, a vyspali se v hedvábí. I o jejich koně ve stájích dobře pečovali, takže si kvůli nim nemuseli dělat starosti.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když uběhly dva roky, už jim jídlo ani pití nechutnalo tak jako na začátku. Nakonec vymyslili úklad, že si v zámecké pokladnici naplní torny zlatem a odjedou pryč. Jen ten nejmladší husar o tom nechtěl ani slyšet a úpěnlivě své bratry prosil, aby od svého zlého úmyslu upustili a té černé paní za vše dobré, co jim učinila, nečinili škodu. Ale oni si nenechali nic namluvit, druhého dne si napěchovali torny a kapsy zlatem a cválali pryč. Bratr je ještě před bránou napomínal, ale nic to nepomohlo, proto řekl: „Kam jdete vy, tam musím i já!“ Naplnil si tornu zlatem a ujížděl s nimi. Přijeli do téhož hostince, kde byli prve, dříve než vjeli do lesa, a žili zde v přepychu a přebytku. Ale za krátký čas všechno zlato prohýřili a rozhodli se jet dál do lesa, aby vyzkoušeli štěstí. Jen ten nejmladší si svoje zlato uschoval u hostinského a na tom bohapustém hýření se nepodílel. Když se bratři rozhodli odjet, řekl, že tu raději zůstane a nechal se u hostinského najmout za sklepníka. Zatímco se jeho bratři rozjeli do světa, vždy dva či tři společně, s tím, že se do toho hostince zase do roka a dne vrátí, on svědomitě vykonával svoji službu, takže byl všemi oblíbený a hostinský, který neměl žádné děti, ho nakonec měl za syna.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Uplynul rok a bratři se vraceli zpět, jeden po druhém a vždy jeden špinavější a roztrhanější než druhý, zrada černé paní jim nepřinesla žádné požehnání. Když byli zase všichni pohromadě, společně se poradili a jednohlasně se shodli na tom, že se vydají opět do zámku a tam vyzkouší ještě jednou své štěstí s černou paní. Nejmladší bratr je od toho chtěl opět odvrátit, ale oni mu nedali pokoje, dokud nakonec nejel s nimi. Projeli zase lesem a na zámek a padací most byl opět spuštěn dolů. V bráně čekala černá paní, neřekla však ani slovo a ani na jednoho se nepodívala. Kráčela před nimi do jídelny, kde bylo opět prostřeno pro dvanáct lidí, a přinesla jim opět to nejlepší a nejvzácnější bez toho, že by však promluvila slůvka a na některého z nich jen koutkem oka pohlédla. Zpočátku byli bratři zaražení, ale brzy začali pít a rozveselili se a byli rozjaření až do hluboké noci. Když usnuli, přišla černá paní a probudila toho nejstaršího a poručila mu jít s ní ven, že mu musí něco říct. A potom si přišla pro toho druhého a tak to šlo po řadě, dokud nepřišla pro nejmladšího. Toho zavedla do kuchyně a ukázala mu v kamenné výlevce puklinu, kterou se má podívat dolů. Tam na černé zemi leželo jeho jedenáct bratrů, jeden přes druhého a měli všichni zlámaný vaz. Černá paní se ho zeptala, zda tu zůstane ještě tři roky nebo si přeje, aby ho srazila dolů k ostatním. Mrtví bratři ale zvedli své zakrvácené hlavy a volali na něj, že to není pravda, že nejsou mrtví, že nemá dát na nic, co mu černá paní říká. Husar se ale nedal zmást a souhlasil. Paní ho zavedla opět do postele a od následujícího dne s ním opět mluvila a sloužila mu lépe než dříve.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Uplynuly skoro tři roky, když jednoho večera přišla a řekla, že teď musí vydržet ještě tři dny, které budou daleko horší než celé tři roky. Co se ale po následující tři noci stane, to musí vydržet a nesmí se nechat zmást, neboť pronese-li jedno jediné slůvko, bude vše ztraceno. V té první noci, když odbila desátá hodina, se otevřely dveře a do ložnice přišlo jeho jedenáct bratrů; smáli se a vyprávěli mu, že nyní sám vidí, že jsou stále živí a že ho černá paní obelhala a má se s nimi jít poveselit. Tak si s ním celé dvě hodiny povídali a různými způsoby se ho snažili přimět k řeči, ale on zůstal pevný a s úderem dvanácté hodiny bratři zmizeli. Druhého rána přišla černá paní a byla z jedné třetiny bílá. Děkovala mu a velmi ho prosila, aby i následující dvě noci vytrval a nedal se ani za nic zmást.

Druhé noci se úderem desáté hodiny opět otevřely dveře a přišli bratři a přivedli s sebou staré rodiče i hostinského. Ten se svým číšníkem velmi přátelsky rozmlouval, jak je moc rád, že ho našel a co se mu to stalo a tak dál. Hoch mu ale neodpovídal, ačkoliv mu to bylo velmi zatěžko. Nyní se k němu jali promlouvat otec i matka, jak se kvůli němu od toho času, co je pryč, naplakali a nyní by k nim mohl pronést alespoň jedno útěšné slůvko. Když však mlčel, tu pravili, že když nemá pro staré rodiče ani dobré slovo, nechtějí o něm více nikdy slyšet a že více není jejich synem. To ho velmi ranilo, po tvářích mu tekly slzy, ale vytrval a neřekl ani slovo a ve dvanáct hodin všichni zmizeli. Druhého rána přišla černá paní a byla ze dvou třetin bílá. Děkovala mu, neboť nyní je vysvobození blizounko a velmi ho prosila, aby také třetí a poslední noci pevně vytrval.

Když byl večer, zavedla ho do nádherně vyzdobené kulaté místnosti. Stál tam uprostřed kulatý stůl a on si k němu musel sednout. Dříve než paní znovu odešla, dala mu do ruky prut a řekla, že téhle noci přijdou rozličná zvířata a budou se na něj sápat. Ale on má zůstat neochvějný a jen, když se některé přiblíží na dosah, má je uhodit tímto prutem. S úderem desáté hodiny dveře samy odskočily a dovnitř vtrhla všelikerá zvěř. Vypadala tak děsivě a strašlivě, že to k vypovězení není; ti tvorové se na něj tlačili blíž a blíž, ale sotva se některé přiblížilo až k němu, uhodil ho tím prutem a ono se stáhnulo zpět. Jak se připozdívalo, byla ta zvířata dotěrnější, neboť sotva jedno uhodil a zahnal, deset dalších na něj cenilo zuby, natahovalo po něm své dlouhé krky, že se stěží mohl ubránit. Ubývalo mu sil a k samému konci se mu dělaly mžitky před očima. Tu konečně udeřila dvanáctá hodina, zapraštělo to tak strašlivě, jakoby se zámek propadal pod zem a on se zhroutil v bezvědomí na stůl.

Když se opět probudil, ležel na krásném lůžku a kolem stáli bohatě odění sloužící. Pomohli se mu obléci a zavedli ho do obrovského sálu, kde seděl na zlatém trůnu král, vedle něj královna a okolo stálo dvanáct krásných princezen a ta černá paní, která byla nyní celá sněhobílá, byla nejstarší z nich. Král řekl: „Díky své věrnosti jsi vysvobodil nás a zámek, za to si smíš vyvolit jednu z mých dcer a já ti věnuji korunu a k tomu celé království.“ Husar se dlouho nerozmýšlel a vyvolil si tu nejstarší, do které se během těch tří let ze srdce zamiloval.

Za velkého jásotu a radosti uspořádali nádhernou svatbu a oni byli nejkrásnější pár, který byl kdy vůbec k vidění. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die zwölf Brüder“ je ze sbírky pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková