O krásné labutí panně

Johann Wilhelm Wolf

Kdysi dávno žil ve francouzské zemi mladý myslivecký mládenec a ten byl ten nejlepší střelec široko daleko. Ale jednoho dne se mu pranic nedařilo, chodil v lese až do večera sem a zase tam, ale do rány mu nepřišlo nic, co by stálo za řeč. Nakonec přišel k velkému krásnému jezeru, na kterém plavala nádherná sněhobílá labuť, svět takovou neviděl. Neváhal, zacílil pušku a chtěl vystřelit, když tu nějaký hlas zavolal: „Nestřílej, bude tě to stát život.“ Polekal se a pušku sundal, ale pak se krátce zamyslel a zacílil opět, ale i tentokrát někdo zavolal: „Nestřílej, jinak tě to bude stát život!“ Nechal opět ručnici klesnout, ale nakonec zacílil potřetí a pomyslel si: „Tentokrát střelím, ať si kdo chce, co chce, říká!“ Ale než se dostal k ráně, proměnila se labuť v překrásnou pannu, která mu řekla: „Vysvobodíš mě a budeš do konce svých dnů šťastný, když se po jeden rok každou neděli se za mne pomodlíš. Ale po tu dobu nesmíš říct ani slůvko o mé kráse.“ Tak řekla a zmizela. Myslivecký mládenec šel okouzleně domů a od toho dne se každou neděli modlil za krásnou labutí pannu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Rok se pomalu chýlil ke konci, když jednoho dne francouzský král vyhlásil velké střelecké utkání. Střelec, který trefí holuba nejlépe, dostane za odměnu princeznu za ženu. Sjeli se lovci z celé říše, ze široka z daleka, ani náš myslivecký mládenec mezi nimi nechyběl. Však také střelil holuba přesně doprostřed srdce, a protože po něm žádný ten zásah neopakoval, stal se střeleckým králem a měl se oženit s francouzskou princeznou. A bylo ouvej! Zaslíbil se krásné labutí panně a o žádné jiné nechtěl ani slyšet. „Přenechám to štěstí a čest někomu jinému.“ řekl. Ale když na něj král naléhal, proč se chce vzdát takové pocty, tak se zapomněl a řekl, že má nevěstu, která je ještě tisíckrát krásnější než francouzská princezna. Ale sotva to dořekl, stála před ním krásná labutí panna, smutně na něj hleděla a řekla: „Kdybys o mé kráse nemluvil, tak bys mě dnes vysvobodil. Teď mne musíš hledat na Skleněné hoře.“ A bylo to! Mohl se proklínat za svou lehkomyslnost, jak mu bylo libo. Nezbylo než, aby si svázal raneček a vydal se do světa hledat Skleněnou horu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Dlouho, předlouho putoval světem, až přišel na jeho druhý konec a tam jednoho dne dorazil do hlubokého černého lesa, kterým putoval tři dny a tři noci. Čtvrtého rána přišel k osamělému mlýnu, ze kterého vyšel nějaký muž a ptal se, co tam pohledává, on je mlynář od Skleněné hory a už sedm set let v lese žádného človíčka neviděl. Tu myslivecký mládenec pravil: „Když jsi mlynář od Skleněné hory, tak mi jistě řekneš, jak se na ni dostanu.“ „Tam se nikdy nedostaneš.“ odvětil mlynář. Ale jinoch ho prosil a nedal mu pokoj, dokud mu mlynář nakonec neslíbil, že mu pomůže. Přivedl z mlýna osedlaného kozla a poručil mládenci nasednout, neboť jen na tom zvířeti se může dostat na Skleněnou horu. Tak nasedl a sotva kozel ucítil břemeno, dal se do běhu a uháněl cestou necestou, přes kořeny a kameny, rychleji než nejrychlejší kůň, až z toho šla člověku hlava kolem. Tak doběhnul až ke Skleněné hoře, tam jezdce shodil a kalupem se vydal zpět.

Pod Skleněnou horou byl krásný čistý pramen, a protože měl mládenec po té divoké a dlouhé jízdě žízeň, pomyslel si, že by se měl nejdříve napít, než se vydá nahoru. Sklonil se k čisté vodě a chtěl si nabrat do dlaně, když tu slyšel hlas: „Nepij, sic tě to bude stát život.“ Polekal se a ohlížel se kolem, ale nikdo tam nebyl, a protože ho žízeň soužila stále víc, tak si přece jen vodu nabral a napil se a v tu ránu upadnul do hlubokého spánku. Tu se před ním objevila krásná labutí panna. Jeho neposlušnost ji tak rozezlila, že vytáhla jeho lovecký tesák a chtěla ho probodnout. Už mu přiložila studenou špičku k srdci, když ji ruka zase klesla, lítost a láska jí přemohly a pomyslela si: „Třeba mě přece jen dokáže vysvobodit.“ A dřív než ho zase opustila, napsala prstem na střenku jeho tesáku: „Kdybys tu vodu nepil, tak bys mě dnes vysvobodil. Teď mne musíš teď hledat v Temnotě temné.“ Když se probudil a ta slova si přečetl, opět proklínal svoji lehkomyslnost a nepřál si více žít. Ale nezbylo mu než, aby se vydal na cestu a řekl si, že si neodpočine dřív, dokud nenajde Temnotu černou.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Musel putovat ještě déle než prvé, než přišel na další konec světa a jednoho dne dorazil do hlubokého černého lesa. Když putoval tím lesem tři dny, přišel k nějakému osamělému mlýnu, ve kterém žil mlynář z Temnoty temné a řekl mu, už celých sedm set let neviděl v lese ani živáčka. „Když jsi mlynář z Temnoty temné,“ řekl mu myslivecký mládenec: „tak mi můžeš také říci, jak se tam dostanu.“ „Do Temnoty temné se nikdy nedostaneš.“ Ale hoch mlynáře prosil a prosil, až mu tento nakonec slíbil, že ho tam nějak dostane. „Ráno přiletí pták Noh,“ řekl: „aby vyzvedl sud mouky, který pak odnese do Temnoty temné, ten tě musí vzít s sebou.“ Tak zůstal jinoch přes noc v mlýně a druhého dne si vlezl do sudu s moukou a čekal. Za nedlouho to ve vzduchu zasvištělo, to přiletěl pták Noh, popadl sud do pařátů a letěl pryč. Po nějakém čase se snesl dolů a břemeno položil do trávy.

Právě dorazili do Temnoty temné. Myslivecký mládenec pochopil, že už to dál nepůjde, vyříznul ve stěně sudu tesákem díru a opatrně vylezl ven. Kolem něj byla tma jako v pytli, ale v blízkosti slyšel šumět vodu, a tak se opatrně plížil za tím šumem, až nakonec dorazil k mostu, který vedl přes řeku. Když po něm přešel na druhou stranu, tu pojednou uviděl v dálce světlo, a tak šel za ním. Bylo to ale pěkný kus cesty, než se k němu dostal, aby zjistil, co to bylo. Dorazil do temného údolí, ze kterého vycházely dvě ženy, ze kterých jedna nesla v ruce lucernu. Když k nim přišel blíž, spatřil, že jedna z nich je jeho krásná labutí panna, která chodila s komornou po okolí a sbírala suché klestí. Dívka jinocha přátelsky vítala a prosila, aby šel s ní, pokud má ještě vůli a odhodlání ji vysvobodit z Temnoty temné, do kterého byla zakleta jen kvůli jeho neposlušnosti. To jí rád slíbil a nechal se zavést až do její ložnice, kde ho schovala pod postel a poručila mu, aby tam zůstal v klidu ležet. „Já musím nyní k tanci a hudbě.“ řekla: „Až odbije jedenáctá hodina, zase přijdu a půjdu spát. Potom musíš bez váhání vylézt ven a lehnout si na mne a ležet bez pohnutí, ať se děje, co se děje.“ A tak mu nezbylo, než ležet pod postelí a čekat a čekat.

Když odbila jedenáctá hodina, krásná labutí panna vešla dovnitř a lehla si do postele. Jinoch na nic nečekal, vylezl a lehnul si na ni. Sotva tak učinil, objevil se tu roj duchů a strašidel, co jich v Temnotě žije, a všichni se vrhli velkým povykem na postel. Ubohému mládenci na čele vyrazil strachy pot, ale ani se nepohnul a dělal, že tvrdě spí. To ty zloboty velmi rozzuřilo, začali do něj mlátit jako do pytle, bodat ho vším, co měli po ruce, a mučit všelikerým způsobem. Jeden by z toho řval ze všech sil a myslel si, že je to jeho smrt, ale mládenec zůstal neoblomný a nehnul ani malíčkem. Musel to snášet až do půlnoci, protože teprve s úderem dvanácté hodiny přízraky zmizely, jakoby tu nikdy nebyly. Pak krásná labutí panna vstala a zraněného mládence natřela kouzelnou hojivou mastí. Za nějakou chvilku byl zase zdravý a svěží jako dřív. Také ho chválila, že v té první zkoušce tak statečně obstál a postavila před něj na posilněnou rozličné pokrmy a výtečné víno. Když se najedl a napil, poručila mu opět vlézt pod postel, kde měl zůstat do další noci.

Večer dívka opět odešla k tanci, a když se v jedenáct vrátila, zase vylezl a lehl si na ni. Protože věděl, že se mu nemůže nic stát, zůstal ležet poněkud klidněji a jeho strach byl o něco menší. Ale byla-li větší jeho odvaha, byla těžší i druhá zkouška. Duchové, přízraky a strašidla vrazili dovnitř s velkým povykem a začali s ním nakládat takovým způsobem, že to, co dělali včera, byla jen taková dětská hra. Když ho na celém těle posekali a popíchali, že na něm nebylo zdravé místečko a už se neměl čeho dalšího nadát, přivlekli velký kotel s vařícím olejem, postavili ho před postel a hotovili se, že jinocha hodí dovnitř. Popadli ho za nohy a ruce a drželi nad kotlem a on si pomyslil, že tohle je opravdu konec a chtěl zakřičet hrůzou, když v té chvíli odbila půlnoc a vše zmizelo. Krásná labutí panna ho opět vyléčila hojivou mastí. Potom ho občerstvila jídlem a pitím a přátelsky mu děkovala, že se také podruhé tak dobře držel a tím se přiblížil konec jejího vysvobození. „Ještě jednu noc zůstaň pevný a odhodlaný!“ řekla: „Pak budu tvá a budeme navěky šťastní!“

Tu poslední noc se vše opakovalo. Jen ty přízraky si počínali ještě zběsileji. Sekali ho a řezali, a když stále dělal, že nic necítí a žádné utrpení ho nepohnulo ke křiku, tak přinesli šibenici a hotovili se, že ho oběsí. Už mu kladli smyčku kolem krku, když se ozvala obrovská rána a došlo k vysvobození. Dříve než se nadál, stál myslivecký mládenec zalitý světlem na louce a s ním krásná labutí panna, která byla konečně vysvobozená. Naposledy ho natřela hojivou mastí a byl ještě zdravější a krásnější než dřív.

Potom slavili krásnou svatbu, a když skončila, vydali se k francouzskému královskému dvoru. Když tam krásnou labutí pannu uviděli, musel i sám francouzský král uznat, že je krásnější než jeho dcera. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Von der schönen Schwänenjungfer“ je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková