Jak smrtisko posílalo posly

Bratři Grimmové

Je už to prý pěkných pár stovek let, co si to silnicí rázovalo obřisko, když tu mu znenadání do cesty skočilo neznámé chlapisko a zvolalo: „Stát! Ani krok dál!“ „Copak? Copak?“ podivilo se obřisko: „Takový skrček, kterého bych mohl rozmáčknout mezi dvěma prsty, se mi staví do cesty? Kdopak jsi, že tak směle mluvíš?“ „Já jsem smrt!“ odpovědělo chlapisko: „Mě musí poslouchat vše živé na tomto světě, dokonce i ty!“ Ale taková řeč se obřisku nelíbila, a tak začal se smrtiskem zápasit.

Boj to byl to dlouhý a namáhavý a nakonec v něm mělo navrch přece jen obřisko. Rozmáchlo se a srazilo smrtisko pěstí do příkopu u cesty a šlo si dál svou cestou. Smrtisko leželo v příkopě, kostiska přeházené a rozházené, a bylo tou pranicí tak vyčerpané, že se nemohlo dát dohromady. „Copak si teď počnu?“ naříkalo: „Když tu zůstanu ležet, nikdo na celém světě neumře, lidi se mi přemnoží tak, že tu za chvíli nebude k hnutí. Ajajaj!“

Jak tak naříkalo a hořekovalo, uvidělo, jak silnicí přichází nějaký mládenec. Vykračoval si zvesela s písničkou na jazyku a očima šmejdil sem a tam. Tu uviděl bezmocné smrtisko v příkopě. Sešel dolů k němu, poskládal kostiska a pomohl mu vstát a ještě mu nabídnul svoji láhev, aby se posílilo pořádným douškem. „Víš ty co?“ řeklo vděčné smrtisko, když bylo zase na nohách: „Kdo jsem a komu jsi na nohy pomohl?“ „No to by jeden neuhodl!“ řekl mládenec. „Já jsem smrtisko! Nešetřím nikoho a ani s tebou nemohu učinit výjimku. Ale abys věděl, že nejsem nevděčný, slibuji ti, že tě nepřekvapím, nýbrž napřed někoho pošlu, abys věděl, že přišel tvůj čas.“ „Dobrá!“ zaradoval se mladík: „To je slušná odměna, když budu vědět, kdy přijdeš a jak dlouho jsem před tebou v bezpečí.“

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Život tomu chlapíkovi běžel velmi krásně, ale ani mládí, natož zdraví netrvají věčně. Za nějaký čas přišla nemoc a bolesti, které ho soužily celé dny a ani v noci mu nedopřály klidu. „Nu, je mi sice nanic, ale na smrt to ještě nebude.“ říkal si: „Smrtisko by dříve poslalo nějaké ty posly, jak slíbilo.“ Zase se mu ulevilo a cítil se zdravý a začal si opět radostně žít.

Tu mu jednoho rána někdo poklepal na rameno, a když se otočil, stálo za ním smrtisko a zubilo se: „Nu, půjdeme. Tvůj čas právě vypršel!“ „Jak to?“ podivil se: „Chceš porušit svoje slovo? Copak jsi mi neslíbilo, že dříve než přijdeš, někoho pošleš? Já nikoho neviděl!“

I mlč, ty truhlisko!“ odpovědělo smrtisko: „Copak jsem ti neposílalo jednoho posla za druhým? Nepřišla snad horečka, nesrazila tě, netřásla tebou a zcela tě nevyčerpala? A co ta závrať? Nezamotala ti snad hlavu? A dna? Nezachvátila snad všechny tvoje údy? Copak ti nehučelo v uších? Netrýznila tě bolest zubů? Copak jsi neměl před očima černo? Bratříčku můj, a co tvůj spánek? Copak jsem se ti nepřipomínal, copak sis v noci často nepřál byt raději mrtev?“

Na to neměl staroch co říci, podřídil se tedy svému osudu a šel se smrtiskem na onen svět. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die Boten des Todes“ (KHM 177) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém rozumu dovyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková