Vrabčák a jeho čtyři synové

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden vrabčák a ten měl čtyři synky a žili společně ve vlaštovčím hnízdě. Když byli synci dost velcí, aby poprvé vylétli, přišli nějací zlí kluci, vlaštovčí hnízdo srazili dolů a vrabčáci vyletěli ven. Starému bylo líto, že jeho synové do světa vylétli tak náhle, že je nestihnul řádně poučit o tom, jaké všelijaké nebezpečím na ně ve světě číhá a čeho je dobré se vyvarovat.

Na podzim se vrabci slétávají k rokování na jedno pšeničné pole a právě na tomto sněmu se vrabčák znovu shledal se svými synky, a tak si je pak radostně vedl domů, aby mu vypověděli, co ve světě zažili a jak se měli. „Mí milovaní synci, kdybyste věděli, kolik jsem si kvůli vám nadělal přes léto starostí! Co si počnete bez mého výcviku v letu a shánění potravy, bez mého varování a poučování. Vždyť na malé ptáčky číhají ve světě velká nebezpečí!“ Potom se zeptal toho nejstaršího, kde se v létě zdržoval a jak se uživil.

Já jsem se držel, tatínku, v zahradách, vybíral jsem červíky a housenky ze zralých třešní.“ „Ach, synku,“ řekl otec: „vlaštovčí pastva není věru zlá, ale hrozí u ní velké nebezpečí, jeden musí být neustále ve střehu; obzvlášť, když se po zahradě prochází člověk a má v ruce dlouhou zelenou tyč, která je uvnitř dutá a nahoře má malý otvor.“ „Ano, tatínku, ale je nebezpečná i ta, která má otvor zalepený voskem?“ zeptal se mladý vrabčák. „Kdepak jsi to viděl, synku?“ „V zahradě jednoho kupce, tatínku.“ „O, můj synu,“ řekl otec: „kupci to jsou dvojnásob lstiví lidé, u těch by se toho jeden přiučil. Příště se dobře dívej a nevěř všemu, co vidíš!“

Potom se zeptal toho druhého: „A kde jsi našel ty svoje živobytí, synku?“ „Na dvoře, tatínku.“ řekl syn. „Ajajaj! Vrabčáci a jiní pošetilí drobní ptáčkové na to místo přece vůbec nepatří!“ řekl starý: „Je tam příliš jiných hrubiánů a rabiátů, od strnadů a drozdů či sojek k nebezpečným krahujcům, jestřábům či sýčkům! Jeden by se měl raději držet v koňské stáji, kde najde dost ovsa, nebo na mlatě, kde také může lehce přijít ke svému dennímu chlebu.“ „Ano, otče,“ řekl syn: „ale ve stájích kladou pacholci na malé ptáčky nástrahy a sítě, nejeden v nich pak uvízne!“ „A to jsi kde viděl?“ zeptal se starý. „Na dvoře, pohůnci to tak dělali.“ „Óóó, můj synu, pohůnci to je věru zlá chasa! Pokud jsi u takovýchto pánů na dvoře byl a žádné péro tam neztratil, tak to ses věru něčemu přiučil a víš toho už dost, abys mohl do světa! Ale přece se měj na pozoru, vlci sežerou občas i chytré psy.“

Pak si vzal otec ke zpovědi toho třetího: „A kde tys zkoušel svoje štěstí, synku?“ „Na formanských cestách a zemských silnicích jsem se kolem povozů ochomýtal a občas našel zrníčko nebo krupku.“ „To je ono,“ řekl otec: „dobrá obživa, ale jeden musí být neustále ve střehu, neboť když se člověk shýbá, aby zvedl kámen, tu je lepší se klidit!“ „To je pravda,“ řekl syn: „když si ale jeden nese oblázek nebo placák už v kapse?“ „Kdepak jsi to viděl, synku?“ „Horalové to tak dělají, milý otče, když vyjedou, obyčejně si vozí kameny.“ „Horalé, to jsou chytří lidé, jestli jsi ten čas přečkal u horalů, tak to jsi něco viděl a něco ses naučil! Vrať se tam, ale měj se na pozoru, horalé už nejednoho vrabčáka či skřítka zabili.“

Nakonec přistoupil otec k tomu nejmladšímu synovi: „Ty můj milý švitořilko, byl jsi celý ten čas nejhloupější a nejslabší, raději zůstaň u mne, svět je moc hrubý a zlý pták, který má křivý zobák a dlouhé drápy a čeká na ubohé ptáčky, aby je spolykal. Drž se od něj dál a sbírej pavoučky a housenky na stromech nebo po chalupách, tak budeš dlouho spokojený.“ „Můj milý otče, ale kdo se živí, aniž by ostatním škodil, ten je dlouho živ a žádný krahujec, jestřáb či orel mu neublíží. Když se každý večer a ráno poručí vůli našeho milého Pána, který všechny lesní i polní ptáčky stvořil a zachovává, který slyší také křik a modlitby mladých krkavců a bez jehož vůle žádný vrabec nebo střízlík nepadne k zemi.“ „A to ses naučil kde, synku?“ Syn odvětil: „Když mě silný poryv větru od vás odtrhnul, zanesl mě do kostela, kde jsem sbíral mouchy a pavouky na oknech a slyšel toto kázání. Tak mě po celou tu dobu živil Otec všech vrabčáků a střežil mě před vším neštěstím a zlými ptáky.“ „Tomu věř, můj milý synu, létej po kostelech, pomáhej je čistit od pavouků a bzučících much, cvrlikej Bohu jako ti mladí krkavci a poruč se našemu Stvořiteli, to budeš zachován, i kdyby byl svět plný zlých divokých ptáků.“

Neboť jen ten, kdo své věci poroučí Pánu, mlčí a trpělivě snáší všechny útrapy a příkoří, modlí se a ochraňuje svoji víru a zachovává čisté svědomí, tomu je Bůh ochráncem a pomocníkem. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Sperling und seine vier Kinder“ (KHM 157) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková