Drakobijce

Franz Georg Brustgi

Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Když vyrostli, dal jim král každému skvostné šaty, krásně zdobenou dýku a dobrý meč a řekl: „Vydejte se do světa, dobře se tam porozhlédněte a vyzkoušejte svoje štěstí!“ Takovéhle královské přikázání přišlo těm bratřím vhod, rozloučili se s otcem a vyrazili. Jeli a jeli, a když urazili kus cesty, přijeli k velké jedli na rozcestí. Tam se dohodli, že dál pojedou každý sám. „Zarazíme dýky do této jedle,“ řekl nejstarší princ: „aby ten z nás, který přijde za čas na toto místo, poznal, zda druzí dva žijí nebo jsou mrtví. Ten, jehož dýka bude pokrytá rzí, ten je mrtev a více nespatří vlast našich předků.“ Tak princové zarazili zářivé čepele do stromu a pak se jeden vydal doprava, druhý vyjel vlevo a ten nejmladší princ táhnul rovnou za nosem, až přišel do hlubokého černého lesa.

Když kráčel tím lesem tak samotný samotinký, tu mu pojednou přišel do cesty medvěd. Princ na něj bez dlouhého rozmýšlení zaútočil mečem, aby mu trochu pocuchal kožich, ale medvěd zvolal: „Nezabíjej mne, princi, přinesu ti štěstí!“ Celý natěšený a krotký se k princi přikolébal a už se ho nepustil. Když tak spolu vandrovali pěkný kus cesty, vyskočil na ně znenadání obrovský vlk. V dalším okamžiku princ tasil meč a vlkovi se postavil do cesty, aby mu dal křesťanské ponaučení. Ale vlk zvolal: „Nezabíjej mne, princi, přinesu ti štěstí!“ Tak ho nechal princ taky žít a dál táhl tím lesem s vlkem a medvědem v patách. Netrvalo to dlouho, tu před nimi stál, jakoby ze země vyrostl, strašlivý lev a cenil na ně zuby zubiska. Princi zprvu tím úlekem údy málem zdřevěněly, ale rychle se vzchopil a tasil meč a postavil se netvorovi k odvetě. Ale protože lev řekl: „Nezabíjej mne, princi, přinesu ti štěstí!“ daroval život i jemu. A tak táhnul tím lesem s medvědem, vlkem a lvem za zády a ta tři zvířata se od něj více neodloučila.

Dlouhý čas tím lesem společně putovali, bez toho že by potkali živáčka. Konečně uviděl princ v dálce město. Tak zvesela přidal do kroku a brzy dorazil i se svými zvířaty k městské bráně. Uvnitř to však bylo podivné prapodivné. Všechny domy byly potaženy černým suknem a lidé se po ulicích jen tak tiše ploužili. Princ se tedy pídil, cože se v tom městě přihodilo. „Ach!“ naříkali kolemjdoucí: „Tam na té hoře, jak vidíš tu kapli, bydlí sedmihlavý drak. Tomu musíme každý den přivést k jídlu jednu pannu, jinak by s námi zle naložil. A dnes musí být obětována jediná dcera našeho krále, proto je město v hlubokém smutku.“ „To nechápu,“ řekl princ: „copak se tomu netvorovi nikdo nepostaví?“ „Ano, to se ptáme také, milý pane,“ řekli ti lidé: „král dal už před časem po celé zemi rozhlásit, že drakobijce dostane za ženu krásnou princeznu, ale dodnes se nenašel žádný, který by chtěl s tou stvůrou podstoupit boj na život a na smrt.“ Princ to vyslechnul a pomyslil si: „Kdybys toho draka skolil, vysloužil by sis krásnou královskou dceru. Nu, možná by ti věrná zvířata pomohla.“ A rozhodl se, že se do té bitvy s drakem pustí.

Druhého rána, když vyšlo slunce, připásal si svůj meč a vystoupal na Dračí horu; jeho věrná zvířata ho doprovázela. Když přišel ke kapli, vcházela zrovna princezna dovnitř, aby se tu pomodlila. Byla tak mladá a krásná, že zůstal stát jako očarovaný a jen se díval a díval. Tu jej z milostného vytržení probral strašlivý řev a z jeskyně se na něj hrnul sedmihlavý drak. Medvěd, vlk a lev se na netvora vrhnuli zrovna jako lítice a rvali jej a škubali, dokud mu jeden každý neurval dvě hlavy. Ta sedmá hlava, ta nejstrašlivější a nejnebezpečnější ze všech, padla do písku pod úderem princova ostrého meče. Zcepenělý drak tu ležel roztažený do délky a do šířky a koupal se ve své vlastní krvi. Tu vyšla z kaple princezna a svému zachránci děkovala. Sundala zlatý řetěz, který nosila na krku, rozdělila ho a jednomu každému zvířeti část pověsila na krk. Princi řekla: „Ze srdce ti děkuji, statečný muži! Zachránil jsi mne před smrtí a za to ti chci celý svůj život patřit, stanu se tvojí věrnou a milovanou ženou. Pojď se mnou k mému otci!“ „To ještě nejde, milá princezno,“ řekl princ: „dal jsem slib, že se trochu porozhlédnu po světě. Ale přesně za rok přijdu a pak můžeme být svatba.“ S tím vyříznul z těch sedmi dračích hlav jazyky, zabalil je do hedvábného šátku a uložil do torny. Pak se rozloučil a táhnul s věrnými zvířaty pryč do širého světa, aby dál zkoušel své štěstí.

Když zmizel princezně z dohledu, nastoupila do kočáru, který čekal na úpatí hory, aby se nechala zavézt domů. Ale kočí se neměl k odjezdu dříve, dokud nenaložil do kočáru všech sedm dračích hlav. A když přijeli do temného lesa, znenadání zastavil a řekl princezně: „Tak, nyní jsme sami a není tu nikdo, kdo by ti mohl pomoci. Řekneš králi, že já jsem toho draka zabil! Přísahej, jinak tu na místě zemřeš!“ Co mohla princezna dělat jiného než mlčet, když jí byl život milý? Když přijeli na zámek, ukázal kočí králi těch sedm dračích hlav a požadoval princeznu za ženu a chtěl, aby se svatba konala ihned následujícího dne. Král, který byl vázán královským slovem, nic nenamítal, ale princezna se snažila pod rozličnými záminkami svatbu opět a opět odkládat. Celý rok se jí to dařilo, ale potom už nebylo zbytí, musela nátlaku kočího přece jen povolit. To učinila naoko ochotně, protože doufala, že se brzy objeví pravý ženich, jak jí přislíbil.

A opravdu! Rok se pomalu bral ke svému konci a princi už bylo dosti toho koukání a štěstí pokoušení, a tak se vydal na cestu domů. Když do stanovené lhůty chyběl právě jeden jediný den, přibyl do královského města a byl překvapen, jak veselo a živo tam bylo. Dorazil do hostince a zeptal se hostinského, zda by mohl přenocovat a jen tak mimochodem poznamenal: „Copak se tu děje? Před rokem bylo město potaženo černým suknem a lidé chodili tiší a smutní. Dneska však vidím samé rozzářené obličeje a město je vystrojeno jako k nějakému svátku!“ „To jste uhodnul,“ odvětil hostinský a vyprávěl mu, že zítra má princezna svatbu s kočím, který ji před rokem zachránil z dračích spárů. „Tak, tak.“ řekl princ, dopil svoji sklenici a šel spát nahoru do komory.

Druhého dne, zatímco nahoře na zámku byla svatební hostina v plném proudu, seděl princ oblečený jako lovec s hostinským v šenku. Mluvili o krásné princezně a drakobijci a té přenádherné svatbě a pojednou princ řekl: „Pane hostinský, přineste mi džbánek vína, které pije nevěsta na zámku!“ „To nemohu, pane!“ odpověděl hostinský. „Potom pro ně musím poslat svého vlka.“ rozhodl princ a zavolal vlka a poručil mu: „Jdi k princezně na zámek a řekni, že tvůj pán prosí o džbánek vína, které pije.“ Netrvalo to dlouho a vlk se vrátil s naplněným džbánkem. Tomu se nemohl hostinský vynadivit, jen se na cizince překvapeně díval a pokyvoval hlavou. „Tak teď chci kousek pečeně, co má na stole nevěsta.“ řekl princ a poslal na zámek medvěda, který za malou chvíli přinesl skutečně kousek pečeně. „Teď už mi chybí jen kus chleba, který má nevěsta na stole.“ řekl princ a poslal pro něj lva. Ten přišel zakrátko s velkým kusem chleba v tlamě.

Princezna, která seděla u svatební tabule, zvířata poznala a dobře věděla, kdo je jejich pánem. Proto jim velmi ráda dala vše, co si žádala. Král ty prazvláštní návštěvníky pozoroval s velkým překvapením, nakonec si vzal princeznu stranou a zeptal se jí: „Nyní mi řekni, milá dcero, co to máš s těmi zvířaty?“ Tak princezna otci vše vypověděla, jak se to tenkráte přihodilo, a nakonec i to, že pravý ženich je pán těch zvířat a ona se za jiného nikdy nevdá. Tu král vyslal do hostince posla a nechal pána, kterému ta divoká zvířata patří, pozvat ke královské tabuli.

Když se svatebčané najedli a napili a seděli pospolu v dobrém rozmaru, tu pravil král: „Nyní přišel čas na vyprávění podivuhodných příběhů. A kdo jiný by nám mohl vyprávět než náš milý drakobijce a pan lovec, který právě dneska dorazil do našeho města z dalekého světa. Tedy začni ty, příteli drakobijče!“ Tu falešný drakobijce nechal přinést těch sedm dračích hlav a jal se věru nabubřele vyprávět o tom, jak toho netvora tenkráte v lítém boji zabil. A všichni, kteří o jeho zlovolné lži nevěděli a drželi ho za drakobijce, jej obdivovali a pěli na něj chválu nad chválou. Král však nehnul ani brvou a jen řekl: „Nyní vy, pane lovče, vyprávějte nám o vašich dobrodružstvích.“

Princ vstal, dvorně se uklonil a zjevil nejdříve, že není žádný lovec, nýbrž princ. Potom věrně popsal, jakým podivným způsobem přišel k věrným zvířatům a jak se to událo, že přemohl jednoho sedmihlavého draka a před jistou smrtí zachránil královskou dceru. „A podivnou náhodou,“ řekl: „je to právě dnes přesně rok a bylo to tady nedaleko od města, kde se to stalo. Také těchto sedm hlav je mi povědomých, jako bych je jednou už viděl. Podíváme se, jestli mají v tlamách jazyky.“ Tu povstal král a zvolal: „Sluhové, otevřete dračí tlamy!“ A podívejme, v žádné z těch sedmi hlav nebyl jazyk. „Kde jsou jazyky, kočí?“ zeptal se král falešného drakobijce. „Jeho se neptejte, pane králi, ale mne!“ odvětil princ: „Tady jsou!“ a rozbalil hedvábný šátek, ve kterém bylo těch sedm jazyků. Vida, ty jazyky se hodily právě do těch sedmi dračích chřtánů! „A nyní vznešená princezno,“ obrátil se princ na princeznu: „poznáváte ten zlatý řetěz na krku mých zvířat?“ „Určitě,“ řekla: „poznávám ho dobře. Já sama jsem jej každému zvířeti kolem krku pověsila, protože při tobě tak věrně a statečně stála v boji se sedmihlavým drakem.“ Nyní král věděl zcela určitě, že princ je pravý drakobijce a kočí jen úskočný lhář. A ještě v té hodině byl ten arcilhář předán katu.

Princ a princezna slavili svatbu a žili po smrti starého krále ještě dlouhá léta ve štěstí a radosti jako král a královna.

Co se stalo s oběma královými bratry? Nikdo neví, zda se vrátili domů nebo se dodnes toulají světem. Kdo ale zajde k té vysoké jedli, může se sám podívat, zda ještě žijí nebo zda jejich dýky už zrezivěly. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Drachentöter“ je ze sbírky pohádek švábského filologa a folkloristy Franze Georga Brustgi „Das Wunderschiff – Schwäbische Volksmärchen“ (1941). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková