O dvanácti bratrech

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden král a jedna královna, ti spolu žili v míru a pokoji a měli dvanáct dětí; ale byli to samí chlapci. Jednoho dne král královně řekl: „Jestli to třinácté dítě, co přivedeš na svět, bude dívenka, tak musí těch dvanáct hochů zemřít, aby jí jednoho dne připadla celá říše a byla nejbohatší nevěsta na světě.“ Hned také nechal vyrobit dvanáct rakví, které naplnili dřevěnými hoblinami a do každé vložili měkkou podušku, pak je poručil zanést do jedné tajné komnaty, od které dal klíč královně a žádal ji, aby o tom nikomu neříkala.

Královna však celé dny seděla a truchlila, až si toho všimnul ten nejmladší syn, který byl stále u ní a který nesl biblické jméno Benjamín, a zeptal se: „Milá matko, proč jste stále tak smutná?“ „Milé dítě,“ odpověděla: „to ti nesmím a nemohu říct.“ Ale on ji nenechal v klidu, dokud nešla, tu komnatu neotevřela, neukázala mu těch dvanáct rakví naplněných hoblinami a nakonec neřekla: „Můj milovaný Benjamine, tyto rakve nechal tvůj otec připravit pro tebe a tvé bratry, neboť když porodím děvčátko, všechny vás zabijí a pohřbí zde.“ A zatímco mluvila, plakala a lomila rukama, ale syn ji utěšoval a řekl: „Neplačte, milovaná matko, my už si nějak poradíme a utečeme.“ Tu královna pravila: „Odejdi se svými jedenácti bratry do lesa a každý den si jeden vylezte na ten nejvyšší strom, co tam najdete, a pozorujte zámeckou věž. Když porodím synka, nechám vyvěsit bílou korouhev a pak se mi zase vraťte. Ale pokud porodím děvčátko, bude na zámecké věži vlát rudá korouhev, to pak utíkejte pryč, jak nejrychleji umíte, a milostivý Pán, vás, ochraňuj! Po všechny noci svého žití se pro vás budu modlit, v zimě, abyste našli oheň, který vás zahřeje, v létě, abyste nehynuli v horku.“ Potom, co synům požehnala, odešli princové do lesa.

Jeden po druhém drželi stráž, seděli na tom nejvyšším dubu a pozorovali zámeckou věž. Když uběhlo jedenáct dní a byla řada na Benjaminovi, uviděl, že na zámecké věži vlaje korouhev, ale byla rudá jako krev a oznamovala jim, že musí zemřít. Když to bratři slyšeli, rozzlobili se a řekli: „Kvůli nějaké holce bychom měli přijít o život? Přísaháme, že se pomstíme, první dívka, která nám zkříží cestu, zemře!“ Potom šli hluboko do lesa a v jeho středu, tam kde byl nejhlubší a nejčernější, našli malý zakletý a opuštěný dům. „Tady budeme bydlet.“ řekli si: „Ty Benjamine, ty jsi nejmladší a nejslabší, ty zůstaneš doma a povedeš domácnost, my ostatní budeme shánět něco k jídlu.“ A tak chodili lesem a stříleli zajíce, srnce, ptáky a hrdličky, a to, co bylo k jídlu, nosili Benjaminovi, aby to připravit a oni se nasytili.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Dcerka, kterou porodila královna, vyrostla do krásy a dobroty, na čele měla zlatou hvězdu. Jednou, když bylo na zámku velké prádlo, uviděla dvanáct mužských košil a zeptala se matky: „Komu patří těch dvanáct košil? Pro otce jsou malé.“ Tu jí královna s těžkým srdcem odvětila: „Milé dítě, ty patří tvým dvanácti bratrům.“ Dívka se zeptala: „Kde jsou mí bratři? Nikdy jsem o nich neslyšela.“ Královna smutně odvětila: „To ví jen bůh, kde jsou, bloudí světem.“ Pak ji vzala, otevřela tajnou komnatu, ukázala jí těch dvanáct rakví s hoblinami a poduškami. „Tyto rakve,“ řekla: „byly určeny pro tvé bratry, ale utekli dřív, než ses narodila.“ A vyprávěla jí vše, co se tenkrát stalo. Tu princezna řekla: „Milá matko, neplač, půjdu své bratry hledat.“

Vzala těch dvanáct košil a šla pryč a rovnou do toho černého hlubokého lesa. Šla celý den, až večer přišla k tomu zakletému domku, vešla dovnitř a našla tam chlapce, který se jí ptal: „Odkud jsi a co tu chceš?“ Byl celý překvapený, že je tak krásná, má královské šaty a zlatou hvězdu na čele. Dívka odvětila: „Jsem princezna a hledám svých dvanáct bratrů a půjdu až na konec světa, dokud je nenajdu.“ A ukázala mu těch dvanáct košil, které jim patřily. Tu Benjamin viděl, že je to jeho sestra a řekl: „Já jsem Benjamin, tvůj nejmladší bratr.“ A princezna začala plakat radostí a Benjamin také, líbali se a objímali z velké lásky. Potom řekl: „Milá sestro, je tu ještě něco, my jsme tenkrát přísahali, že každá dívka, kterou potkáme, zemře, protože nám kvůli jedné dívce ukřivdili.“ Princezna řekla: „Ráda umřu, pokud tím svých dvanáct bratrů osvobodím.“ „Ne!“ odvětil: „Nemusíš zemřít, schovej se tady pod bečku, dokud bratři nepřijdou, pak to s nimi domluvím.“

Jak řekli, tak udělali. Když byla noc, přišli hladoví bratři z lovu a hnali se ke stolu, aby se najedli. A když tak seděli a jedli, ptali se: „Je něco nového?“ Benjamin se podivil: „Vy nic nevíte?“ „Ne.“ odpověděli. Mluvil dál: „Byli jste v lese a já jsem zůstal doma, a přesto vím víc než vy!“ „Tak nám to pověz!“ volali bratři netrpělivě. Odpověděl: „Povím, povím, ale nejdříve mi slibte, že to první děvče, které potkáte, nezabijete!“ „Dobrá, dostane milost,“ volali: „jen už vyprávěj!“ Tak Benjamin řekl: „Naše sestřička je tu.“ A zvedl díži a vyšla princezna v královském šatě se zlatou hvězdou na čele a byla tak krásná a půvabná, že se všichni radovali, padli si kolem krku a líbali se a měli rádi.

Od toho času zůstávala princezna s Benjaminem doma a pomáhala mu při práci. Těch jedenáct chodilo lesem a lovilo a chytalo zvěř, aby měli co jíst. Benjamin a sestra se starali, aby to uvařili. Princezna sbírala dřevo na vaření, bylinky na chuť a stavěla hrnce na oheň, aby bylo jídlo hotovo, než se těch jedenáct vrátí. Také udržovala pořádek v domě a stlala postele a bratři byli vždy spokojení a žili v lásce a jednotě.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

U toho zakletého domu byla malá zahrádka, na které rostlo dvanáct sněhobílých lilií. Jednoho dne chtěla princezna svým bratrům udělat radost, a tak těch dvanáct lilií utrhla, že každému dá jednu k talíři. Sotva ale utrhnula tu dvanáctou, dvanáct bratrů se proměnilo ve dvanáct krkavců, kteří odletěli přes les pryč; v tom okamžiku také zmizel domek se zahradou. Najednou byla ubohá princezna sama v divokém lese, a když se rozhlédla, stála tam nějaká stařenka, která ji hubovala: „Moje dítě, copak jsi to udělala? Proč jsi těch dvanáct lilií nenechala být? To byli tví bratři, teď jsou navěky proměněni v krkavce.“ Plačící dívka řekla: „Copak je není možné vysvobodit?“ „Ne,“ řekla stařenka: „není nic, co by je vysvobodilo, kromě jediného, ale to je tak těžké, že by to stejně nikdo nedokázal. Musel by být sedm let němý, nesměl by se smát ani mluvit, a kdyby byl po tu dobu promluvil jen jedno jediné slůvko a do vypršení lhůty chyběla jedna jediná hodina, bylo by vše zbytečné, neboť by tím jediným slovem ty chlapce zabil.“ Ale princezna řekla: „Já své bratry vysvobodím.“ A šla, aby si našla ten nejvyšší strom, na který pak vylezla a tam předla a nemluvila ani se nesmála.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne v tom lese lovil král a ten měl velkého chrta, který doběhl až k tomu stromu, na kterém princezna seděla, skákal kolem a štěkal a vyl. Tak tam šel král a uviděl krásnou princeznu se zlatou hvězdou na čele a byl tak pohnutý její krásou, že na ni zavolal, zda se nechce stát jeho ženou. Ona neodpověděla, jen kývla. Tak vylezl na strom a snesl ji dolů, posadil na koně a vezl domů. Pak slavili nádhernou svatbu, ale nevěsta nemluvila ani se nesmála.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když spolu pár let spokojeně žili, počala královna matka, která byla zlá žena, na mladou královnu nasazovat: „Je to obyčejná žebračka, co jsi přivedl, kdoví jaké bohaprázdné sítě tajně spřádá. Když je němá a nemluví, může se přeci někdy smát, ale kdo se nikdy nesměje, ten je zlé mysli.“ Král tomu nejprve nechtěl věřit, ale stařena tak dlouho dotírala a připsala jí a obvinila ji z tolika zlých věcí, že se král dal nakonec přesvědčit a odsoudil ji k smrti. Na nádvoří postavili velkou hranici, na které měla být upálena. A král stál nahoře u okna a uplakanýma očima přihlížel, protože ji stále miloval. A když už byla princezna připoutána u kůlu a oheň žlutými jazyky olizoval její šaty, to byl zrovna poslední okamžik z těch sedmi let. Tu to ve vzduchu zašumělo a přiletělo dvanáct krkavců, kteří se snesli dolů, a když se dotkli země, bylo to těch dvanáct bratrů, kteří byli vysvobozeni. Rozmetali oheň, uhasili plameny, osvobodili sestru a objímali ji a líbali. Nyní, když mohla mluvit, vyprávěla králi, proč byla němá a nikdy se nezasmála. Král se zaradoval, když slyšel, že je nevinná, a pak žili všichni v lásce a jednotě až do smrti.

Jen tu zlou macechu postavili před soud a potom zavřeli do sudu s vařícím olejem a jedovatými hady; sešla ze světa zlou smrtí. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die zwölf Brüder“ (KHM 9) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková