O třech prokletých princeznách

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery a ty se celé dny procházely v zámeckých zahradách. Ten král byl totiž velký milovník všelijakých podivuhodných stromů a jeden z nich mu byl tak milý, že toho, který by z něj utrhnul jedno jediné jablko, proklel, aby se tento ocitnul rovných sto sáhů pod zemí. Jabloň byla nejkrásnější na podzim, to byla její jablka rudá jako krev; princezny se každý den běžely podívat, zda vítr některé z nich neshodil dolů. Ale to se ještě nikdy nestalo, strom stál vždy jablky obsypaný tak, že se jeho větve se pod tou tíhou ohýbaly až k zemi.

Jednoho dne ta nejmladší už ten pohled nevydržela a sestrám řekla: „Náš otec nás příliš miluje na to, aby si nás přál mít sto sáhů pod zemí. Myslím, že ta kletba platí jen pro cizí lidi.“ A než by jeden okem mrknul, přiskočila a hbitě utrhla jedno pěkně velké jablko, přihopkala k sestrám a řekla: „Jen ochutnejte, moje milé sestřičky, jaktěživo jste nic tak dobrého nejedly.“ Tak si kously i ty dvě a sotva tak učinily, propadly se pod zem tak hluboko, kde už žádný kohout nekokrhá.

Tu bylo poledne, král sháněl dcery k obědu, ale ty nebyly k nalezení. Nechal prohledat celý zámek i zahrady, ale kde nic, tu nic. Z toho na něj padl velký smutek a soužení, a tak nechal po celé zemi rozhlásit, že postrádá své dcery a kdo mu je přivede, ten dostane jednu z nich za ženu. Tak se tenkrát vydala spousta mladých mužů do světa, neboť každý z nich chtěl některou princeznu za ženu; vždyť byly tak milé a velmi krásné!

Do hledání se pustili také tři myslivečtí mládenci a už světem bloudili celých osm dní, když přišli k nějakému zámku, ve kterém byly nádherně zařízené komnaty a v sále prostřený stůl s výtečným jídlem, které bylo ještě tak teplé, že se z něj kouřilo, ale jinak uvnitř nenašli ani živáčka. Čekali ještě půl dne, zda se někdo neobjeví; ty pokrmy na stole zůstávaly stále teplé a kouřilo se z nich; nakonec byli tak hladoví, že si sedli a vše snědli. Pak se umluvili, že v tom zámku zůstanou, jeden zůstane doma a druzí dva budou zatím dál hledat princezny; měl o tom rozhodnout los. Jak pravili, tak udělali. A první los padnul na toho nejstaršího.

Druhého dne se dva vydali hledat princezny a ten nejstarší zůstal doma. Kolem oběda přišel nějaký pidimužík a prosil o kousek chleba. Mládenec mu uříznul krajíc, ale když mu ho chtěl podat, mužík ho nechal spadnout na zem, a poprosil, zda byl tak dobrý a ten krajíc mu zvednul. Mládenec se ochotně sehnul a dostalo se mu odměny. Kde se vzala, tu se vzala pořádná sukovice, pidimužík jinocha popadl za vlasy a tou holí ho mlátil, až z toho pukalo srdce. Další den byl doma ten prostřední a tomu se nevedlo lépe. Když se vrátili večer domů, ten nejstarší se ho ptal: „Nu, jak se ti vedlo?“ „Bídně, prachbídně!“ A pak si vyprávěli o svém bití, ale tomu nejmladšímu, kterého nesnášeli a mezi sebou mu láli do hlupců, neřekli ani slovo.

Když si třetí den pidimužík přál chleba od toho nejmladšího, ten mu ho také ochotně podal, ale když pak viděl to bohaprázdné pidimužíkovo nakládání s chlebem, měl k vzteku jen dva slepičí kroky. Jakmile ho mužík požádal, zda by mu chleba podal, tu na něj zhurta spustil: „Cože? To si ho nemůžeš podat sám? Když ti nestojí boží dárek za tu námahu, aby ses kvůli němu sehnul, pak nejsi ani hoden, abys ho jedl!“ To mužíka velmi rozzlobilo, dupal nožkou a přikazoval, ale to byly zrovínka ty dva slepičí kroky. Mládenec nelenil, přiskočil, pidimužíka popadnul a pořádně ho zmáčknul. Ten se měl k jekotu a vřískání: „Přestaň! Přestaň! Pusť mě! Já ti řeknu, kde jsou princezny!“ To byla jiná! Mládenec přestal s bitím a mužík vyprávěl, že je podzemní skřítek, kterých tu žijí tisíce, a teď mu ukáže, kde najde princezny.

Zavedl ho k jedné hluboké studni, ve které ale nebyla voda, a řekl, že ví, že ti dva druzí myslivečtí mládenci to s ním nemyslí dobře, a pokud chce princezny osvobodit, měl by to udělat úplně sám. Ti dva druzí by rádi princezny vysvobodili, ale když uvidí, co by je čekalo, určitě to vzdají. Člověk si totiž musí vzít lovecký tesák a zvoneček a nasednout do toho velkého koše a nechat se spustit dolů. Dole jsou tři komnaty a v každé sedí jedna princezna a víská vícehlavého draka, kterému je třeba useknout všechny hlavy. Jakmile to pidimužík vypověděl, zmizel.

Večer přišli ti dva a ptali se, jak se mu vedlo. On řekl, že dobře, že široko daleko neviděl ani človíčka, až kolem poledne přišel nějaký pidimužík a prosil o chleba, ale choval se k božímu daru tak neuctivě, že mu musel dát na pamětnou. A protože se mu takové nakázání zajídalo, vyzradil mu za to, že ho pustí, kde jsou princezny. To bylo těm dvěma věru k vzteku, až zlostí a závistí zežloutli a zezelenali, ale ráno šli ke studni s ním a losovali, kdo se nechá spustit dolů. Los padnul nejprve na toho nejstaršího. Vlezl si do koše, v ruce tesák a zvoneček a řekl: „Jakmile zazvoním, tak mě hned vytáhněte nahoru!“ Spustili ho malý kousek dolů a už zvonil, a tak ho vytáhnuli zase nahoru. Tak si do koše sednul ten prostřední, ale i tomu se vedlo stejně. Teprve ten nejmladší vydržel cestu až dolů.

Když vystoupil z koše, uviděl trojí dveře a vydal se k těm prvním. Uvnitř hlasitě chrápal drak, a tak opatrně otevřel a seděla tam princezna, na klíně měla hlavu devítihlavého draka a vískala ji. Vytáhnul lovecký tesák a useknul drakovi hlavy. Princezna mu skočila kolem krku, objímala ho a líbala a na památku mu dala svoji zlatou brož. Ta druhá princezna vískala sedmihlavého draka, než ji vysvobodil. Ta nejmladší měla na klíně už jen čtyři dračí hlavy. Když vše skončilo, to bylo radosti, objímání a líbání!

Potom myslivecký mládenec hlasitě zazvonil, aby ti nahoře slyšeli. Pak si princezny jedna po druhé sedly do koše a ti dva je vytáhli nahoru. Když přišla řada na toho nejmladšího, přišlo mu na mysl skřítkovo varování, že jeho kumpáni jsou falešní jako pětník. Vzal tedy velký balvan, který tu ležel na dně studny, a položil ho do koše. Když byl koš asi v polovině cesty nahoru, přeřízli ti dva nahoře provaz a koš spadl dolů, kde se balvan rozpadnul na tisíc kousků. Teď nebylo pochyb o tom, že to má ten nejmladší za sebou a těm dvěma nic nebrání, aby se s princeznami vydali na zámek. Předtím jim ale nebohé dívky musely slíbit, že otci řeknou, že je osvobodili oni. To bylo jásotu na královském zámku, když se tam všichni objevili!

Mezitím ten nejmladší smutně chodil po komnatách a myslel na to, jak tu stejně bude muset umřít. Tu najednou uviděl na stěně flétnu a řekl si: „Proč tu vlastně visíš, když tady dole nikomu nemůžeš udělat radost?“ Prohlížel si také ty dračí hlavy a povzdechl si: „Vy mi taky nepomůžete.“ Tak tam stále bloumal sem a tam, až z toho byla podlaha celá vyleštěná. Najednou, kdoví proč, přišel na myšlenku, že by si na tu flétnu mohl zahrát. Vzal ji ze stěny a zapískal. Světe, div se! Najednou se tu objevil houf skřítků a při každém dalším tónu přišel další. Hrál tak dlouho, dokud nebyl sál úplně plný. Skřítkové se ho ptali, co si přeje, a on jim řekl, že by byl rád zpět nahoře na zemi. Tak ho popadli, každý za jeden vlas, co jich na hlavě měl, a letěli s ním nahoru na zem.

Sotva byl nahoře, šel rovnou na královský zámek, kde zrovna připravovali svatbu jedné princezny, a rovnou před krále. Když ho princezny tak znenadání uviděly, skácely se jedna po druhé v mdlobách a král, který myslil, že jim chtěl ublížit, se rozhněval a nechal ho hned uvrhnout do vězení. Za nějakou chvíli se ale princezny probraly a hned se po tom mládenci sháněly a krále úpěnlivě prosily, aby ho zase pustil. Tomu král moc nerozuměl, ale ony mu odvětily, že nic nesmějí říct. Král byl ale chytrý otec, a tak princeznám řekl, že jemu to sice povědět nesmějí, ale mohly by to říci třeba tomu krbu tam v rohu. A zatímco se princezny radily, že to by tedy mohly, vyšel z komnaty ven a tajně poslouchal a všechno slyšel.

Pak to vzal král zkrátka, ti druzí dva myslivečtí mládenci místo na trůnu skončili na šibenici a tomu nejmladšímu dal za ženu svoji nejmladší dceru. Princeznička si na bále nazula skleněné střevíčky, ale na cestě zakopla o kámen, až vám to zabřinkalo a zacinkalo a se střevíčky byl amen; stejně jako s touto pohádkou! [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Dat Erdmänneken“ (KHM 91) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková