Jindřich, řečený Lev

Anonym

Ve městě Brunšviku najde, kdo by hledal, z mědi odlitou sochu hrdiny, u jehož nohou odpočívá lev; a pokud by vešel do městské katedrály, padly by mu do oka drápy ptáka Noha, které tu visí nad postranním oltářem, aby svět nezapomněl následující příběh:

Za dávných časů, kdy slovo dělalo krále a modlitbu umlčela jen smrt, vytáhnul do světa za dobrodružstvím, ctí a slávou také vévoda Jindřich, ten z rodu Welfů.[pozn1] Dlouhé dny se plavil přes šíré moře, když se pojednou zvedla bouře tak silná, že popadla jeho loď do své divoké náruče a hnala ji pryč, dál a dál do vln oceánu. Nikdo nepočítal dni a noci, ve kterých bezmocné plavidlo bloudilo sem a tam, protože jim brzy došly zásoby jídla, a ten, koho souží hlad, čas už nevnímá. V nejvyšší nouzi se muži rozhodli, že budou losovat a koho si osud zvolí, ten ostatním poslouží místo dobytčete. Prostí námořníci se podle pověsti ochotně tomuto nešťastnému osudu podrobili, rádi se obětovali svému milovanému pánu a jeho společníkům. Ale jak šel čas a na jejich neutěšené situaci se nic nezměnilo, umíral jeden statečný muž za druhým, aby druhům posloužil svým tělem, až nakonec zůstal jen vévoda Jindřich s jediným věrným sluhou. Tu Jindřich pravil: „Budeme losovat a kdo prohraje, ten se stane potravou tomu druhému.“ Tohle rozhodnutí věrného služebníka vyděsilo k smrti, ale protože doufal, že los padne na něj, souhlasil. Ale Bůh tomu chtěl jinak a los padnul na jeho milovaného pána. Teď přišel tedy ten čas, kdy měl vlastní rukou Jindřicha zabít. „Pane, to nikdy neudělám! Raději se zabiji sám! Ale něco jsem vymyslel, zašiji vás, můj pane, do koženého pytle a počkáme, co se stane.“ S tím vévoda souhlasil. Pacholek vzal volskou kůži, vévodu i s jeho mečem do ní zavinul a pak ji sešil k sobě. A bylo to! Teď už jen to čekání a čekání.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, snesl se z nebe jako černá smršť pták Noh, drápy popadnul kožený vak a vznesl se s ním do výše a odnášel ho přes šíré moře kdovíkam. Se svou kořistí se pták Noh zastavil až u svého hnízda, kde ji položil a ihned se vydal na další lov. To bylo pro Jindřicha znamení, mečem rozpáral stehy a vyskočil ven a rovnou mezi hladová mláďata. To bylo povyku, když ptáčata spatřila v hnízdě živého člověka, žádostivě se po něm s velkým křikem a jekotem hnala jako hejno malých draků. Ale Jindřich se nedal, urputně se bránil jako pravý muž a jeho meč svištěl vzduchem a mláďata jedno po druhém utichla, až bylo po všem. Jindřich jednomu z ptáčat useknul drápy a vzal si je na památku. Potom z hnízda vylezl, sešplhal z vysokého stromu dolů a ocitl se v hlubokém a divokém lese.

Vydal se tím lesem rovnou za nosem. Šel a šel, když tu ho strašlivý ryk a hrůzostrašný řev přivedl na mýtinu, kde uviděl saň, jak bojuje na život a na smrt se lvem. A s tím lvem se to nemělo právě dobře, vypadalo to, že saň má navrch a za pár okamžiků bude rozhodnuto. Ale protože lev byl pro Jindřicha ušlechtilé zvíře a saň jen jedovatý zlý netvor, neváhal a skočil lvu na pomoc. To se sani pranic nelíbilo, ale nebylo jí to platné, společnými silami ji člověk a lev udolali, až tu ležela dočista zcepenělá. Tu smrtelnou ránu ji zasadil vévoda a vděčný lev se mu položil k nohám a od té chvíle Jindřicha už nikdy neopustil.

Jindřich zatím přemýšlel, jak by se z pustiny dostal zase mezi lidi a taky se zbavil nepříjemného přátelství divoké šelmy. Tak si z posbíraného dřeva postavil vor, a když jednou lev zase odběhnul do lesa, aby si obstaral něco k jídlu, rychle na vor naskočil a odrazil od břehu. Jakmile se ale lev vrátil a svého pána nenalezl, běhal po pobřeží, až v dálce uviděl vor, skočil do vln a plaval tak dlouho, dokud plavidlo s vévodou nedostihl a nepoložil se opět k jeho nohám. Tak se na moři plavili spolu. Plavba to byla ovšem neveselá, neměli co jíst, ti dva na tom voru, muž a lev. A čím déle jim hlad svíral útroby, tím nedůvěřivější byly jejich vzájemné pohledy. Vévoda nezamhouřil z té nedůvěry oko, dnem i nocí hlídal a modlil se.

Jednoho rána se mu zjevil ďábel: „Vévodo, nesu ti zprávu. Ty se tu trápíš na moři, zatímco doma v Brunšviku panuje radost a veselí. Dnes večer si bude nějaký kníže z cizí země brát tvoji ženu, neboť zákonem předepsaných sedm let od tvého odjezdu uplynulo a všichni tě mají za mrtvého.“ Jindřich smutně odvětil: „To by se opravdu mohlo stát. Ale já jsem volal Boha, který obrací vše k dobrému, ne tebe, satane!“ Pokušitel se jen zachechtal: „Příliš mluvíš o Bohu, ale ten ti z mořských vln nepomůže! Ale já bych mohl. Už dnes bys mohl být u své manželky, pokud budeš můj!“ Ti dva vedli dlouhou disputaci, vévoda nechtěl porušit slib našemu Pánu. Tu ďábel navrhnul, že by ho mohl i s jeho lvem ještě dnes zanést na jednu horu u Brunšviku, napřed jeho a pak se vrátí pro lva. Pokud bude vévoda, když se ďábel vrátí se lvem, spát, pak teprve propadne peklu, pokud ale vydrží být vzhůru, nic se mu nestane. Vévoda, kterého trápil velký stesk po ženě, souhlasil, protože doufal, že mu náš Pán pomůže a udrží ho v bdělosti. Tak ho ďábel popadnul a letěl s ním povětřím až na tu horu, kde ho položil a řekl: „Nyní bdi, pane, brzy se vrátím!“ Ale Jindřich byl unaven k smrti, a i když se snažil, co mohl, spánek ho přemohl a on tvrdě usnul. Ďábel, který se vracel se lvem a už z dálky viděl, že vévoda spí jako zabitý, si mnul ruce, ale lev, který měl svého pána za mrtvého, začal hlasitě naříkat a ten srdceryvný řev Jindřicha probudil. Ted byla ďábelská hra ztracena a satan zalitoval, že přinesl i toho lva, ale příliš pozdě. Tak ubohý zvířetem alespoň rozzuřeně mrštil dolů, až to zadunělo. Ale lev jako všechny kočky šťastně dopadl na všechny čtyři a nic se mu nestalo. Jindřich zatím klečel na kolenou a děkoval našemu Pánu, že ho zachránil před peklem. Pak vstal a vydal se na hrad do Brunšviku a lev šel s ním.

Na hradě panoval jásot, radost a veselí. Když chtěl Jindřich vejít, sluhové mu vstup odepřeli. „Proč je tu tak veselo a hlučno?“ zvolal Jindřich.: „Je snad pravda to, co mi pravil ďábel, že v tomto domě se hodlá usadit cizí pán?“ „Žádný cizí,“ odvětili mu služebníci: „to je ženich naší paní a dnes bude prohlášen i dne pánem brunšvické země.“ „Řekněte své paní, “ řekl vévoda: „že tu stojí poutník a podle starého obyčeje prosí o číši z rukou nevěsty.“ Tak běžel jeden ze sluhů k paní a hlásil, že je tu nějaký cizinec, kterého doprovází lev, a prosí o doušek vína. Paní se podivila, ale naplnila pohár vínem a poslala ho poutníku. „Kdo jsi?“ zeptal se sluha Jindřicha: „Bylo ti dopřáno to nejušlechtilejší víno, které předkládáme jen naší paní!“ Jindřich se beze slova napil, z prstu stáhnul zlatý prsten, vhodil ho do poháru a sluhovi poručil, aby to zanesl nevěstě. Když žena spatřila prsten, na kterém byl vyryt erb a jméno, zbledla, ve spěchu vstala a vyběhla na ochoz, aby se podívala na cizince, který stojí před branami hradu.

Stál tam urostlý muž se lvem. Vévodkyně ho nechala přivést do sálu a ptala se ho, jak přišel k tomu prstenu a proč ho hodil do poháru. „Ten prsten je můj, dostal jsem ho před více jak sedmi lety a dnes jsem ho vrátil tomu, komu po právu patří.“ Když to paní slyšela, ještě jednou se na cizince pořádně podívala a tu jí radostný úlek málem způsobil mdlobu, protože poznala svého milovaného manžela. Vyskočila a vrhla se mu radostně do náruče. Na celém hradu zavládla ještě stonásobně větší radost a veselí. A tomu ženichovi, kterému takto sešlo se svatby, zaslíbili krásnou šlechtičnu z franské země.

Vévoda Jindřich vládnul své říši ještě dlouho a šťastně. Když ve vysokém věku zemřel, lehnul si lev na jeho hrob a ležel tam tak dlouho, dokud steskem nepošel. Pak to věrné zvíře pohřbili a na památku jeho věrnosti a cti vztyčili na hradu žulový sloup. [pozn2]




Poznámka 1 - Jindřich XII. Lev, * 1129, † 6. 8. 1195, vévoda saský od roku 1142 a bavorský od 1154; syn Jindřicha Pyšného. Pokračoval v opoziční politice proti Hohenštaufům, v letech 1175 – 81 a 1192 – 94 podnítil povstání proti císaři, 1181 zbaven obou vévodství. Jeho syn Otta IV. získal císařskou korunu.
Poznámka 2 - Lidovou báji "Heinrich der Löwe“ z Dolního Saska přeložila a převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková