O Temnotě temné a lásce věrné

Joseph Haltrich

To žili jednou lidičky a ti měli tolik dětí, že už jim byli všichni ve vsi za kmotry. Když se jim opět narodila dvojčata, chlapec a děvče, vydal se otec do vedlejší vsi, aby tam hledal kmotry. Tou štrapácí se ale tak unavil, že si na cestě sednul a hned usnul. Za chvíli tudy jel v kočáře kupec s ženou, a když spáče zpozorovali, museli zastavit, aby ho probudili a on jim uhnul z cesty. Na zavolání se sedláček ani nepohnul, tak musel kočí dolů a třásl s ním tak dlouho, až otevřel oči. Kupec se ho ptal, kdo je a co tu pohledává, a tak mu sedláček vyprávěl o své starosti, že má tolik a tolik dětí, že mu za kmotra byl už každý, na koho se podívá, a teď mu pánbů nadělil dvojčata, chlapce a děvčátko, a on se v tom vedru plahočí, aby našel kmotry. To bylo kupci právě vhod, protože on žádné děti neměl, tak se tomu ubožákovi nabídnul, že dětem půjdou se ženou za kmotry, má to ovšem malý háček, sedlák jim pak musí ty děti dát za vlastní. Proč by nedal, mají i tak dětí dost, myslil sedláček, a tak spěchali k panu faráři, děti pokřtili a kupec si je hned odvezl s sebou.

Hynek, to byl ten chlapec, a Zuzanka, tak říkali tomu děvčeti, kupec vychoval jako by to byly jeho vlastní děti a ti maličcí říkali kupci otče a jeho ženě matko. Když vyrostli, vzal si kupec Hynka k ruce do obchodu a Zuzanku nechal ženě, aby jí vypomohla s domácnosti. Oba si vedli tak dobře, že kupec za nějaký čas předal chlapci celý obchod a žena dívce celou kuchyni a k tomu jim přidali klíče od všech dveří. Chlapec byl kupcovou a dívka jeho ženy pravou rukou a ti dva byli ze srdce rádi.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne se kupec a jeho žena vydali po obědě za rozptýlením a obě děti zůstaly doma a dlouhou chvíli si krátily hrou v karty. Ale Hynkovi se nedařilo a neustále prohrával, tak nakonec do hry vsadil klíč od obchodu a to neměl dělat, protože o něj přišel. Tu ho popadnul vztek, vytrhnul klíč ze sestřiny ruky a udeřil ji jím do čela tak, až jí vytryskla krůpěj krve. V tom okamžiku se tam objevila černě zahalená postava, která zvolala: „Na to jsem už dlouho čekal!“, popadla dívku a zmizela. Hynka posednul děs z toho, co způsobil, bil se v prsa, lamentoval a lomil rukama, ale co to bylo platné! Když se kupec a jeho žena vrátili, ptali se ho: „Kdepak je Zuzanka?“ Třesoucí se hoch jim vše poctivě vypověděl a teď byla k neutišení matka a řekla: „Jdi mi z očí, ať tě nevidím, tys mě připravil o moji dobrou dceru!“ Kupec by hochovi rád odpustil, ale nechtěl se stavět proti vůli své ženy, a tak mu dal peníze a poslal ho do světa.

Tak Hynek putoval světem a o společnost se mu starali žal se zármutkem. Aby si to své neštěstí neustále nepřipomínal, odřekl se hoch obchodu, a když dorazil do jakési cizí země, stal se královským zahradníkem. A vedl si v tomto podnikání tak dobře a staral se o královniny květiny tak svědomitě, že se brzy stal jejím nejoblíbenějším zahradníkem. Po práci se každý den procházíval po mořském břehu a jednoho dne, když tam zase stál a pozoroval moře, uslyšel zavolání: „Hynku! Hynku!“ a z mořské pěny se vynořila překrásná panna. „Jsi z dvojčat?“ zeptala se. „Ano.“ odvětil. „A jmenuješ se Hynek?“ ptala se dál. „Ano.“ „Já jsem princezna a jmenuji se Zuzana.“ řekla, ale nebyla to jeho sestra, jak by si mohl někdo myslet. „Jsem zakletá a vysvobodit mne může jen dvojče, které se jmenuje Hynek.“ „Tak to jsem já a udělám to rád.“ řekl hoch. „Musíš pro mne truchlit devadesát devět dní v kuse. Každý den, kdy to dokážeš, ode mne dostaneš zlaťák. Vždy ráno přijď a najdeš ho tady pod tím kamenem.“ A kráska zmizela v hlubině a Hynek šel domů a od toho dne truchlil věren svému slibu a každý den našel pod kamenem slíbené zlato.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

A bylo těch dnů poctivého truchlení už devadesát osm a vysvobození bylo na dosah. Ale toho devadesátého devátého dne se stalo, že královna pořádala slavnost, na kterou pozvali kromě jiných oblíbených sloužících také zahradníka. Hynek by nejraději zůstal doma, ale věděl, že by tím královnu ranil, a tak šel a předsevzal si, že se na všeobecných radovánkách nijak nebude podílet. U stolu se mu to dařilo, ale když došlo na tanec a on se k ostatním nepřipojil, přišla k němu královna a ptala se, proč netancuje. A protože jí jeho výmluvy nic neříkaly, vyzvala ho, aby si s ní zatancoval. A bylo to! Královně se dát košem neodvážil, a když se po tom tanci rozběhl na mořský břeh, zlato tam nebylo. Naopak, moře bylo kalné a neklidné, z hlubiny se vynořila nešťastná panna a naříkala: „Běda, ty jsi mne nevysvobodil! Teď musím na Skleněnou horu a tam zůstanu navěky!“ A zmizela. Zkormoucený Hynek celou noc nezamhouřil oka a ráno běžel ke královně, aby se s ní rozloučil, protože tu krásnou pannu musí ze Skleněné hory vysvobodit, ať to stojí, co to stojí. Aby mu nebylo cestou smutno, vzal si s sebou jednoho sluhu. A ti dva putovali dlouho předlouho.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Konečně došli jednoho dne ke Skleněné hoře. Pod horou stál mlýn a za mlynářku tam byla jedna čarodějnice. Když vešli dovnitř a ptali se, jak se člověk dostane nahoru, měla pro ně radu: „Tam a tam je schodiště, ale copak tam nahoře vlastně chcete?“ Hynek měl pohotově nějakou výmluvu, ale čarodějnice nebyla žádná hlupačka, šla potají za jeho sluhou a řekla mu: „Až půjdete ráno nahoru, tak na třetím schodě zastrč pánovi do kabátu tuho jehlu, jinak se nahoru nedostanete.“ Když druhého vystoupili na třetí schod, udělal sluha, co mu poručili. Hynkovi bylo najednou malátno a ke spaní, tak si lehnul a hned usnul; a spal věru tvrdě. Jak tak spal, uviděl sluha, jak shora po schodech přichází přenádherná panna, která, když viděla spícího hocha, zanaříkala: „Ach, běda, běda, také odsud jsi mne nevysvobodil! Přijdu ještě dvakrát, ale když budeš spát, budu ztracená!“ Hynek se probudil až k večeru a to byl nejvyšší čas se vrátit do mlýna. Čarodějnice sluhu odměnila a řekla mu, že druhého dne má jehlu opět svému pánovi zastrčit do kabátu a hlavně mu nic neříkat o tom, co viděl a co ta panna povídala.

A byl tu nový den a nové ráno a Hynkovi se vedlo stejně. Zase spal, když šla panna dolů: „Běda, běda, nevysvobodil jsi mne! Už přijdu jen jednou a pak nikdy více!“ hořekovala, ale on nic neslyšel. Byl opět večer, když se probudil a to spěchali do mlýna, kde na sluhu čekala odměna a poučení, co má dělat další den.

Hynek spal i toho třetího dne. „Běda!“ naříkala panna: „Nyní jsem zakleta do Temnoty temné, odkud mne žádný smrtelník zachránit nemůže. Řekni to svému pánovi,“ nabádala sluhu: „a ještě toto, že má prvnímu stromu, který po probuzení uvidí, useknout korunu.“ Když se chlapec probudil, zvolal: „Och, to byl krásný sen! Ty jsi nic neviděl?“ Sluha si pomyslel, že nyní už může všechno říct, a tak vyprávěl, jak se každý den, zatímco spal, objevila krásná panna a naříkala, že ji zase nevysvobodil a teď je zakletá do Temnoty temné, odkud ji nemůže zachránit žádný smrtelník. A prý má prvnímu strom, který uvidí po probuzení, useknout korunu. Hynek se rozplakal a řekl sluhovi: „A proč jsi mne neprobudil!?“ Pak se kolem sebe rozhlédnul, ale žádný strom neviděl. Tu pochopil, že tím stromem je jeho nevěrný sluha, vytáhl svůj meč, srazil mu hlavu a vydal se na cestu, aby hledal Temnotu temnou.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Dlouho předlouho putoval Hynek světem, až přišel jednoho dne do jednoho království, kde si našel službu v jednom obchodu a svou pílí a pečlivostí si v krátkém čase získal lásku svého pána. Jednoho večera k němu kupec přišel a řekl: „Teď ukaž, co umíš! Zítra má naše královna narozeniny a v ten den přichází do města nakupovat. Dělá to jen jednou do roka, avšak ten kupec, u kterého se zastaví, tomu se potom celý rok daří. Tak se snaž a vyzdob náš obchod co nejkrásněji.“ Hynek pilně pracoval celou noc. Druhého dne byla silnice od královského zámku až na náměstí pokryta zeleným kobercem, také každý kupec měl ke svému obchodu položený zelený koberec. Tu přicházela královna, doprovázená zástupem krásných dívek, a rozhlížela se, až si vybrala ten nejkrásnější obchod. A uvnitř našla Hynka! Zůstala stát a překvapeně se na něj dívala se a dívala a také jemu se zdálo, jakoby královnu už někde viděl. Nakonec šla rovnou k němu, padla mu kolem krku a volala: „Hynku, Hynku, bratříčku!“ A bylo to!

Královna vzala Hynka na královský dvůr a král se radoval, když ho viděl a řekl mu: „Raduj se! Vždyť jsi našel svoji setru, a kdybys ji tenkrát neudeřil, neměl bych dnes dobrou a hodnou ženu, protože bych si netroufal ji odnést.“ Tak mu hoch vyprávěl, proč je tak smutný, jak mohl dvakrát vysvobodit překrásnou pannu, ale nevysvobodil, teď je zakleta v Temnotě temné, ale on by rád šel i tam, jen kdyby znal cestu. „Ale to ti mohu pomoci,“ utěšoval ho král, vzal obrovský bič a zapráskal s ním do tří stran. V tom okamžiku se objevilo hejno harpyjí a ty volaly: „Co poručíš, pane?“ Král je přehlédl, přepočítal a řekl: „Jedna z vás chybí!“ „Ano, ano,“ volaly harpyje: „má zlomené křídlo, byla minulé noci v Temnotě temné.“ Tu přilétla i ta poslední. „Takže tys byla v Temnotě temné?“ ptal se jí král. „Ano, můj pane.“ „Takže dobře znáš cestu! Vezmi tu mého švagra a zanes ho tam!“

Harpyje popadla Hynka do drápů a svištěla s ním vzduchem do Temnoty temné, kde byla tma černočerná jako o bezměsíčné půlnoci. Přiletěla s ním až k temnému zámku, kde ho zanechala s tím, že mu před tím poradila, co má udělat. Když procházel první bránou, ta se nad ním zatřásla, jakoby se měla každou chvíli zřítit, ale Hynek se nezaleknul a šel dál. U druhé brány na něj čekali dva strašliví lvi a cenili na něj zubiska, jakoby ho chtěli na místě roztrhat, ale on se nezaleknul a šel dál. Pak prošel třetí bránou do komnaty, kde spali prokletí, a lehl si pod jednu postel. Tu se ti spící probouzeli a začali si vyprávět své příběhy, naříkali na osud a lamentovali, že nepřichází nikdo, kdo by je vysvobodil. Nakonec vyprávěla svůj příběh panna, pod jejíž postelí ležel Hynak, a byla to zrovna Zuzana, prý ji jeden dobrý hoch zkoušel už podvakrát vysvobodit, kdyby se mu jen tak podařilo najít cestu sem, potřetí by se mu to jistě povedlo. I když by musel vykonat něco arci těžkého. Musel by ji přesně o půlnoci obejmout a držet, i kdyby se pak změnila v obrovského hada, který ho pevně obtočí a bude ho škrtit a kousat. Pokud by to vydržel celou hodinu, byla by osvobozená.

Když za pár chvil opravdu udeřila půlnoc, vyskočil Hynek zpod postele a dívku objal a držel ji stále, i když z ní byl had, který ho škrtil a kousal, až mu tekla krev. Držel a držel, a když nakonec odbila jedna hodina, zaduněla to tak mocně, jakoby přišel konec světa i Temnoty temné a bylo světlo! Všichni ti zakletí vstali, protože byli vysvobození, a padli svému zachránci k nohám a děkovali mu. On ale vzal za ruku tu přenádhernou pannu, vyvedl ji před zámek, tam je oba popadla harpyje a odnesla je zase ke králi a královně. To bylo radosti! Hynek slavil s vysvobozenou princeznou svatbu a pak odešli zpět do Temnoty temné, která bylo ovšem zase kvetoucí říše jako kdysi, než ji zakleli. A Hynek ještě dlouhý čas vládnul té zemi i lidem v ní. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die dunkle Welt“ je ze sbírky lidových pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková