O princezně ve věži

Joseph Haltrich

Žil, byl jeden kupec a ten měl syna, který se pranic nehodil k obchodu, celé dny by jen hrál na housle, a tak ho otec jednoho krásného dne poslal do světa. Když se nezbedný syn loudal ulicí, uviděl hošíka, který si hrál se dvěma dřívky, jako by fidlal na housle. Tu se mu zalíbilo a řekl: „Nechceš se učit hrát na housle?“ „Ano, ano,“ řekl hoch: „jen kdybych měl nějakého učitele.“ „Tak pojď se mnou,“ řekl mladý kupec: „budu tě učit!“ a taky to udělal. Vandrovali společně světem a na chleba si vydělávali muzikou.

Jednoho dne potkali nějakého muže s medvědem a kupecký syn toho medvěda koupil a dal tomu chlapovi všechny jejich peníze. To se žákovi nelíbilo: „Proč jsi to udělal, z čeho teď budeme žít?“ „Jen počkej,“ utěšoval ho kupec: „teď si budeme teprve žít! My budeme hrát na housle a medvěd k tomu tancovat. Peníze se jen pohrnou!“ Ale tomuhle medvědovi se do tance pranic nechtělo. Nakonec ho tedy zabili, stáhli z kůže, tu si nechali u koželuha vydělat a pak si ji na sebe navléknul kupec a lidi ho měli za opravdového medvěda. Chodili od města k městu, od vsi ke vsi, od dvora ke dvoru a všude hrál žák na housle a kupecký synek tancoval jako medvěd. A bylo vám to tancování, jaké svět neviděl! Lidé se sbíhali a nemohli se vynadivit. Když houslista zahrál falešný tón, tak ho medvěd praštil, z čehož byli ti lidé u vytržení, neboť medvěda, který rozumí hudbě lépe než člověk, toho aby na světě pohledal.

Zpráva o tom podivuhodném medvědovi dorazila až ke králi, který si je nechal zavolat, aby mu také zahráli. Chlapec hrál na housle a medvěd k tomu tancoval tak zvesela, až se musel král nad tou rozpustilou medvědí náturou smát. Ten král měl krásnou dceru, která byla už na vdávání, ale to bylo králi proti mysli, neboť se chtěl její krásou těšit sám. Tak ji ukryl ve věži na jedné hoře, kam vyjma jeho a jednoho věrného sluhy neznala žádná duše cestu. Pak nechal po celé zemi rozhlásit, že ji dá jen tomu, kdo ji najde, ale pokud se mu to nepodaří, ztratí svůj život. A bylo to! Nu, podivné jsou zvyky králů. Tento doufal, že všechny nápadníky odradí, ale přesto se několik bláhových princů o ten kousek pokusilo, ale místo s princeznou, slavili veselku se zubatou a to bylo králi jen vhod.

Když byl teď v dobré náladě, pomyslel si: „Tvoje dcera má v té věži věru málo radosti, co kdybys jí jednou zase dopřál.“ A poručil, aby věrný sluha doprovodil medvěda k princezně. Do věže vedly troje dveře. Klíč k těm prvním byl ukrytý pod kamenem, sloužící ho vytáhl a dveře otevřel. Před druhými stál starý vousatý žid, kterého sluha zatahal za vousy, aby vypadl další klíč. U třetích dveří držel stráž napohled strašlivý lev, ale když ho sluha pohladil po hřívě, vyplivl tento poslední klíč a oni mohli dovnitř.

Princezna tam seděla zabraná do hry na citeru a k tomu si zpívala. Když medvěd uslyšel hudbu, bylo mu hned do tance a dívka se tomu musela smát; medvěd ji tolik pobavil, že nechala prosit otce, aby u ní zvíře mohlo delší čas zůstat. Sotva byl věrný sluha pryč, tu se dal medvěd do řeči: „Krásná princezno, nejsem medvěd, nýbrž člověk jako ty a mladý kupecký syn, pojď a rozvaž mi obličej a uvidíš.“ Princezně se zachvělo srdce radostí, neboť vyjma otce a starého sluhy dlouho žádného člověka neviděla. Rozvázala tkanici pod krkem a uviděla krásného jinocha, a protože se jí líbil, rychle ho zase zavázala, dříve než přijde sluha, ale před tím mu řekla, že by ji mohl od jejího strašlivého otce získat. Tu přišel sluha a přinesl souhlas, že tu může medvěd zůstat, ale princezna křikla: „Hned ho odveď pryč, už ho mám dost!“

Když byl medvěd zase venku, pospíchal do lesa, kde si sundal medvědí kůži, oblékl si krásné šaty a šel dalšího rána do města, aby se ohlásil u krále, že chce hledat jeho dceru. Král se smál a řekl: „Pro mne za mne, když jsi blázen a chceš přijít o život!“ Čas, ve kterém měl jinoch princeznu najít, jinak ho to bude stát život, byl určen na hodinu polední. Kupec byl v dobré náladě, vzal si tedy pušku a vydal se na lov, aby nějak přečkal to čekání. V lese uviděl divokou svini, ale když na ni zacílil, dala se do řeči: „Nechej mne být, já ti budu ku pomoci. Vezmi si tuto štětinu, když budeš v nouzi, tak ji promni a hned jsem u tebe.“ Tak si štětinu vzal a šel dál. Tu uviděl orla, který zrovna požíral zajíce, zacílil a měl se k výstřelu, ale orel zvolal: „Nechej mne být, já ti budu ku pomoci. Vezmi si toto pírko, když budeš v nouzi, tak ho promni a hned jsem u tebe.“ Tak si vzal pírko a šel svojí cestou. Najednou uviděl kmotřičku Smrt, která ležela v příkopě a spala. „Ha,“ pomyslel si kupec: „teď ti dám okusit mého olova, ty ničitelko lidského štěstí.“ Zacílil a chtěl vystřelit, ale smrt se v tom okamžiku probudila a zpozorovala nebezpečí, které se nad ní vznášelo. „Nestřílej, z boží vůle, nestřílej! Víš, jaké by to bylo neštěstí na zemi, kdyby mne nebylo? Podívej, já se ti odměním, vezmi si tuto kostičku, když budeš v nouzi, tak ji promni a já budu hned u tebe!“ Tak vzal kost a šel.

Když viděl, že mu z určeného času zůstávalo jen půl hodiny, tak pospíchal vzhůru k věži. U prvních dveří vyzvedl klíč zpod kamene a otevřel. U druhých zatahal žida za vousy a otevřel, pak pohladil hřívu lva, vzal třetí klíč a otevřel poslední dveře, za kterými našel princeznu, která ho již čekala. Vzal ji hned za ruku, zavedl ji k otci a řekl: „Moji část jsem vykonal, teď je řada na vás, pane králi, abyste splnil svůj slib.“

Ale stařec nechtěl svoji dceru ztratit, a tak kupci rozhněvaně řekl: „Ještě ne! Ještě není tvoje! Nejprve musíš během jediné noci sníst celou komnatu plesnivého chleba!“ Kupecký synek si dlouho nevěděl rady, ale pak si vzpomněl na svini, vzal štětinu a zamnul ji. Tu se objevilo početné stádo sviní a než by jeden zamrkal, chleba byl pryč a podlaha dočista vylízaná.

Král se druhého dne velmi podivil, že se to mladému kupci podařilo, ale řekl mu ještě vztekleji: „Ještě ji nedostaneš! Nejdříve musíš během jediné noci vysbírat komnatu plnou hrachu. Nesmí zůstat ani hrášek!“ Kupec si vzpomněl na orla, vytáhnul pírko, promnul ho a ihned tu bylo početné orlí hejno a než by jeden okem mrknul, neležel na podlaze ani hrášek.

Když to následující rána starý král viděl, popadl ho vztek a zvolal: „Ne! Nikdy ti ji nedám! Nikdy! Nikdy!“ Tu vytáhnul kupecký syn kost, promnul ji a ihned se objevila kmotřička Smrt, krále popadla a než by jednomu ukápla slzy, byla s ním pryč.

Princezna se vrhla kupci kolem krku a byla svatba.

Kupecký syn se stal králem a chtěl ze svého žáka udělat ministra, ale tomu se to nelíbilo, tak mu dal alespoň hodně peněz a on se vydal dál do světa, kde se jednoho dne stal se velmi bohatým mužem.[pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die versteckte Königstochter“ je ze sbírky lidových pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková