Bubeník

Bratři Grimmové

Jednoho večera si vyšel jeden mladý bubeník do polí a přišel k jezeru, kde uviděl na břehu ležet tři bílé lněné košilky. „Copak je to za jemňounké plátno?“ řekl si a jednu tu košilku zastrčil do torny. Doma na košilku úplně zapomněl a šel spát. Ale zrovna usínal, když se mu zazdálo, že ho někdo volá. Zaposlouchal se a uslyšel tichý hlas, který na něj volal:„Bubeníku, bubeníku, vstávej!“ Neviděl nikoho, vždyť byla temná noc. Ale přišlo mu, jako by se mu u postele vznášela postava. „Co si přeješ?“ zeptal se. „Vrať mi moji košilku,“ odvětil hlas: „kterou jsi mi vzal u jezera.“ „Rád ti ji dám,“ odvětil bubeník: „ale mi musíš říci, kdo jsi.“ „Ach,“ pravil hlas: „jsem dcera jednoho mocného krále a jsem v moci jedné čarodějnice, která mne vězní na Skleněné hoře. Každý den se koupeme já a moje sestry v jezeře, ale bez košilky nemohu zpět. Moje sestry jsou už pryč, ale já jsem tu musela zůstat. Prosím tě, vrať mi moji košilku.“ „Neboj se, ubohá princezno,“ řekl bubeník: „já ti ji rád vrátím.“ Vytáhnul košilku z torny a podal ji do temnoty, kde ji dívka pevně popadla a chtěla uletět. „Počkej ještě chvilku,“ řekl bubeník: „možná bych ti mohl nějak pomoci.“ „Pomoci mi můžeš jen tak, že vystoupíš na Skleněnou horu a osvobodíš mne z moci čarodějnice. Ale běda, ke Skleněné hoře nikdy nedojdeš a i kdybys ji našel, nikdy se ti nepodaří vylézt nahoru.“ „Co chci, to dokážu!“ řekl jinoch: „Je mi tě líto a nebojím se ničeho. Ale cestu, která vede ke Skleněné hoře, neznám.“ „Cesta vede přehlubokým černým lesem, ve kterém bydlí lidožrouti,“ odvětila panna: „více ti říci nesmím.“ A pak slyšel, jak odletěla pryč.

Za rozbřesku bubeník vstal, kolem krku si pověsil svůj buben a směle se vydal rovnou cestou do lesa. Když pochodoval pěknou chvíli a žádné obry nepotkal, pomyslil si: „Musím ty dlouhospáče probudit!“ Otočil si buben na břicho a spustil bubenickou písničku tak zostra, že se vyplašení ptáci s křikem zvedali ze stromů, v houštinách dupali jeleni a srnci a veverky a zajíci ustrašeně hledali svá doupata. Probudilo to i obra, který tam ležel v trávě a spal, a ten vám vyskočil a byl vám vysoký jako jedle. „Ty skrčku!“ hřímal na bubeníka: „Co tu bubnuješ a budíš mne z toho nejlepšího spánku?!“ „Já bubnuji,“ odvětil: „protože ukazuji cestu těm tisícům, co pochodují za mnou. Posílají je na vás, vy obřiska, aby vás odtud vyhnali a od takových potvorných netvorů vyčistili les!“ „Oho!!“ smál se obr: „Rozšlapu vás jako mravence!“ „Nu, když myslíš si, že proti nim něco zmůžeš?“ řekl bubeník: „Sehneš se, abys nějakého popadnul, on ti uskočí a schová se. A když se položíš, aby ses prospal, tu vyskáčou ze svých úkrytů a vrhnou se na tebe. Každý z nich má za pasem zastrčené ocelové kladivo, kterým ti prý rozbijí lebku.“ Z toho byl obr mrzutý a pomyslel si: „Jestli se s tím lstivým pronárodem zapletu, mohlo by to pro mne skončit zle. Vlka nebo medvěda popadnu za chřtán a je s ním veta, ale před těmi zemskými červíky si nemohu být nikdy a nikde jistý.“ „Poslouchej, chlapíčku,“ řekl mile: „jen si pochoduj dál, slibuji, že tebe i tvé druhy necháme my obrové žít v míru a pokoji; a jestli máš nějaké přání, tak si řekni, rád ti nějak pomohu.“ „Nu, máš dlouhé nohy,“ řekl bubeník: „a umíš utíkat rychleji než já. Zanes mne ke Skleněné hoře. Pak dám svým lidem znamení k návratu a oni vás protentokráte nechají v klidu.“ „Pojď sem, červíku,“ řekl obr: „sedni si mi na záda, já tě odnesu, kam si přeješ.“ Obr ho zvednul do výše a bubeník začal radostně bubnovat. A obr si pomyslel: „To je určitě to znamení, aby se jeho lidé obrátili zpět.“

Po nějaké chvíli putování potkali jiného obra, který vzal bubeníka tomu prvnímu a strčil si ho do knoflíkové dírky a nesl ho dál. Bubeník se držel knoflíku, který byl velký jako mísa, a vesele se rozhlížel kolem sebe. Potom přišli ke třetímu obrovi, ten ho vzal z knoflíkové dírky a posadil si ho na okraj svého klobouku, kde se bubeník houpal nahoru a dolů a vyhlížel přes stromy. Když v modravé dálce uviděl nějakou horu, pomyslel si, že to musí být určitě Skleněná hora; a byla. Obr učinil ještě pár kroků a byli na úpatí Skleněné hory. Bubeník si přál, aby ho obr vynesl i na vrcholek, ale obr zatřásl hlavou, něco si zamumlal pod vousy a kráčel zpět do lesa.

Tak stál posmutnělý bubeník pod horou, která byla tak vysoká, jakoby na sebe posadili tři jiné hory, a k tomu ještě hladká jako zrcadlo; a nevěděl si rady, jak se dostat nahoru. Pokusil se sice vyšplhat vzhůru, ale bylo to marné snažení, bylo co nicotné pachtění, vždycky spadnul zase dolů. „Kdybych tak byl ptákem.“ povzdechl si, ale k čemu takové přání, když mu po něm člověku křídla nenarostou. Zatímco tam tak stál a neuměl si pomoci, tu k němu dolehl křik hádky; nedaleko se zuřivě prali dva chlapíci. Jinoch šel k nim a viděl, že byli v sobě kvůli nějakému sedlu, které před nimi leželo na zemi; každý z nich je chtěl pro sebe. „Co jste to za hlupáky,“ řekl jim: „že se hádáte o sedlo a nemáte koně?“ „Co ty víš, to sedlo je tak drahocenné, že se kvůli němu stojí za to prát!“ odvětil jeden z mužů: „Kdo si na ně sedne a přeje si být kdekoliv a může to být až na samém konci světa, v mžiku se tam ocitne, sotva to přání vysloví. To sedlo patří nám oběma a nyní je řada na mně, ale on mi ho nechce půjčit.“ „Já tu vaši při rozsoudím!“ řekl bubeník, ušel kus cesty a do země zarazil hůl, potom se vrátil zpět a řekl: „Utíkejte o závod k té holi, kdo tam bude první, ten dostane sedlo.“ Oba muži se dali do běhu, ale sotva uběhli pár kroků, hodil sebou bubeník na sedlo a přál si, aby byl na Skleněné hoře; a dříve, než by si člověk zamnul ruce, byl tam.

Na vrcholku Skleněné hory byla planina, na které stál starý kamenný dům. Před domem se rozkládal velký rybník plný ryb a za domem se černal hustý les. Lidi ani zvířata neviděl, všechno bylo tiché, jen vítr šuměl ve větvích a kousek nad jeho hlavou táhla oblaka. Šel ke dveřím a zaklepal. Když zaklepal potřetí, otevřela dveře stařena, která měla obličej hnědý jako zem a oči rudé jako šarlat, na dlouhém nose měla brýle, přísně na něj hleděla a ptala se, co si přeje. „Chci dovnitř, najíst se a přenocovat.“ odvětil.„To vše můžeš mít,“ odvětila stařena: „když mi za to vykonáš tři práce.“ „Proč ne?“ řekl bubeník: „Já se nebojím jakékoliv práce, ať je jakkoli těžká.“ Stařena ho nechala vejít, dala mu jídlo a večer i dobrou postel.

Když se ráno probudil, stáhla si stařena ze svého suchého prstu náprstek a podala ho bubeníkovi se slovy: „Nyní se dej do práce! Tímto náprstkem vyber vodu z rybníka, ale musíš být hotov dříve, než bude večer. A všechny ryby, které jsou ve vodě, vylovíš, roztřídíš podle druhu a velikosti a rozložíš na břeh.“ „Nu, to je mi prazvláštní práce.“ řekl si bubeník, ale šel k rybníku a začal náprstkem nabírat vodu. Nabíral celé dopoledne, ale s tak malým náprstkem by mohl nabírat tisíc let a nebyl by hotový. Když bylo poledne, pomyslil si, že je to všechno k ničemu a že je úplně jedno, zda pracuje nebo ne, a tak toho marného lopotění nechal a sednul si smutně do trávy. Tu vyšla z domu dívka, postavila k němu košík s jídlem a zeptala se: „Sedíš tady tak smutný, bubeníčku, copak ti chybí?“ Jinoch se na ni podíval a viděl, že je překrásná. „Ach,“ řekl: „nedokáži splnit ani ten první úkol, jak bych si mohl poradit s těmi ostatními? Vydal jsem se do světa, abych hledal princeznu, která by tu měla někde být. Ale tady jsem ji nenašel, asi půjdu o dům dál.“„Jen tu zůstaň, bubeníku,“ řekla mu dívka: „já ti pomohu. Určitě jsi unavený, polož si hlavu do mého klína a prospi se. Až se probudíš, bude ta práce hotova.“ Bubeník se nenechal dvakrát pobízet; jen mu spadly oči, otočila dívka kouzelným prstenem a řekla: „Voda nahoru a ryby ven!“ A voda se rázem vznesla vzhůru jako bělostná mlha a spolu s oblaky odplula pryč. A ryby zapleskaly, vyskákaly z vody na břeh a položily se jedna vedle druhé, podle druhu a velikosti. To vám bylo k radosti a pokoukání! Když se bubeník probudil, viděl, že je vše hotovo. Dívka mu řekla: „Jedna ryba leží stranou od ostatních. Až stařena dnes večer přijde a uvidí, že se vše stalo tak, jak si přála, zeptá se tě: „Proč leží ta ryba tady vedle?“ potom jí hoď tu rybu do obličeje a řekni: „Ta je pro tebe, ty stará čarodějnice!“ Večer stařena přišla, a když položila svoji otázku, hodil ji bubeník rybu do obličeje. Ale ona dělala, jakoby si toho vůbec nevšimnula a mlčela, jen ho zlověstně pozorovala.

Druhého rána čarodějnice řekla: „Včera si to měl lehké, dnes ti dám něco těžšího, panáčku. Pokácíš mi tady ten les kolem, dřevo nasekáš na polena a ta vyrovnáš do sáhů; a budeš s tím hotov do večera!“A podala mu sekeru, sochor a dva klíny, ale ta sekera byla olověná a sochor i klíny plechové, takže když začal kácet, sekera se ohnula a sochor i klíny přišly též ke zmaru. Inu co s takovým nářadím! V poledne přišla zase dívka s jídlem a bubeníka utěšovala: „Polož si hlavu do mého klína,“ řekla: „a spi, až se probudíš, tak bude práce hotova.“ Potom otočila kouzelným prstenem a v mžiku celý les spadnul a rachotilo to a praštělo, pak se dříví samo naštípalo a naskládalo do sáhů, jako by tu práci prováděli neviditelní obři. Když se probudil, dívka mu řekla: „Podívej, dříví je naštípané a složené, jen jediná větev tu zbyla, ale když se dnes večer stařena zeptá, co ta větev, tak ji tou větví uhoď a řekni: „Ta je pro tebe, ty čarodějnice!“ Stařena přišla. „Vidíš,“ řekla: „jak byla ta práce lehká, ale co tady ta zbylá větev?“ „Ta je pro tebe, ty čarodějnice!“ odvětil bubeník a udeřil ji. Ale ona dělala, jakoby nic necítila, zlomyslně se usmála a řekla: „Brzy ráno mi z toho dřeva uděláš pěknou vysokou hranici, aby na ní všechno to dřevo do posledního polínka shořelo.“

Druhého dne vstal jinoch za rozbřesku a začal snášet dřevo na hromadu, ale jak by mohl jeden jediný člověk postavit hranici z celého lesa? Práce neubývalo. Ale ta dívka ho v nouzi ani tentokrát neopustila, přinesla mu v poledne jídlo, a když ho snědl, položil si hlavu do jejího klína a usnul. Když se probudil, hranice hořela a ohnivé jazyky dosahovaly až k nebi. „Teď poslouchej,“ řekla dívka: „až čarodějnice přijde a bude ti dávat rozličné úkoly, udělej beze strachu vše, co si bude přát, tak ti nebude moci ublížit. Kdyby ses ale bál, ten oheň tě popadne a stráví. Nakonec, až všechno splníš, oběma rukama ji popadni a hoď do té výhně.“ Dívka odešla a připlížila se stařena. „Je mi zima,“ řekla: „ale je tu krásný ohýnek, u toho si ohřeji svoje staré kosti. Ale podívej, tam leží poleno, které nehoří. Vytáhni mi ho! Jestli to dokážeš, budeš volný a můžeš jít, kam budeš chtít. Tak směle do toho!“ Bubeník se dlouho nerozmýšlel, skočil doprostřed plamenů, ale nic se mu nestalo, ani vlásek mu neožehly. Vynesl poleno ven a položil ho před stařenu. Sotva se ale dřevo dotklo země, tu se proměnilo a stála před ním ta krásná dívka, která mu pomáhala, a podle jejího nádherných hedvábných šatů, které měla na sobě, poznal, že je to princezna. Ale čarodějnice se jedovatě zasmála a řekla: „Myslíš si, že už ji máš, ale nemáš ji!“ Zrovna se chtěla na dívku vrhnout a odtáhnout ji pryč, ale bubeník babici popadnul, zvedl ji do výše a hodil doprostřed plamenů, které se za ní ihned zavřely, jakoby se těšily na to, až ji budou moci strávit.

Princezna se na něj podívala; byl to věru švarný mládenec a nasadil kvůli ní život, jen aby ji vysvobodil; tak mu podala ruku a řekla: „Udělal jsi pro mne mnohé, ale já pro tebe taky udělám cokoliv. Slib mi svoji věrnost a staneš se mým manželem. A k mé ruce získáš ještě všechny poklady, které čarodějnice nashromáždila.“ Zavedla ho do domu, stály tam zlatem a stříbrem přetékající komody a truhlice, ale to nechali ležet a vzali si jen drahokamy. Princezně se už další pobývání na Skleněné hoře tuze zajídalo, tak bubeník řekl: „Posaď se na moje staré sedlo, poletíme domů jako ptáci!“ „To staré sedlo se mi nelíbí,“ řekla princezna: „stačí mi otočit prstenem a jsme doma.“ „Dobrá,“ odvětil bubeník: „tak nás přenes k městské bráně.“ V mžiku byli tam a bubeník řekl: „Nejdříve zajdu k rodičům a podám jim zprávu, počkej tu na mne, jsem za chvíli zpět!“ „Ach,“ řekla princezna: „prosím tě, měj se na pozoru a nelíbej své rodiče při návratu na pravou tvář, neboť jinak vše zapomeneš a já tu na tom poli zůstanu sama a opuštěná.“ „Jak bych na tebe mohl zapomenout?“ podivil se a princezně rukou dáním slíbil, že se brzy vrátí v pořádku zpět.

Když bubeník vešel do otcovského domu, nikdo nevěděl, kdo je, tak se změnil, neboť ty tři dny, které pobýval na Skleněné hoře, byly tady tři dlouhé roky. Tu se dal bubeník poznat a jeho rodiče mu s radostí padli kolem krku a on byl tak dojatý, že je políbil na obě líce a v tom okamžení mu princezna sešla z mysli. Vyprázdnil tornu a položil na stůl plné hrsti drahokamů. Rodiče nevěděli, co si mají s takovým bohatstvím počít. Tak si nakonec postavili nádherný zámek obklopený zahradami, lesy a loukami a žili si v něm jako knížata. A když to měli tak všechno pěkně zařízeno, matka mu řekla: „Našla jsem pro tebe nevěstu, do tří dnů může být svatba.“ A syn byl se vším, co si rodiče přáli, srozuměn.

Ubohá princezna stála dlouhý čas před městskou bránou a čekala na jinochův návrat. Když byl večer, řekla si: „Určitě políbil své rodiče na pravou tvář a na mne zapomněl.“ Srdce se jí smutkem tetelilo jako prokřehlá pěnkava, a tak otočila svým kouzelným prstenem a přála si, aby byla daleko od lidí v lesní chaloupce; na dvůr svého otce se vrátit sama nechtěla. Každý večer kráčela do města k bubeníkovu zámku; mnohokráte ji viděl, ale nepoznal. Jednoho dne uslyšela, jak si lidé vyprávějí: „Zítra bude mít bubeník svatbu.“ Tu si řekla: „Musím jeho srdce nějak získat zpět.“ Když slavili první svatební den, otočila kouzelným prstenem a řekla: „Přeji si šaty zářící jako slunce.“ A tu před ní ležely šaty, a tak se třpytily, jako by byly utkány ze slunečních paprsků. Když se hosté shromáždili, vstoupila princezna do sálu. Každý se nad těmi krásnými šaty podivoval a nejvíce nevěsta, které se šaty tak líbily, že šla k cizince a ptala se, zda by je mohla koupit. „Za peníze je neprodám,“ odvětila princezna: „ale budu-li moci této noci bdít přede dveřmi ženichovy ložnice, dám ti je.“ Nevěsta té kráse nemohla odolat, a tak souhlasila, ale namíchala ženichovi uspávací nápoj, po kterém upadl do hlubokého spánku. Když večer vše ztichlo, schoulila se princezna u dveří ženichovy ložnice, trošku je pootevřela a zavolala: „Bubeníku, bubeníku, slyšíš? Copak jsi na mne úplně zapomněl? Copak jsi se mnou na Skleněné hoře nejídal? Copak jsem tvůj život před čarodějnicí nezachránila? Copak jsi do mých rukou nedal věrnosti slib? Bubeníku, bubeníku, slyšíš?“ Ale všechno bylo marné, bubeník se neprobudil, a když se rozednilo, musela princezna odejít s nepořízenou.

Druhého večera opět otočila kouzelným prstenem a řekla: „Přeji si šaty stříbrné jako měsíc.“ Když se v šatech, které byly půvabné jako měsíční svit, objevila na slavnosti, probudila opět nevěstinu žádostivost a získala od ní svolení, že také druhou noc může přebývat před dveřmi ženichovy ložnice. Tu opět volala do nočního ticha: „Bubeníku, bubeníku, slyšíš? Copak jsi na mne úplně zapomněl? Copak jsi se mnou na Skleněné hoře nejídal? Copak jsem tvůj život před čarodějnicí nezachránila? Copak jsi do mých rukou nedal věrnosti slib? Bubeníku, bubeníku, slyšíš?“ Ale bubeník, omámen uspávacím nápojem, nebyl k probuzení. Smutně šla ráno princezna do své lesní chaloupky. Ale lidé v domě slyšeli dívčin nářek a vyprávěli o tom ženichovi, řekli mu také, že je možné, že nic neslyšel, protože mu do vína nasypali uspávací prostředek.

Třetího večera otočila princezna kouzelným prstenem a řekla: „Přeji si šaty zářící jako hvězdy.“ Když se pak na slavnosti objevila, byla nevěsta nádherou těch šatů, docela bez sebe a řekla: „Ty musím mít!“ Dívka jí je dala jako ty předešlé za svolení strávit noc přede dveřmi ženichovy ložnice. Bubeník ale tentokrát víno, které mu podali před spaním, nevypil, nýbrž ho vylil za postel. A když v domě vše utichlo, uslyšel půvabný hlas, jak na něj volá: „Bubeníku, bubeníku, slyšíš? Copak jsi na mne úplně zapomněl? Copak jsi se mnou na Skleněné hoře nejídal? Copak jsem tvůj život před čarodějnicí nezachránila? Copak jsi do mých rukou nedal věrnosti slib? Bubeníku, bubeníku, slyšíš?“ V tom okamžiku se mu vrátila paměť. „Ach,“ zvolal: „jak jsem mohl být tak nevěrný! To ten polibek, který jsem svým rodičům dal z radosti srdce také na pravou tvář, ten je tím vinen, ten mne omámil.“

Vyskočil, vzal princeznu za ruku a zavedl ji k posteli svých rodičů. „To je moje pravá nevěsta,“ řekl: „jestli se ožením s jinou, dopustím se velké nespravedlnosti.“ Rodiče, když slyšeli, jak se vše přihodilo, souhlasili. Tak byla v sále opět zažehnuta světla, zazněla hudba, sezvali přátele a příbuzné a se vší nádherou slavili tu pravou svatba. Ta první nevěsta dostala jako omluvu další krásné šaty a odjela spokojena. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der Trommler“ (KHM 193) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková