O třech bratrech a zlovolném obřisku

Joseph Haltrich

Za starých časů žil jeden ovčák, který měl tři syny a velké stádo ovcí. Každý den jeden ze synů chodil se stádem na pastvu a ti druzí dva zůstávali doma a pracovali s otcem. Když se měl starý ovčák k umírání, nabádal syny, aby drželi spolu a stádo nedělili. To mu rádi slíbili a taky se toho věrně drželi. Ale jednoho roku zavládlo v celé zemi strašlivé sucho a ovce se neměly kde pást. Tu pravil ten nejmladší bratr – byl to takový prťavý pacholíček, ale z nich ten nejchytřejší – „Vydejme se tam na druhou stranu, za ten velký les, tam musí být obrovské louky a nikdo na nich nepase.“ Ti druzí dva souhlasili, a tak táhli společně se stádem celých sedm týdnů tím lesem, dokud konečně nepřišli na jeho konec. A tam se vám rozkládaly překrásné pastviny! V dálce viděli nějaký zámek; tam bydlelo jedno obřisko, kterému celá tato krásná země patřila. Několik dní bratry nikdo nerušil a oni se mohli radovat, jak se jejich ovce zase zakulacují. Zatímco dva bratři stavěli u lesa salaš, ten třetí šel se stádem na pastvu, dojil a vyráběl sýr a následující den tu práci vzal jeden z těch dvou, co byli doma, a tak se svorně při práci střídali, jak je to kdysi naučil otec.

Jednoho dne, když hlídal stádo ten nejstarší, vynořila se ze zámku postava vysoká jako hora a to byl ten mocný obr. Už několik dní z okna pozoroval, jak se na jeho louce hemží zvířátka mrňavá jako roztočové a nevěřil svým očím. Když se to ale opakovalo každý den, chtěl se na to podívat z blízka, a tak udělal pár kroků a stál před ovčákem, který se třásl jako osika, ve které by se člověk krve nedořezal. „Ha, ty červíku,“ zařvalo obřisko: „tak ty mi ničíš moje louky? Počkej, teď mi za to zaplatíš!“ Ovčáka mocný obří dech srazil k zemi jako divoká bouře. „Pane obře, jsme tři bratři a přišli jsme teprve před několika dny, nevěděli jsme, že tahle země někomu patří.“ „Co? Tři bratři? Nevěděli? Nu, dobrá, nechám si to zaplatit. Vás, lidi, dobře znám, takže uzavřeme přátelství, ale napřed mi uděláš snídani!“ Ubohý ovčák musel zabít sedm ovcí a sotva je stáhnul z kůže, obr je spolykal, potom ještě vypil všechno mléko, které tu stálo v sedmi škopcích, a nakonec do sebe naházel sedm bochníků sýra. Když byl sytý, řekl ovčákovi: „Chutnalo mi, chutnalo, proto tě zvu ráno na snídani do zámku, ale chraň tě pánbů, jestli nepřijdeš!“ Potom se obrátil, udělal pár kroků a zmizel v zámku.

Sotva se nejstarší bratr vzpamatoval z úleku, vydal se domů a vyprávěl bratrům, co ho potkalo. Ti se nemálo polekali, když ten příběh vyslechli. Ale co mohli dělat? Zpět nemohli, neboť by je obr stejně našel. Ti dva druhého dne dodávali tomu nejstaršímu odvahu a utěšovali ho, že každý obr má občas i lidské srdce a možná se mu nic nestane. Nu, nakonec šel, ale dobře mu po těle nebylo.

Když přišel na zámek, strachy ani nevnímal, jako ve snách šel nahoru a jak vešel, viděl, že obr ještě leží v posteli a zrovna se probudil. „Jdi ven,“ poručil ovčákovi: „rozdělej pod kotlem oheň a řekni mi, až se bude voda vařit.“ Ubožák udělal, co mu poručili. Když voda vařila, nahlásil to obrovi, který vstal a šel se přesvědčit. Zvedl poklici a řekl ovčákovi: „Zkus, zda je ta voda dost horká.“ A když se chlapec sklonil nad kotel, urazilo mu obřisko hlavu, odhodilo ji na zem a hochovo tělo dalo vařit do kotle. Pak šel obr zpátky do ložnice, aby se vyparádil, a když byl v gala, sednul si ke stolu a ovčáka snědl.

Když se tak dobře poměl, vzal si špacírku a šel k ovčímu stádu, u kterého byl dnes ten prostřední bratr. „Ty jsi bratr toho, co ke mně dnes přišel na snídani?“ „Ano.“ odvětil mu ovčák ustrašeně. „Dobrá, zabij mi sedm ovcí, opatři mi sedm škopků mléka a sedm bochníků sýra, ta snídaně dneska nestála za nic.“ A ovčák se měl k dílu a obřisko lačně spolykalo sedm ovcí, vypilo sedm škopků mléka a spolykalo sedm velkých sýrů jakoby to byly jen oříšky. „Ta tvoje snídaně mi přenáramně chutnala, ráno přijď na snídani ke mně a běda ti, jak se neobjevíš!“ S těmi slovy zmizel v dálce.

Ovčák hnal hned domů a při tom naříkal a hořekoval: „Běda, ten obr bratra určitě zabil a nyní je řada na mně!“ Ten nejmladší mu musel druhého dne velmi domlouvat, aby k obrovi šel. Udělal to se strachem a okolky a vedlo se mu zrovna tak jako staršímu bratrovi.

Ten nejmladší byl už dlouho s ovcemi na pastvě, když se tam pojednou objevil strašlivý obr a zaburácel: „Ty ničemo, ty jsi bratr těch, co byli u mně na snídani?“ Toho prťavého klučíka to odhodilo až k trnkovému keři, takový se zvednul od obřího burácení vítr. „Ano, já jsem ten nejmladší, ale ne tak silný jako oni, pane Hromburáci.“ odvětil směle. Obr nebyl na takové odpovědi uvyklý. „Okamžitě mi zabij sedm ovcí, obstarej mi mléko a sýry, jsem pekelně hladový!“ „Kam ten spěch, pane Kolohnáte, copak máte v žaludku žhavé uhlí?“ „Hni s sebou, ty hnido, sic tě rozmáčknu mezi prsty a vymačkám z tebe šťávu!!“ Hoch viděl, že obřisko nerozumí žertu, a tak zabil ovce, postavil před něj sedm škopků mléka a položil sedm sýrů. Když to obr všechno spolykal, řekl: „Brzy ráno přijď na snídani na zámek a běda ti, jestli nepřijdeš!“ „Přijdu!“ řekl hoch směle: „Nemusíte si dělat starosti!“ „Jen počkej ty hloupé obřisko,“ myslil si pro sebe: „tvoje síla ti nebude nic platná.“

Hoch si promyslil plán. U stáda měl tři silné psy, kteří by si poradili s každým vlkem, ten první se jmenoval Dívej, ten druhý Slyš a ten třetí Trhej; ti byli tak vycvičeni, že přesně vyplnili každý pokyn. A ty psy se rozhodl vzít na zámek s sebou. Před tím si ještě ze sedmi ovčích kůží vyrobil velký trychtýř. Když měl plán ukut do lstivosti, zavolal svoje psy a vydal se na zámek.

Obr ještě tvrdě spal a tím chrápáním se otřásaly okenice. Ovčák nechal psy před zámkem a sám vlezl potichu dovnitř. Když otevřel dveře, obr se zrovna v tom chrápání nadechoval, a tak malého ovčáka přitáhnul k posteli jako pírko, a když vydechnul, mrštilo to s hochem zase zpět ke dveřím. Tak se ovčák chytil veřejí a zařval z plných sil: „Hej, pane Leniváku, už je hotová snídaně? Já jsem už tu!“ Tu si obřisko protřelo oči a chvíli nevědělo, co mu to znělo v uších, neboť bylo rozespalé, konečně zpozorovalo ovčáka, který visel na dveřích jako cvrček. „To tys mě probudil, ty mrňavý myší králi?“ „Ano, pane Balvanisko.“ „Tak rozdělej oheň pod tím velkým kotlem venku a až bude vařit voda, tak mě zavolej!“ „Dobrá!“ řekl hoch a šel ven, obr ihned zase usnul. Hoch uvařil vodu v kotli, pak vzal svůj kožený měch a nabral do velkého hrnce horkou vodu, s tím se celý skrčený, aby ho nemohl obr odfouknout, vplížil do ložnice, tam přiložil trychtýř na obrova očiska a vylil do něj horkou vodu z hrnce. A bylo to!

Obr byl jedním skokem z postele a strašlivě řádil, protože teď mu byly obě oči k neužitku. Ovčák byl už u dveří, kde se pevně držel a nějakou chvíli pozoroval, jak kolem sebe obr mlátí. Potom na něj zavolal: „Jak vám chutná snídaně, pane Baloune, není moc horká?“ Obřisko se v tu stranu, odkud přicházel hlas, rozmáchlo, ale hoch byl už venku a dole na schodech. Tak poslepu klopýtalo za ním a na schodech sebou plácnulo, až to zaburácelo, jako když pukne hora. V zámku byla velká komora, která byla plná ořechů, a tak si jich ovčák nabral plné kapsy a házel je sem a zase tam a obr se vrhal za každým zvukem, máchal dlouhýma rukama, aby toho skrčka chytil, však ten si uměl poradit a obrovi se jen vysmíval a posmíval.

Nakonec se ocitli venku před zámkem. Obřisko bylo vzteky bez sebe a nebylo ve světě větší nenávisti, než v tomto okamžiku, kdy se tak marně honilo za hlasem toho skrčka, který mu stále unikal. Tu přišla obřisku na mysl jedna malá lest. „Koukej, pidižvíku!“ řeklo: „Mám tu zlatý prstýnek, který už nepotřebuji. Vezmi si ho!“ a hodilo prsten před sebe do trávy. A protože to nebyl jen tak obyčejný prstýnek, přitáhnul svojí kouzelnou mocí ovčáka k sobě a ten si ho jako ve snách navléknul a bylo to! Byl očarovaný a nemohl se hnout z místa. „Ach!“ vyklouzlo mu a to obrovi stačilo, aby poznal, kde ovčák je a začal kolem něj pomalu kroužit. „Jen počkej, za chvíli tě mám!“ I přišla bída na ovčáka, chtěl si kouzelný prsten sundat, ale nemohl s ním ani hnout. Tak nakonec vytáhnul z kapsy kudlu, prst i s prstenem si uříznul a hodil ho do vody.

Ono tam totiž vedle toho zámku bylo hluboké přehluboké jezero. Ovčák se rozběhl podél vody a volal: „Tady jsem! Tady jsem!“ Obr to uslyšel a vyrazil rovnou za hlasem a vkročil do jezera a jak ovčák volal, obr kráčel stále dál a dál, až mu byla voda po krk a on zůstal vězet v bahně a nemohl tam ani zpět. „A mám tě!“ volal na něj chlapec z břehu: „Pokud mi okamžitě nevrátíš bratry, tak tu zůstaneš vězet až do soudného dne.“ To přišlo obrovi přece jen dlouhé, a tak řekl: „Tvoje bratry jsem posnídal, jejich hlavy leží na podlaze domu, vezmi to vejce a prut, který leží vedle, ty hlavy potři na krku tím vejcem a pak je vyšlehej prutem, bratři opět ožijí.“ „Nu, hned uvidím, zda jsi mluvil pravdu!“ s tím šel hoch na zámek. „Dívej, hledej!“ Pes se rozběhl a prohledal každý kout, až konečně našel hlavy jeho nebohých bratří, vedle kterých leželo vejce i prut. Chlapec udělal, jak mu obr řekl, a za malou chvíli před ním stáli překvapení bratři a nevěděli, co se jim stalo, cítili jen malou bolest na krku, jinak byli zdraví. „Radujte se, jste vysvobozeni!“ řekl ten nejmladší: „Teď pojďte se mnou!“ A šli za obřiskem.

Nu, tentokrát jsi mluvil pravdu, ale řekni mi na rovinu, žije v zámku ještě někdo?“ „Ne!“ řekl obr, ale byla tož lež nad všechny lži. Obr lhal podle své přirozenosti, protože všichni obři jsou velmi prolhaní. Pod zámkem byl totiž hluboký sklep a pod petlicí držel své kumpány, protože byli na jeho obří vkus příliš nezbední. A když se měl k té lži, hojil si svoji ránu nadějí, že se jednou z bažiny dostane, otevře dveře v podzemí a spolu s kamarády ty zlotřilé lidičky pobijí. Ale lži mají nohy kratičké jako kosí klopýtnutí. Ovčák zavolal své psy: „Dívej! Slyš! Trhej!“ Dívej běhal po všech koutech zámku, ale nenašel nic. Tu bratři zpozorovali, jak Slyš poslouchá u malého okýnka, tak tam pospíšili, přiložili k němu ucho a uslyšeli lomození a rachocení. Tak zapálili pochodně a jali se sestupovat po schodech dolů, psi běželi před nimi. Po chvíli přišli k obrovským dveřím, na kterých visel mohutný zámek. O otevření těchhle dveří nemohlo být ani řeči, tu si ovčák vzpomněl na kouzelný prut, kterým oživil své bratry, třeba by mu i tady pomohl. Poslal pro prut Dívej, a když mu ho přinesl, dotknul se jím zámku a dveře se rozskočily. Ale jak se bratři vyděsili, když tam uviděli strašlivé obří postavy. Obřiska se tam dole prala a hašteřila, protože měla hlad a bylo to už k nevydržení. Když teď uviděli tři človíčky, hrnuli se všichni ke dveřím. „Ha, vy nám jdete zrovna vhod! Vás sníme!“ Tu ovčák zavolal: „Trhej!“ Pes skočil na první obřisko a ti ostatní se hned stáhli zpět. Chlapec zavolal psa zpět a bratři rychle popadli dveře, opět je zabouchli a zavřeli na zámek.

Ty zpropadený lháři!“ řekl ovčák obrovi v jezeře: „Máš v zámeckém sklepě kumpány, co? Ale nedělej si naději, zůstanou tam navěky! A pokud si chceš zachránit život, tak nám řekni, kde je v zámku poklad!“ Když obr viděl, že už nikdy nezíská svou bývalou moc, aby se mohl pomstít, řekl: „To, kde je poklad, se nikdy nedozvíte a je mi jedno, co se mi stane!“ „Tak si v té bažině zůstaň na věčné časy!“ řekl mu ovčák a bylo to!

Tak se stali malí lidé pány zámku obrovitých obrů, usídlili se tam a společně žili v lásce a svornosti. Jejich stáda se rozmnožovala a jejich bohatství rostlo, až byla jejich moc a vliv tak velký, že i vzdálení císařové a půlnoční králové byli jejich přátelé. Ukrytý poklad nikdy nenašli, však ho ale také nepotřebovali.

Ti tři bratři, pokud neumřeli, ještě určitě žijí. Ale na to, zda je to zlovolné obřisko stále v tom močále a jeho hladovějící kumpáni v zámeckém sklepě, na to odpovědět neumím. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die drei Brüder und der Hüne“ je ze sbírky lidových pohádek "Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen" filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 -17.05.1886). Přeložila a převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková