Obecní pasák a jeho chytrá dcera

Joseph Haltrich

Byl jednou jeden chudý obecní pasák a ten měl patnáct věčně hladových dětí, a tak si jednoho dne zaskočil pro špek, který si pan farář pověsil do varhan. To se vám ale ty děti poměly! A když už toho špeku zbylo jen na vrabčí zobnutí, pasák ho nařezal na kousíčky, šel s ním do kostela, kde z oltáře sundal dva svaté, postavil je doprostřed kostela, rozdělal vedle nich ohníček a běžel k faráři: „Pane faráři! Pane faráři! Boží dopuštění! Svatý Ignác se Štěpánem si opékají v kostele váš špek. Pojďte se podívat!“ Farář se vřítil do kostela, a když viděl, jak si ti dva pochutnávají na jeho výtečném špeku, osedlala si jeho duši tak ďábelská zlost, že světce popadl a hodil do ohně, aby shořeli. „Vy už mi žádný špek nesníte!“ mnul si spokojeně ruce.

Tahle horlivost se mu ovšem za chvíli rozležela v hlavě, neboť za dveřmi byla neděle a nebyla to neděle jen tak kdovíjaká, tuhle neděli měl vsí projíždět sám pan král, aby se tu zastavil na mši. „To je tvoje vina, že jsem svaté spálil!“ vyčítal farář pasákovi: „Teď mi poraď, co mám dělat, sic se ti zle povede.“ „Pane faráři, nemějte starost,“ řekl pasák: „moji sousedé jsou dva chlapi jemných rysů, určitě vám to udělají k vůli a postaví se tam místo těch svatých.“ Inu to byla rada nad zlato! Pan farář za nimi zašel a požádal je o laskavost, a tak se v neděli ti dva objevili oblečeni jako světci a postavili se na jejich místo.

Toho dne byla v kostele tlačenice, tak velká, že i sám král se podivil. Začala mše a nějakou chvíli to šlo dobře, ale pak se jeden z těch svatých podíval z okna a řekl tomu druhému: „Koukej, jak se ta moje svině má! Žere na tvé zahradě tvoji řepu!“ Když to ten druhý slyšel, zapomněl, kdo a kde je, vyskočil a pelášil ven. Tu tomu prvnímu přišlo: „Jeminkote! Aby mi tu svini tak zabil!“ A rozběhl se za ním. Lidé i král kroutili hlavami, co že se to děje, a po mši se král ptal faráře: „Copak je to s těmi svatými? Proč utekli pryč? To se mi ještě nikdy nestalo.“ „Víte, pane králi,“ měl se farář pohotově: „náš kostel je tak malý a ošklivý, že už to nemohli vydržet, protože se před vámi strašlivě styděli.“ Inu, to bylo od toho faráře věru chytré! Král neměl ani stín pochybností o tom, že se tu stal zázrak, a tak se rozhodl, že udělá dobrý skutek, a daroval faráři sumičku tak kulatou, že za ni mohl vystavět opravdu pěkný kostel. A protože to tak dobře dopadlo, lidé ve vsi si oddychli a nechali nade dveře nového kostela zhotovit nápis: „Teď už si žijeme bez starostí.“

Tu přišla opět neděle a byl tu král, aby si prohlédl nový kostel. A líbil se mu, neboť vše bylo, jak má být, svatí nikam neutekli, ale když viděl ten nápis nad dveřmi, maličko se zachmuřil. „Jen počkejte, vy filištíni, já už vám nějaké starosti nadělám.“ pomyslel si a řekl: „Za dva týdny zase přijedu a vy mi řeknete, co člověku zní nejkrásněji, co zpívá nejlíbezněji a který kámen je nejvzácnější. Pokud ne, tak nechám vaši vesnici srovnat se zemí!“ A bylo to! Inu podivné jsou zvyky králů! Teď měli vesničané opravdu velké trápení a pomoci si neuměli. Naštěstí měl obecní pasák mezi těmi svými patnácti hladovými krky také jednu náramně chytrou holku, která, když o té věci slyšela, řekla: „Nedělejte si starosti, otče, to je přeci nad slunce jasnější, že nejkrásnější je hlas zvonu, nejlíbeznější je zpěv andělů a nejvzácnější je kámen mudrců.“

A byla tu opět neděle! Vesničané se seřadili a jeden po druhém předstupovali před krále, aby mu dali odpověď na jeho otázky. Ale král nebyl stále spokojený. Nakonec přišla řada i na obecního pasáka a ten řekl, co mu poradila dcerka. „Vida!“ řekl král překvapeně: „Tys to trefil, ale to jistě nemáš ze sebe, chlape! Pokud mi ihned neřekneš, kdo ti poradil, skončíš v hladomorně!“ Tak pasák přiznal, že to má od dcery. „Nu, uvidíme, zda je tak chytrá.“ řekl král: „Zanes jí tyto dvě nitky, ať mi z nich udělá košili a pár spodků.“

Pasák přišel domů se smutnou písničkou: „Teď je s námi oběma konec.“ „Nebuďte tak ukvapený, táto.“ řekla dcera a popadla dvě březová košťátka: „Víte co? Zaneste to králi a řekněte mu, ať mi z nich nechá udělat tkalcovský stav a člunek.“ Když to král uslyšel, kývnul uznale hlavou: „Vida, není hloupá.“ Pak podal pasákovi hliněný hrnec, ze kterého vypadávalo dno, a řekl: „Zaneste to dceři a řekněte jí, ať mi to dno přišije, ale tak, aby nebyly vidět stehy.“ Z tohoto úkolu byl pasák přepadlý ještě o krapítek víc. „Žádný strach, táto,“ utěšovala ho dcerka: „jen si ten hrnec pěkně vezměte a zaneste ho králi, ať mi ho pěkně obrátí na ruby, když ho chce sešít.“ Tomu se král usmál a měl se ke třetímu úkolu: „Řekni dceři, aby ke mně přišla, ale nesmí přijet ani přijít pěšky, nesmí být oblečená, ale ani ne nahá, a musí mi přinést dárek, nedárek.“ A bylo to! Z tohoto úkolu byl pasák celý tumpachový a už se viděl i s dcerou v hladomorně. Ale ta holka si zase věděla rady!

Nejdříve chytila dvě vosy a dala je mezi dva talíře, aby jí neuletěly. Potom si sundala šaty a hodila na sebe rybářskou síť, popadla talíře, šla na dvůr, vyvedla ze stáje kozla a vydala se na cestu. Jednu nohu si položila na kozlí záda a druhou poskakovala v brázdě. Když to král viděl, řekl: „Ta má panečku za ušima!“ Byl zvědavý na dárek, nedárek, a tak dostal talíře, a když se kouknul mezi ně, vosy uletěly pryč a bylo to! Král na to chvíli koukal a pak si pomyslil. „Chytřejší v téhle říši nenajdeš.“ A vzal si pasákovu dceru za ženu. Tohle ženění mělo ovšem háček! Musela mu slíbit, že mu nebude svůj půvabný nosík strkat do jeho kralování, sic ji vyžene. To pasákova dcera slíbila a taky se toho nějaký čas věrně držela.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Ta záležitost s těmi voly se udála zrovna v době, kdy byl král na lovu, takže ji přednesli paní královně. Dva sedláci byli předešlé noci v mlýně, jeden přivezl obilí s voly, ten druhý měl v zápřahu kobyly. Když se ráno probudili, leželo pod volským vozem hříbě. Takže ten s voly tvrdil, že je jeho, což se tomu druhému pranic nelíbilo. Královna je vyslechla a pak řekla: „Musíte počkat na krále, ten vás rozsoudí, až se vrátí. Chytá kapry v žitě!“ Tu se muž s voly se rozesmál a řekl: „Kdo to kdy viděl na poli chytat ryby?“ „Proč ne?“ odvětila mu královna: „Když volové rodí hříbata.“ Tu se sedlák zastyděl, že byl tak hloupý, šel zahanbeně pryč a dal za pravdu tomu druhému.

Když se ale král vrátil z lovu domů a o tom soudcování se dozvěděl, šel ke své ženě a řekl: „Trhá mi to srdce, ale musíš ode mne odejít, protože jsi porušila slib. Ale jedno ti dopřeji. Co je ti tu nejmilejší, to si můžeš zabalit a vzít s sebou. Ale pamatuj, že do rozednění musíš být pryč!“ Královna měla do večera vše sbaleno a připraveno, a když naposledy seděli u stolu, řekla: „Ještě naposledy si připijeme.“ Král se nenechal pobízet, přiťuknul si a vyprázdnil svůj pohár až do dna, a protože v něm byla bylinka na spaní, za malou chvíli spal jako dudek. Královna ho zabalila a uložila do prádelníku a ten nechala odvézt k otci. Ona sama si vzala do ruky jen pletení a šla taky domů.

Když tam byla, krále vytáhla a položila do čisté postele, sama se posadila vedle a celou noc nezamhouřila oko, pletla a pletla. Král spal jako neviňátko až do bílého rána a měl přesladké sny. Když se probudil, rozhlížel se udiveně kolem: „Kdepak to jsem?“ „U mě doma, zlato.“ řekla královna a připomněla mu, že si měla přece vzít to, co má nejraději. „Srdéčko moje,“ zvolal král: „ty nejsi jen chytrá, ty jsi i dobrá žena!“ A zavedl ji zase domů do zámku a vládli společně.

A od toho času se říká, že žena má vždy pravdu a je to ona, kdo vládne v domě. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Burghüter und seine kluge Tochter“ je ze sbírky lidových pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková