Jak dvě sestry sloužily u čarodějnice

Joseph Haltrich

Jedna žena měla dvě dcery, ta starší a její vlastní byla ošklivá hrůza pohledět! Ale ta mladší, nevlastní ta vám byla krasavice! Však to matku hnětlo a jak mohla, tak ji trápila, dávala jí jen roztrhané šaty a držela ji u kamen v popelu. Zato své dceři kupovala jen to nejlepší, překrásné šaty a drahocenné korále, a vyváděla ji do společnosti. Nakonec jí i tohle bylo málo, a tak tu mladší vyhnala z domu. „Jsi už velká a dokážeš se uživit sama!“ řekla: „Jdi, kam tě oči povedou!“ Co té ubožačce zbylo jiného, než aby se vydala do šírého světa?

Tak šla a šla, až přišla k jabloni, která na ni utrápeně zavolala: „Neočistila bys mě trochu od trní a hloží?“ „Proč ne?“ řeklo děvče a dalo se ihned s fortelem do práce a strom očistilo.

Ušla další kus cesty a potkala chromého psa, který se namáhavě vlekl po cestě. „Neovázala bys mi nohu?“ poprosil smutně. „Proč ne?“ řeklo děvče a dalo se do toho.

A pak přišla k peci, která byla tak roztopená, že to nebylo k pečení. „Nepřivřela bys mi dvířka?“ zaprosila zadýchaná pec. „Proč ne?“ řekla dívka, udělala to a šla dál.

Dorazila k chaloupce, ve které bydlela stará čarodějnice. Zaklepala a zeptala se, zda by ji nevzala do služby. Čarodějnice byla ráda, neboť zrovna služku potřebovala. Předala jí klíče od všech dveří, ale do těch posledních jí zakázala vstoupit.

Jednoho dne byla čarodějnice jednou zase za svými nekalými záležitostmi a dívka ucítila příležitost a popadla ji taková zvědavost, že se neubránila, a do zakázané světnice vstoupila. Uvnitř to bylo samé zlato, až z toho jednomu přecházel zrak, a než se dívenka nadála, byla i ona samé zlato, což ji tak polekalo, že dveře zabouchla, nohy vzala na ramena a pelášila pryč.

Ale kohout na dvorku začal hlasitě kokrhat, jen co ji dívku utíkat. To uslyšela čarodějnice a začala nebožačku pronásledovat. Tedy dávno by ji měla, kdyby tam nebyl jeden dobrý muž, který dívku viděl, slitoval se a zařídil to tak, že před ní byl den a za ní černočerná noc, takže čarodějnice neviděla na cestu a všelijak klopýtala a škobrtala.

Když přiběhla dívka k peci, zavolala tato na povzbuzení: „Utíkej! Utíkej! Čarodějnice tě nikdy nechytí!“ Sotva byla čarodějnice u pece, hned se k ní měla s ptaním, zda neviděla kolem běžet nějaké děvče. Ale pec se stavěla hloupá a otázce pranic nerozuměla.

Dívka zatím potkala psa, který ji povzbuzoval: „Utíkej! Utíkej! Čarodějnice tě nikdy nechytí!“ Když sípající čarodějnice narazila na psa, opět se vyptávala, ale on řekl: „Ne, žádnou dívku jsem neviděl.“

Ani u jabloně se čarodějnici nevedlo lépe, ta jí také nic neprozradila, a tak se musela s dlouhým nosem obrátit k domovu, protože dál už její čarodějná moc nesahala.

Zlatá dívka dorazila šťastně domů a trám nad dveřmi radostně zazpíval: „Lintum, tintum, tralaláček, přiletěl k nám zlatý jarabáček!“ Tu vyběhla macecha ven a uviděla dívku celou zlatou a oči ji málem vypadly z důlků.

Hned ji popadla, zavedla domů a měla se k ní mile a vyptávala se, co a jak se jí vedlo. Ošklivá sestra byla zelená od závisti a pronesla: „Já jdu taky do světa a vrátím se určitě ještě krásnější než ta naše popelka!“ A bylo to!

Ošklivka se vydala tou samou cestou jako sestra. Když ji jabloň prosila, aby ji pomohla od trní, zlostně vyštěkla: „To tak, abych si popíchala ruce!“ a šla dál. Stejně se chovala ke chromému psu. „Neovázala bys mi nohu?“ prosil ji. „No ty si snad myslíš, že jsem nějaká děvečka?“ odvětila mu pyšně a šla dál. Ani peci nepomohla a jen se na ni osopila: „To je neslýchané! To přece není práce pro mne!“

Nakonec dorazila k čarodějnické chalupě a vstoupila do služby. Než čarodějnice ráno odešla, varovala ji: „Střez se vstoupit do těch posledních dveří!“ „Ano, ano,“ slibovala dívka, ale sotva byla baba pryč, běžela tam a byla pojednou taky celá zlatá. A nezbylo než utíkat o život!

Ale zlomyslný kohout zase přivolal čarodějnici a ta přiběhla a hned viděla, co se stalo, a vydala se kalupem za dívkou. Ta zatím utíkala, co jí síly stačily, ale protože ten dobrý muž se nad ní neslitoval, měla před sebou černočernou noc a škobrtala a klopýtala hrůza pohledět.

Když běžela kolem pece, tak ji tato celou popálila, a když se čarodějnice ptala, zda neběžela kolem, ukázala ji správný směr a ještě ji pobízela. Pes na dívku v tom kalupu štěkal a taky ji notně pokousal, a když potkal čarodějnici, přispěl ji radou, jen ať tu zlobotu brzy dopadne! A jabloň nastavila dívce do cesty větve a trnoví se taky snažilo, takže se do toho dívka celá zamotala a zůstala tam vězet a bylo to!

Babice ji popadla za krk a řekla: „Počkej, počkej, holenku! Moje zlato si domů neponeseš!“ A začala dlouhými drápy dívce to zlato z těla škrábat a drápat, až všechno seškrábala a sedrápala, že na ní nezůstala ani šupinka. A pak ji celou zkrvavělou nechala běžet.

Když se přivlekla domů, trám nad dveřmi ponuře zazpíval: „Lintum, tintum, tlukotřas, přiletěl k nám rudý ďas!“ Matka vyběhla ven a hned poznala svoji dceru, zavedla ji dovnitř a ukryla do sklepa, aby ji žádný člověk neviděl; a tam zůstala celý život.

Když se král té země dozvěděl o zlaté dívce, přijel v kočáře taženém čtyřmi bělouši a odvedl si ji jako svoji nevěstu na zámek. A pak slavili svatbu, která trvala celých osm dní! [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die bedie Mädchen und die Hexe“ je ze sbírky lidových pohádek



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková