O děsuplné paní Gertrůdě

Bratři Grimmové

Byla jednou jedna dívenka a ta byla tak tvrdohlavá a svéhlavá, že jí rodiče mohli říkat, co chtěli, nikdy je neposlechla. A tak to s ní nemohlo dopadnout jinak, než takhle:

Jednoho dne rodičům řekla: „Slyšela jsem toho tolik povídat o paní Getrůdě, že se k ní zajdu podívat. Lidé říkají, že to u ní vyhlíží velmi podivuhodně, a vyprávějí, že se v jejím domě dějí prazvláštní věci, a já bych to všechno ráda viděla.“ Ale rodiče se polekali a přísně jí takové podnikaní zakázali: „Paní Getrůda je velmi zlá žena, která provádí samé bohaprosté nekalosti. Jestli k ní půjdeš, už se k nám nevrátíš.“

Ale svéhlavička toho zákazu pranic nedbala a k paní Getrůdě se vydala. A když tam přišla, paní Getrůda se jí ptala: „Copak, že jsi tak bledá, děvenko?“ „Ach,“ odvětila dívka a zuby jí jektaly: „já jsem se děsně polekala z toho, co jsem viděla.“ „A copak jsi viděla?“ „Na schodech stojí nějaký černý chlap.“ „Ale, to byl jen uhlíř, děvenko.“ „Potom jsem viděla nějakého zeleného chlapa.“ „Ale to byl jen adjunkt, děvenko.“ „A před dveřmi jsem potkala chlapa a ten byl celý červený.“ „Ale to byl jen řezník, děvenko.“ „Ach, paní Getrůdo, já se tak strašlivě bojím. Když jsem se k vám dívala do světnice oknem, neviděla jsem vás, ale ďábla s ohnivou hlavou.“ „Oho,“ zasmála se paní Getrůda: „tak to jsi neviděla nic jiného, než čarodějnici v celé její sličnosti. Už tu na tebe, děvenko, dlouho čekám, posvítíš mi!“

A paní Getrůda ubohou dívku proměnila v polínko dřeva a hodila ji do ohně. A bylo to! A když to polínko pěkně hořelo, sedla si ke kamnům, aby se ohřála a libovala si: „To je tu najednou teploučko a světloučko!“ [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Frau Trude“ je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Přeložila a převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková