Jak dvanáct bratrů hledalo nevěsty

Joseph Haltrich

Jeden muž měl dvanáct synů, a když vyrostli, řekl: „Neoženíte se dříve, dokud nenajdete dvanáct sester v jednom domě!“ Synové posmutněli a povzdechli si: „Kdepak najdeme dvanáct sester v jednom domě?“ Tak se ten nejstarší vydal do světa, aby takový dům hledal, ale nevrátil se. Potom šel ten druhý, ale ten tam také kdesi zůstal. Tak šel třetí, čtvrtý až do toho jedenáctého, ale žádný se nevrátil. Konečně se i ten nejmladší vydal na cestu, aby hledal svoje bratry i dům se dvanácti sestrami.

Trmácel se světem, až přišel do hlubokého černého lesa, kde potkal nějakého starce, který se ho zeptal: „Kampak chlapče?“ „Hledám svoje bratry a dům, ve kterém mají dvanáct sester, s těmi se máme oženit.“ „Když mi budeš jeden rok poctivě sloužit, pomohu ti.“ řekl stařec. „Jeden rok? Ten uteče jako voda.“ pomyslel si hoch a souhlasil.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jinoch sloužil po celý ten rok věrně a poctivě a stal se z něj dobrý lovec. Při loučení mu stařec daroval pušku: „S tou trefíš vše, na co zamíříš. Jdi dál tímto lesem, až přijdeš k chalupě. Tam bydlí čarodějnice, která proměnila tvoje bratry v kameny. Kdyby u mne vzali službu, tak by se to nestalo, ale byli příliš pyšní a rok jim byl dlouhý. Až tam dorazíš, drž stále pušku v ruce a čarodějnice ti nic neudělá.“

Jak šel tak jinoch lesem, přišlo na něj hrozné pokušení pušku vyzkoušet. Najednou uviděl lva. „Ty mi jdeš do rány, brachu! “ pomyslel si, strhnul pušku a zacílil. Ale lev na něj zavolal: „Nestřílej, já se ti odvděčím! Jsem král čtyřnohých zvířat, vezmi si jeden vlas z mé hřívy. Až budeš v úzkých, tak ho promni mezi prsty a já ti se svými zvířaty přijdu na pomoc.“ Tak si hoch vzal vlas a šel dál.

Tu uviděl vysoko ve vzduchu kroužit orla, přiložil pušku, aby ho střelil, ale orel zavolal: „Nestřílej, já se ti odměním! Jsem král všech ptáků, vezmi si toto pírko. Až budeš v úzkých, tak ho promni mezi prsty a já ti se svými hejny přispěchám na pomoc.“ Tak vzal pírko a šel dál.

Přišel k vodě a uviděl obrovskou rybu. „Počkej, konečně si zastřílíš!“ Ale když chtěl zmáčknout kohoutek, ryba zavolala: „Nestřílej, já se ti odměním! Jsem král vodních zvířat, vezmi si tuto šupinu. Až budeš v úzkých, promni ji mezi prsty a já ti se svým vodním lidem přispěchám na pomoc.“ Tak vzal šupinu a šel.

Za nějakou chvíli byl u čarodějnického doupěte. Bez okolků vešel dovnitř a uhodil na babu: „Ty čarodějnice stará, teď na místě mi vydej moje bratry, jinak tě zastřelím!“ Ale babice se zasmála a zvolala: „Ty bláznivý pozemský červíku, střílej, kolik máš chuti, mě to neuškodí! Nemám svůj život v sobě, ale je ukrytý daleko, předaleko odtud. V jedné hoře je rybník, na rybníce pluje kachna a v kachně je vejce, v tom vejci září světlo mého života. Kdyby to světlo někdo uhasil, to by byl můj konec! Ale to ty nikdy nedokážeš, a proto nikdy nedostaneš ani své bratry!“

Tu se chlapec rozhněval a řekl: „Dám ti okusit olova!“ a střelil jednou, střelit dvakrát, střelil třikrát, ale zbytečně. Kule babu sice trefily, ale prošly skrze ni a neublížily jí. Byla celá a zdravá a ještě se mu vysmívala. Ale protože držel pušku neustále v ruce, neměla nad ním moc, jinak by ho byla též zaklela. Konečně nechal toho střílení a řekl: „Jen počkej, babice, já tvůj život najdu!“

Jen vyšel z lesa, uviděl v dálce nějakou horu. „To nemůže být žádná jiná.“ pomyslel si a vydal se cestou necestou k ní. Konečně byl tam, ale nevěděl, jak se dostane dovnitř. Tu mu přišly na mysl zvířecí dárky. Vzal nejprve lví vlas a promnul ho mezi prsty.

Najednou se to kolem černalo vším, co na zemi žije a má čtyři nohy. A v čele toho zástupu přišel sám lví král. I ptal se, co jinoch poroučí. „Odhrabejte mi tu horu.“ Trvalo to několik minut a hora byla pryč.

Místo ní před ním leželo blankytné jezero a na něm plavala kachna. Pojednou se zvedla do vzduchu a letěla pryč. Hoch nelenil a promnul mezi prsty orlí pírko. V mžiku se nebe černalo ptáky a orlí král se ptal, co má udělat. „Chytněte mi tu kachnu a přineste mi ji.“ To byla hračka, ptáci ji popadli a roztrhali ji na tisíc kousků a každý přinesl jedno pírko. „To ne!“ řekl chlapec smutně a ptal se po vejci. „To spadlo do jezera.“

Vzal tedy rybí šupinu, promnul ji mezi prsty a hned tu byl vodní král se vším vodním lidem a ptal se, co má udělat. „Najděte a přineste mi to vejce, které spadlo do jezera.“ Tu se všichni potopili a za nějakou chvíli připlul rybí král a měl vejce v tlamě. Chlapec ho vzal a pospíchal s ním k čarodějnici.

Podívej, tvůj život! Na místě ho zhasnu, pokud neoživíš mé bratry!“ Tu se čarodějnice roztřásla jako osika, vzala nějakou hůlku a šla k jedenácti kamenům, které ležely před chatrčí. Tam do nich udeřila a najednou tu stálo jedenáct bratrů a bylo jim, jako by se probudili z těžkého snu. „Podívejte! To je ta čarodějnice, co vás zaklela. Ale nyní je s ní amen!“ A s těmi slovy ten nejmladší rozlomil vejce a uhasil světlo. A bylo po čarodějnici!

Potom šli všichni bratři společně dál a za nedlouho opravdu našli dům, ve kterém měli dvanáct dcer. Pak se vydali i s nevěstami domů k otci a slavili společnou svatbu a byli spokojení a šťastní. Nu, a pokud neumřeli, tak žijí dodnes. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Von den zwölf Brüdern, die zwölf Schwestern zu Frauen suchen“ je ze sbírky lidových pohádek "Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen" filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 -17.05.1886). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková