Ďábel se třemi zlatými vlasy

Bratři Grimmové

Byla jednou jedna matička a té se narodil synáček, který byl políbený štěstím. A koho v těch dávných časech políbilo štěstí, tomu byla souzena královská dcera. Toho času, kdy došlo k tomuto líbání, přibyl do té vsi král a ptal se, co je nového. Ti lidé ho nepoznali, a tak mu radostně hlásili, že se narodil hošík políbený štěstím a jejich budoucí král. Nu, to krále věru rozezlilo, však to byl jeden z těch, co mají srdce černé jako noc, ale svůj hněv opanoval a šel k rodičům toho chlapce, stavěl se k nim lichotně a řekl: „Jste tak chudí, přenechejte mi vaše dítě, já se o ně postarám.“ Ti se zprvu zdráhali a zpěčovali, ale cizinec posypal stůl zlatem tak vydatně, že si pomysleli: „Je to dítě Štěstím políbené, tak to bude k jeho dobru.“

Král hošíka položil do truhličky a jel s ním pryč. Jel a jel, až přijel k hluboké vodě. Tu nelenil a nepohodlného nápadníka své dcerky hodil i s truhličkou do hlubiny. Ale ta se nepotopila, pěkně si plavala jako loďka a dovnitř se nedostala ani kapka vody. Dokolébala se až na dvě míle od hlavního města, zrovna k nějakému mlýnu, kde se zachytila u náhonu. A byla to věru šťastná náhoda, že tam stál jeden prášek, který ji uviděl, popadl hák a přitáhl ji k sobě, jelikož mu přišlo na um, že by v ní mohl být poklad. Ale ouha! Když ji otevřel, ležel uvnitř krásný hošík, veselý a čiperný radost pohledět. Zanesl ho mlynářským, a protože tito žádné děti neměli, zaradovali se a řekli: „Seslal nám ho sám pánbů.“ Arci starali se o něj jako o vlastního!

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne byla velká bouře a při tom blýskání a hromování zabloudil do mlýna sám král. Podivil se a u starých vyzvídal, zda ten hezký a urostlý chasník je jejich syn. „I kdeže,“ odvětili: „je to nalezenec, připlaval k nám před čtrnácti lety v truhličce, zachytila se u náhonu a náš prášek ji vytáhl z vody.“ Tu král poznal, že mu cestu zkřížilo to zpropadené, štěstím políbené děcko a měl se k nové lsti a zákeřnosti: „Dobří lidé, nemohl by ten chlapec zanést paní královně dopis? Zaplatím mu rovné dva zlaté!“ „Jak pán poroučí,“ odvětili a poručili hochovi, aby se přichystal. Král zatím napsal královně ošklivé psaní, ve kterém stálo „jakmile ten hoch s tímto psaním dorazí, nech ho zabít a pohřbít, a to vše se musí stát dříve, než se vrátím.“ Inu, mají to králové ale podivné zvyky.

Jinoch se vydal na cestu, ale při tom putování zakopnul o bludný kámen a k večeru se zamotal v jednom černém a hlubokém lese. A byla to věru šťastná náhoda, že ve tmě viděl světýlko, šel za ním a přišel k nějaké chalupě. Když vešel dovnitř, seděla tam u ohně stařenka. Polekala se, když ho viděla, a řekla: „Propána, kde ses tu vzal a co tu hledáš?“ „Jdu ze mlýna,“ odvětil: „nesu dopis paní královně, ale ztratil jsem se. Mohu tu přenocovat?“ „Ubohý hochu, co tě nemá,“ spráskla ruce ta dobrá duše: „dostal ses do loupežnického doupěte, zabijí tě, až tě tu najdou.“ „Víte co, babičko, ať si mě najdou, ať si mě třeba zabijí.“ řekl hoch: „Nebojím; jsem tak unavený, že stejně nemohu dál.“ Položil se na lavici a usnul, jako by ho do hluboké vody hodili.

Brzy nato přišli lupiči a náramně se vztekali, co to tam leží za cizího kluka. „Ach,“ řekla stařenka: „je to jen nevinné dítě, ztratil se v lese, vzala jsem ho sem z milosrdenství, nese dopis paní královně.“ Lupiči dopis otevřeli a četli a stálo v něm, že ten hoch má být, jakmile přijde, připraven o život. Taková špatnost se i těm nelítostným ukrutníkům vzpříčila v krku, jejich vůdce to psaní na místě roztrhal, vzal pergamen a napsal psaní docela jiné. Paní královně poručil, aby toho hocha, co přinese psaní, bez odkladu oženila s princeznou. A pak lupiči nechali hocha v klidu ležet až do rána, a když se probudil, dali mu dopis a ukázali mu správnou cestu.

Královna, když ten dopis obdržela a přečetla, udělala vše, jak v něm stálo; inu, znala podivné zvyky králů. Nechala vystrojit nádhernou svatbu a princezna byla s tím dítětem, políbeným štěstím, oddána, a protože ten chlapec byl krásný a milý, žila s ním ráda a spokojeně.

Za nějaký čas se král vrátil z cest na zámek a viděl, že se věštba vyplnila. „Jak se to stalo?“ řekl: „V mém dopise bylo docela něco jiného!“ Tu mu královna podala psaní a řekla, že se může sám podívat, co v něm stojí. Král četl a poznal, že byl štěstím obelstěn. Zavolal si jinocha a ptal se, jak se to se svěřeným dopisem mělo, proč donesl jiný. „O tom nic nevím,“ odvětil tento: „museli mi ho vyměnit v noci, když jsem usnul v lese.“ Král byl běsný jako král všech pekelníků: „Tak lehké to mít nebudeš! Ten, kdo chce moji dceru, ten mi musí z pekla přinést tři ďáblovy zlaté vlasy! Jdi a přines mi, co si přeji! Potom ti svoji dceru dám!“ Takto doufal, že se zetě provždy zbaví. Inu mají to králové ale podivné zvyky! Ale jinoch odvětil: „Ty zlaté vlasy přinesu, ďábla se nebojím!“ Rozloučil se a začalo se jeho velké dobrodružství.

Kteréhosi dne dorazil do velkého města, kde se ho strážce u brány vyptával, kdo je a čemu rozumí a co ví a tak. „To by se vidělo.“ odvětil jinoch políbený štěstím. „Mohl bys nám pomoci,“ řekl strážce: „kdybys nám řekl, proč naše studna na náměstí, ze které jinak prýští víno, najednou úplně vyschla.“ „Dobře, podívám se na to, až půjdu zpátky.“ A šel dál.

Za nějaký čas přišel k jinému městu, kde se ho strážce u brány opět vyptával, jakého je řemesla a co umí a co ví a tak. „To by se vidělo.“ „Mohl bys nám pomoci,“ řekl strážce: „kdybys nám řekl, proč strom v našem městě, který jinak nesl zlatá jablka, najednou nevyhnal ani lísteček.“ „Dobře, podívám se na to, až půjdu zpátky.“ A šel dál.

Šel mnoho dní, až přišel k široké řece, přes kterou musel na druhou stranu. Převozník se ho ptal, jakého je řemesla a co umí a co ví a tak. „To by se vidělo.“ „Mohl bys mi pomoci,“ řekl stařec: „kdybys mi řekl, proč musím navěky jezdit sem a tam a nikdy nedojdu vysvobození.“ „Dobře, podívám se na to, až půjdu zpátky.“ A šel dál.

Za tou vodou našel vchod do pekla. Mělo se to tam do černoty černé a smrdutosti smrduté a sirnaté. Pekelný pán nebyl doma, ale jeho stařičká matka si tam lenošila a byla jí dlouhá chvíle. Když uviděla jinocha políbeného štěstím, pravila docela přátelsky: „Copak tu chceš, synku.“ „Chtěl bych tři zlaté ďáblovy vlasy,“ odvětil: „protože jinak mi seberou moji ženu.“ „To není věru málo, co si přeješ,“ řekla: „protože až přijde syn domů a najde tě, na místě ti zakroutí krkem. Ale je mi tě líto, uvidím, zda ti dokážu pomoci.“ Pak hocha proměnila v mravence a řekla: „Vlez si do záhybů mého kabátku, tam budeš v bezpečí.“ „Dobrá,“ odpověděl: „ale rád bych ještě věděl tři věci, proč je studna, ze které jinak prýští víno, vyschlá, proč strom, který jinak nese zlatá jablka, nevyhnal ani lísteček, a proč musí převozník navěky jezdit sem a tam a nedojde vysvobození.“ „To jsou mi ale těžké otázky,“ řekla: „ale nevrť se a dávej pozor, co syn řekne, jakmile mu vytrhnu zlatý vlas.“

Přiklopýtal večer a s ním i pekelník. Sotva vešel do světnice, zavětřil nějakou člověčinu. „Smrdí to tu lotrovinou!“ křiknul a jal se šmejdit po světnici jako sto zdivočelých satanášů, to převrátil, jiné porazil a další překotil, až ho matka ho hubovala: „Zrovna jsem tu zametla a uklidila a ty mi to tu zase zpřeházíš, čerte sakramentská! Nemáš v tom nose nic jiného než člověčinu! Sedni si a jez, než to vystydne!“ Tak se satan nacpal až k prasknutí, pak si položil hlavu do klína své matky, aby ho při dřímání vískala. Než by si kohout třikrát zobnul, čertisko odfukovalo a při tom chrápalo, až se peklo otřásalo. Tu pekelná matička popadla jeden zlatý vlas, vytrhla ho a schovala. „Aůůůůů!“ zavřeštěl čert: „co to děláš?“ „Měla jsem těžký sen, synáčku drahý, tak jsem ti vjela do vlasů.“ „Copak se ti zdálo?“ byl ďábel zvědavý. „Viděla jsem studnu na náměstí, ze které jinak prýští víno, ale teď byla suchá na troud. A v tom snu jsem si lámala hlavu, jak se to mohlo přihodit.“ „Jak bys to ty mohla vědět?“ odfrknul si satanáš: „Ve studni je kámen, pod kamenem ropucha, jeden by musel tu ropuchu zabít, aby zase teklo víno.“ A bylo to.

Matka čerta uvískala až do dřímoty a chrápání tak fortelného, až se v pekelné síni třásla okna. Pak mu vytrhnula druhý vlas. „Aúúúúúúúú, co to děláš?!“ zařval ďábel vztekle. „Ach synáčku, to nebylo ve zlém, zase jsem usnula a přišlo ti na mne tak podivné snění. „Co se ti zase zdálo?“ zeptal se trochu netrpělivě. „Viděla jsem strom, který býval obvykle obsypaný zlatými jablky, ale teď na něm nebyl ani lísteček. Tak jsem si zase lámala hlavu, v čem to vězí.“ „Hahaha, jakpak bys to ty mohla vědět!“ smál se čert: „V kořenech hlodá krysa velká jako pes, musel by ji někdo zabít, aby strom zase nesl zlatá jablka, ale takhle bude hryzat dál a strom uschne. Ale dej mi pokoj se svými sny, jestli mě ještě jednou vyrušíš ze spánku, tak ti dám pekelnou ránu.“

Tak matička čertisko zase vískala, až ho ukonejšila ke spánku. Pak popadla třetí vlas a vytrhla ho. Ďábel vyletěl do výše, řval při tom, jakoby ho vidlemi nabírali, a chtěl se svojí vlastní matičkou zle naložit, ale ona ho chlácholila a řekla: „Kdo může za zlé sny?“ „Co se ti to zdálo tentokrát?“ zeptal se, přece jen byl zvědavý jak čert. „Viděla jsem převozníka, sedí ve své loďce, převáží lidi sem a zase tam a nemůže ven. Tomu jsem nerozuměla ani za mák.“ „Hehe, ten hlupák,“ smál se satanáš: „kdyby dal tomu dalšímu, který bude chtít převézt, do ruky svoje bidlo a sám skočil na břeh, bude volný a ten druhý se stane převozníkem.“

Teď měla pekelná matička tři zlaté vlasy a také na něm vymámila odpovědi na ty tři otázky, tak ho nechala v klidu a on spal až do bílého rána. Když pekelný pán ráno odkvačil za svými ďábelskými intrikami, vytáhnula mravence ze šosu svého kabátku a dala mu zpět lidskou podobu. „Tady máš, chlapče, tři zlaté vlasy,“ řekla: „a co syn říkal k těm tvým otázkám, to jsi slyšel sám.“ „Ano,“ odvětil: „slyšel a dobře si zapamatoval.“ „Tak se ti dostalo pekelné pomoci a můžeš jít svou cestou.“ Jinoch políbený štěstím poděkoval a vykročil z pekla celý spokojený, jak se mu jeho dílo hezky podařilo.

Když přišel k převozníkovi, připomenul mu tento jeho slib. „Převez mě nejdříve na druhou stranu, pak ti řeknu, jak se osvobodíš.“ A když byl na protilehlém břehu, dal mu pekelnou radu: „Až přijde zase někdo a bude chtít převézt, dej mu do ruky svoje bidlo.“

V tom městě, kde měli strom, co dávno nenesl zlatá jablka, mu strážce u brány také připomenul jeho slib. „Zabijte tu krysu, která hryže kořeny, pak bude zlatých jablek na tucty.“ zněla pekelná rada. To bylo děkování a na cestu mu dali dva osly naložené zlatem.

K posledku přišel do města, kde měli vyschlou studnu. Když se strážce měl k připomínání, byla tu pekelná rada jako na zavolání: „Ve studni sedí pod kamenem ropucha, tu musíte najít a zabít, pak zase poteče víno.“ Dobrá rada nad zlato a tohle zlato vlekli další dva oslové.

A tak jinoch políbený štěstím, v kapse tři zlaté pekelnické vlasy a následován čtyřmi osly, co měli zlato i za ušima, dorazil domů ke své ženě, která se ze srdce radovala, když ho opět uviděla, a radovala se dvojnásob, když slyšela, jak se mu vedlo. Králi dal, co si přál, tři zlaté ďáblovy vlasy, a když tento viděl čtyři osly naložené zlatem, byl spokojený a řekl: „Moji dceru si můžeš ponechat. Ale teď mi, milý synu, řekni, odkud pochází ty poklady.“ „Přejel jsem přes jednu velkou řeku,“ řekl jinoch: „a tam leží na břehu místo písku ryzí zlato. Člověk si může nabrat, co uveze.“ „Každý? I já?“ ptal se král a žádostivosti se přímo zalykal. „Každý. I vy. Přes tu řeku převáží převozník, stačí, když mu řeknete a na druhém břehu si můžete nabrat plné pytle.“

Chtivý král se vydal na cestu takovým kalupem, že byl za pár dní u řeky. Tam zamával na převozníka, aby ho převezl. Převozník přijel, nechal ho nastoupit, a když připluli k protějšímu břehu, dal mu do ruky bidlo a sám vyskočil na břeh. A bylo to!

Od těch dob tam převáží ten hříšný král, pokud tam ovšem nepřišel ještě někdo hříšnější a to bidlo si od něj nevzal. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Teufel mit den drei goldenen Haaren“ (KHM 29) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková