Tři sestry a lidožroutské obřisko

Joseph Haltrich

To byly jednou tři sestry v lese na jahodách, a když se obrátily na cestu domů, zakopla kterási z nich o bludný kořen a bylo! Prostě se v tom lese docela ztratily. A jak tak chodily a chodily, padly na jedno divoké obřisko, které se olízlo a hnalo je ke svému zámku kalupem. Tam se obr rozkročil a ptal se té nejstarší: „Budeš moje nebo smrti?“ „Raději smrti!“ odvětila. Ptal se tedy té druhé: „Budeš moje nebo smrti?“ „Raději smrti!“ odvětila i tato. Ta nejmladší byla ale chytřejší, a když se jí obr ptal, měla se k pukrleti a řekla: „Och, pane obře, ze srdce ráda se stanu vaší ženou, ale jsem ještě tak mladá, počkejte mi ještě rok.“ Obřisko se spokojeně zatetelilo a jak bylo v tom tetelení, vzalo svazek klíčů od všech zámeckých komnat a od toho dne byla ta nejmladší domácí paní. Ty dvě nerozumné sestry skončily v chlívku, kde je měla obrova matka pěkně vykrmit, dokud nebudou kulaťoučké a šťavnaté k pečení. Však je cpali samými dobrotami!

Obr odcházel každého rána za svými nekalostmi a domů přicházel tu kolem poledne, jindy až k večeru. Své staré matce pokaždé poručil nejen chlívek, ale i svoji rozmilou nevěstu. Jednoho dne byla matka zvědavá, jak se to s těmi v chlívku má, a tak jim poručila: „Hele, vy dvě, vystrčte každá prst!“ Naštěstí byla u chlívku i ta nejmladší, která přišla jako každého dne, aby svoje sestry utěšila, a ta teď každé podala klacík a šeptla: „Ta stará je napůl slepá, vystrčte místo prstů ty klacíky.“ To také udělaly. Stařena měla pohotově nůž a hbitě řízla. „Sper to ďas! Co to je?“ zvolala: „Tvrdé je to jako kost! Vždyť vy mi od samého stýskání hubnete! Nejvyšší čas s vámi do pece!“

Když se druhého dne měl obr ráno k odchodu, matka mu řekla: „Přijď dnes v poledne domů, chlapče, bude tě čekat výtečná pečínka!“ Potom šla k peci a fortelně zatopila. Když byla pec po čertovsku rozpálená, zavolala tu nejmladší a řekla: „Počkej tu a přikládej, dokud se nevrátím.“ Šla do chlívku a přivedla obě sestry. Ty vám hořekovaly a naříkaly, že by se nad tím, jak bídně musejí sejít se světa, lecjaký kámen ustrnul. Ale stařena byla onačejšího založení, poručila jim, aby si tak a tak sedly na sázecí lopatu a to fofrem. Ale ta nejmladší, obrova nevěsta, měla zase chytrý nápad a řekla: „Ale matičko, ty hloupé husy nevědí, jak se správně na takové lopatě sedí. Ukažte jim to, já vám to tu na konci podržím.“ Stařena nelenila a posadila se na lopatu. Tu dívky přiskočily a společnými silami babici strčily do pece, zavřely na závoru, zamknuly všechny dveře, klíče hodily do studny a čiperně pelášily pryč.

Když přišel obr kolem poledne domů, tloukl na dveře, ale nikdo mu neotevřel. Klíče nenašel, tak musel dveře vyrazit. Měl obrovský hlad, hnal se rovnou k peci, utrhl závoru a sápal se po pečeni, ale ouha! Seděla tam jeho stará matička, vysušená a vypálená do černoty. Vztekle se rozběhnul ke chlívku, ale ten byl prázdný, pak hledal po celém zámku svoji mladou nevěstu, ale i ta byla pryč. „Ha, ta nevěrnice nevěrná! Proradnice proradná! Všechny jsou pryč! Jen počkejte, já si vás přivedu zpět!“ Natáhnul si svoje sedmimílové boty a vydal se za sestrami.

Ty tři, jak tak utíkaly, jakoby jim hořely spodničky, potkaly nějakého staříka, který jim ukázal správnou cestu a daroval jim tři věci, jehlu, střep skla a lahvičku s vodou. Však je upotřebí, až budou mít to obřisko na dohled! A už tu bylo! Ta nejmladší vzala jehlu a strčila ji do země. A rázem je od obra dělilo jehlové moře. „Jak jste to přešly?“ houkl za nimi. „Stáhly jsme si boty a bylo to ráz na ráz.“ poradila mu jeho nevěsta. Obr si stáhnul boty a vydal se přes jehlové moře a šel a šel, až mu z rozpíchaných nohou stříkala krev. A protože si ten hlupák nechal své sedmimílové boty na druhé straně, musel zpět, aby si je vzal. Inu obr obřisko!

Mezitím dívky uběhly pěkný kus cesty, ale málo platné, obr je ve svých sedmimílových botách zase dohonil. Tak za sebe jedna hodila skleněný střep a rázem je od něj dělilo moře skleněných střepů. „Jak jste to přešly?“ houkl na ně obr. „No přece po čtyřech.“ poradila mu jeho nevěsta. A obr nelenil, spustil se na všechny čtyři a sunul se na druhou stranu. Šlo mu to jako psisku pastva v osení a bylo u toho vzdychání a naříkání a ruce i kolena měl dokrvava rozedrané. Inu obr obřisko!

Dívky byly zase kus cesty vpředu, ale obr je zase brzy dohonil. Tak za sebe jedna hodila tu lahvičku a tu se mezi nimi rozlilo moře vody. „Jak jste se dostaly na druhou stranu?“ volal za nimi obr. „Pověsily jsme si kolem krku mlýnský kámen, aby nás nadnášel.“ poradila mu jeho nevěsta. Obr popadnul mlýnský kámen, pověsil si ho na krk a skočil do vody. To vám byla ale šlamastyka! Kámen to táhnul dolů, jak už to kameny mají ve zvyku a dalo mu starání a bylo u toho vody polykaní a zajíkání, než se zase vydrápal na břeh. A protože toho marného honění měl po krk, obrátil se domů, kde popadnul tři hromové kyje, vyskočil na jednu vysokou horu a ty hromové kyje hodil za sestrami.

Ale bylo mu platné jak motovidlu noty. Sestry zatím doběhly do země lidí a tam nad nimi už neměl žádnou moc a ony dorazily šťastně domů. Dlouho se tím ten obr obřisko ale netrápil, protože v tom okamžiku puknul vzteky. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die drei Schwestern bei dem Menschenfresser“ je ze sbírky lidových pohádek "Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen" filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 -17.05.1886). Přeložila a převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková