Jak jeden ubohý pasáček sešel ze světa

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden ubohý pasáček, kterému zemřeli otec i matka, a tak ho vrchnost poručila do domu jednoho boháče, aby ho živil a vychoval. Pěstouni měli ale zlá a ukrutná srdce; při všem tom svém bohatství byli neuvěřitelně lakomí a k tomu nepřívětiví, hněvali se pro každé sousto ztvrdlého chleba, které strčil do úst. Hošík se mohl činit, kolik chtěl, stejně dostával více ran než jídla.

Jednoho dne měl k hlídání kvočnu s kuřaty; ta mu ale skrze živý plot ze dvora utekla, z nebes se v mžiku snesl jestřáb, slepici popadnul a odnesl pryč. Chlapec volal z plných plic: „Zloděj, zloděj!“ Ale co to pomohlo? Jestřáb mu lup zpět nepřinesl. Hospodář uslyšel hochův křik, vyběhl ven, a když zjistil, že kvočna je pryč, popadnul ho takový vztek, že ubohého pasáčka vypráskal tak, že se pár dní nemohl ani hnout. A uložil mu, aby hlídal kuřata místo kvočny; a k tomu musel vykonávat všechnu obvyklou práci. Tak si vymyslel chytrou věc; když kuřata uváže na jednu šňůru, jestřáb mu žádné nesebere. Ale bylo to chytré pramálo. Za pár dnů totiž, když od všeho toho pobíhání a hladovění na chvíli usnul, přiletěl jestřáb, popadnul jedno kuře a bral se s ním pryč; protože ty druhé za ním pevně visely, tak je zloděj odnesl všechna, sednul si na strom a tam je spokojeně spolykal jedno po druhém.

Sedlák zrovna přišel domů, a když to neštěstí viděl, vzal ho amok a zbil hocha tak nemilosrdně, že musel zůstat několik dní v posteli. Když stál opět na nohách, řekl mu sedlák: „Jsi příliš hloupý, k hlídání máš málo fištrónu, budeš dělat poslíčka.“ A poslal ho k soudci, kterému měl přinést koš hroznů; a dal mu k tomu ještě dopis.

Cestou soužil ubohého chlapce hlad a žízeň tak ukrutně, že dva trsy hroznů snědl. Přinesl soudci koš, a když si tento přečetl dopis a trsy přepočítal, řekl: „Chybí dva kusy.“ Chlapec poctivě přiznal, že ho trápil hlad a žízeň, že ty chybějící snědl. Soudce napsal sedlákovi dopis, ve kterém si objednal další hrozny. Také tyto mu musel chlapec přinést i s dopisem. Ale opět ho trápil hlad a žízeň, nedokázal si nijak pomoci a opět dva trsy snědl. Ale předtím z koše vytáhnul dopis, schoval ho pod kámen a ještě si na něj sedl, aby nebyl dopis vidět a nemohl ho prozradit. Ale soudce ho opět káral kvůli chybějícím hroznům. „Ach,“ řekl chlapec: „jak jste to poznal? Z dopisu to vědět nemůžete, neboť ten jsem schoval pod kámen.“ Soudce se musel takovému nápadu smát a poslal hospodáři dopis, ve kterém ho nabádal, aby se o chlapce lépe staral, dopřál mu jídla i pití, a také by ho měl vyučit tomu, co je a co není špatné. „No já tě vyučím!“ řekl ten kruťas: „chceš-li víc jíst, musíš víc pracovat a uděláš-li něco špatně, výprask tě nemine!.“

Následujícího dne ho postavil k těžké práci. Měl nakrájet pár balíků slámy pro koně. A při tom mu vyhrožoval: „Za pět hodin se vrátím a pokud tu slámu nebudeš mít na řezanku, tak tě budu bít tak dlouho, až se víc nepohneš.“ Pak šel se ženou, pacholkem a děvečkou na jarmark a chlapci nechali než kousek chleba k obědu. Ten se postavil k řezačce a dal se ze všech sil do práce. Brzy mu bylo horko, sundal si kazajku a hodil ji na slámu. Ve strachu, že to nestihne, řezal a řezal bez oddechu a při tom spěchu rozřezal se slámou i svoji kazajku. Na tohle neštěstí přišel příliš pozdě, nedalo se s tím už nic dělat.

Ach,“ naříkal: „teď je se mnou amen. Ne nadarmo mi hospodář vyhrožoval, přijde zpět a uvidí, co jsem udělal a zabije mě. Raději to udělám sám.“ Chlapec jednou slyšel selku, jak říká: „Pod postelí mám hrnec s jedem.“ (Ale to ona říkala jen tak, aby se zvědavci drželi dál, neboť v tom hrnci byl med). Chlapec vlezl pod postel, vytáhnul hrnec a celý ho vyjedl. „Já nevím,“ řekl si: „lidé říkají, že smrt je hořká, ale mě chutná sladce. Žádný div, že si selka tak často smrt dopřává.“ Posadil se na stoličku a hotovil se k umírání. Čekal a čekal, ale místo aby k smrti zeslábnul, byl po tom vydatném jídle plný síly.

To nemohl být žádný jed,“ mudroval: „ale hospodář jednou říkal, že má v šatní skříni flaštičku s jedem na mouchy, to by mohlo fungovat.“ Ale ani to nebyl žádný jed na mouchy, nýbrž těžké maďarské víno. Chlapec láhev vytáhnul a vypil ji. „Tato smrt chutná taky sladce,“ podivil se, ale víno mu za malou chvíli začalo stoupat do hlavy a omámilo ho a on si myslel, že se blíží jeho konec. „Cítím, že umírám.“ řekl si: „půjdu ven na hřbitov, abych si našel nějaký hrob.“

Vyklopýtal ven a ubíral se na hřbitov, kde si lehnul si do čerstvě vykopaného hrobu a pak pomalu ztrácel vědomí. V nedalekém hostinci, právě slavili svatbu, tak slyšel hudbu a myslel si, že je pomalu v ráji; pak ho konečně všechny myšlenky opustily. A už se neprobudil, teplo maďarského vína a chlad noční rosy mu vzaly život, a tak zůstal v hrobě, který si sám vybral.

Když se sedlák dozvěděl o chlapcově smrti, velmi se polekal, neboť se bál, že bude hnán před soud k odpovědnosti. Strach, který mu sednul k srdci, byl tak velký, že se bez dechu skácel k zemi. Žena stála zrovna u plotny u pánve s omastkem, všeho nechala a přiskočila mu k pomoci. Ale plamen olíznul omastek, od toho se vzňal velký oheň, který zachvátil celý dům a za pár hodin leželo vše v popelu. Ty roky, které jim ještě zbývaly do konce života, ti zlí lidé pak přečkali jen díky žebrotě. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der arme Junge im Grab“ je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Přeložila a převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková