O zlaté kachně Gondoláně

Franz Georg Brustgi

To žila kdysi jedna vdova a ta měla tři syny, byla věru ráda, když chlapci jeden po druhém skončili se školou a měli se pustit do vydělávání peněz. Protože je otec častokrát nabádal, že řemeslo má zlaté dno, tak se každý vyučil užitečnému řemeslu a pak měl jít na zkušenou do světa. Ten nejstarší se stal tkalcem, prostřední ševcem a nejmladší sedlářem.

Nejprve se měl na cestu do světa vydat tkadlec. Starostlivá matka mu do rance sbalila vše, co tak tkalcové na cestách potřebují, a k tomu košile a punčochy, kazajku a pár bot na neděli. Zbývající místo zaplnila vlastnoručně upečeným koláčky, neboť to byl tenkrát na tom místě takový obyčej. „Jdi v pokoji, chlapče,“ řekla: „zůstávej nadále pilným a počestným, ke každému buď slušný, a když potkáš chudáka, tak se s ním rozděl o koláče, které jsem ti dala do rance.“ S tím se ten nejstarší rozloučil. Po několika dnech vandrování, přišel do hlubokého lesa. Tu potkal nějakou starou ženu, která ho prosila o něco k jídlu. Tkadlec řekl nevrle: „Kliď se! Co mám, to sám potřebuji!“ a chtěl jít dál svou cestou. Ale nemohl udělat dopředu ani krok; mohl se natahovat, jak chtěl. Bezradně se rozhlížel po té ženě, ale ta zmizela. Byla to totiž lesní žínka, která vandrovnímu tovaryši zkřížila cestu za štěstím a za tu nevrlost ho odměnila zádržným kouzlem, takže se musel obrátit domů.

Rychleji než by se člověk nadál, přišel čas, kdy měl jít na vandr i druhý syn. Také jemu svázala matka vše potřebné do rance, zbylé místo vyplnila koláčky a řekla: „Nyní chci vidět, jak daleko dojdeš ty, můj synku. Zůstaň poctivý chlap a ke všem lidem buď milý a nezapomeň dát ze svých koláčů tomu, kdo tě požádá o něco k jídlu.“ Tak se švec rozloučil a putoval stejnou cestou, kterou šel rok před tím jeho starší bratr. Po několika dnech přivandroval k hlubokému a černému lesu a potkal lesní žínku. Přicházela v podobě roztřesené stařenky, která se sotva belhá o holi, a prosila o kousek chleba. Ale on ji dal jen hrubou a ponurou odpověď: „Nemám chleba! Mám jen koláčky a těch mám sám málo!“ A chtěl jít dál, ale v dalším okamžiku ho spoutalo kouzlo lesní žínky a nemohl udělat ani krok a musel se vydat zpět k matce. Ani tkadlec ani švec doma o tom, proč se po pár dnech vrátili domů celí mrzutí a sklíčení, nepravili ani slůvko.

Když zase uplynul rok a matka na vandr vypravovala svého nejmladšího syna, tu zaplakala a řekla: „Ach, můj milovaný, tebe nechávám jít s velkými obavami v srdci. Jen aby se ti nevedlo stejně jako bratrům. Dávám ti vše, co můžeš v cizině potřebovat, máš to svázané v ranci, dávej na to dobrý pozor. Také nějaké koláčky, které máš tak rád, jsem ti tam dala. Zůstaň věrný a dobrý a nenech žádného, který bude v nouzi, aby tě žádal o jídlo zbytečně.“ Tak se vydal ten nejmladší zvesela do světa. Po několika dnech přišel do lesa, kde ho unavená a v kříži celá ohnutá stařenka prosila o něco k jídlu. Ihned sundal ranec ze zad, otevřel ho a vysypal jí všechny koláčky, které ještě měl, do klína. Tu na něj lesní žínka přátelsky pohlédla a řekla: „Protože ses ke mně tak hezky zachoval, tak se ti dobře povede. Daruji ti jednu kachnu, která má zlaté peří a jmenuje se Gondolána. Pokud ti ji někdo bude chtít ukrást anebo jí vytrhnout zlaté pírko, tak řekneš „Zlatá kachno Gondoláno, ať na tobě visí, co na tebe sáhlo!“ a v tu ránu nebude moci jeden uniknout a musí jít tam, kam půjde ona.“

Hoch jí poděkoval, vzal Gondolánu a táhnul tím lesem dál. Zatímco si takto vykračoval, v duchu si opakoval její jméno, aby mu nakonec ještě nevypadlo z hlavy. Pomalu se schylovalo k večeru, když přišel do jednoho hostince, kde si chtěl dát večeři a přenocovat. Když přinesli jídlo, chtěla kachna také. Posadila se na stůl k sedláři a vybírala si z talíře ty nejlepší kousky. To vám hostinský i hosté vyvalovali oči! A zvláště tři urozené slečinky, které v hostinci nocovaly. „Copak je to za krásné zvířátko!“ volaly, celé očarované a prosily ho, aby jim daroval jedno zlaté pírko. Ale on jim takové přání odmítl vyplnit, nebude své milé kachničce trhat její drahocenné peří. Tu slečinky prosily hostinského, aby je dnešní noci nechal spát v pokoji, který byl vedle toho cizince, a on souhlasil. Okolo půlnoci, když si dívky myslely, že sedlář už tvrdě spí, tichounce vstaly z postelí a vplížily se do jeho komory. Oknem svítil dovnitř měsíc, stříbrné světlo dopadalo zrovna na Gondolánu, která se uložila na sesličce vedle postele svého pána a hlavu si zastrčila pod křídlo. Zrovínka si chtěly vytrhnout několik zlatých pírek, když kachna zakřičela, jak nejhlasitěji uměla. Jinoch se ihned probudil a řekl: „Zlatá kachno Gondoláno, ať na tobě visí, co na tebe sáhlo!“ Tak musely dívky zůstat celou noc u kachny a byly vám jen v košilích!

Když druhého dne sedlář snídal, zavolal na kachnu: „Zlatá kachno Gondoláno, pojď dolů a vše, co na tobě visí, sem jít musí!.“ Tak musely slečinky v košilích sejít dolů do šenku na snídani. A když se pak vydal na cestu, neměly jiné volby, než běžet za ním a jeho kachnou. Za nějakou chvíli přišel do jedné vsi. Zdejší farář stál zrovna u okna, a když uviděl sedláře, kachnu a ty tři dívky, zvolal: „Takové velké dívky a nestydíte se chodit po ulicích jen v košili?“ Vyběhl z domu, popadl tu poslední za ruku, aby ji odtrhnul, ale jinoch zvolal: „Zlatá kachno Gondoláno, ať na tobě visí, co na tebe sáhlo!“ A tak musel farář s nimi, ačkoliv se zpěčoval a volal o pomoc.

Potom táhli kolem domu, na kterém pracovalo sedm zedníků. Když tito viděli ten podivuhodný průvod, přiběhli se zednickými lžícemi, aby dívky osvobodili. Ale sedlář zvolal: „Zlatá kachno Gondoláno, ať na tobě visí, co na tebe sáhlo!“ Tak se těch sedm zedníků více neodtrhnulo a muselo táhnout s nimi. Když ušli další kus cesty, přišli do nějakého města, ve kterém byla velká pekárna. Pekařští tovaryši uviděli kachní průvod a želeli těch tří košilatých dívek a chtěli jim pomoci. Tak se seběhlo třicet pět tovaryšů, v rukách měli pekařské lopaty a vpadli na sedláře, ale ten jen řekl: „Zlatá kachno Gondoláno, ať na tobě visí, co na tebe sáhlo!“ A to hned muselo těch třicet pět pekařských tovaryšů na konec průvodu a tam zůstalo.

K večeru přišel hoch se zlatou kachnou a jejím veselým průvodem do jednoho hostince, aby tam přenocoval. Poručil si připravit večeři a pak ještě nějaký čas poseděl u vína s párem urozených hostů z města. Od těch se dozvěděl podivuhodnou zprávu: král má jedinou dceru, tak vyprávěl jeden, která je tak vážná, že se ještě v životě nezasmála. Proto král rozhodl, že princeznu dostane za ženu ten, kdo ji dokáže rozesmát. „To by bylo něco pro mne,“ pomyslil si sedlář: „mít za ženu princeznu, to by se mi věru nevedlo zle!“ A tak se druhého dne vydal na zámek, ohlásil se u krále a řekl mu, že by se odvážil princeznu rozesmát. Tím byl král velmi potěšen a poručil mu přijít na zámek druhého dne o desáté hodině i se svými lidmi.

To vám bylo přenádherné letní ráno. Slunce zářilo a bylo teploučko, v parku zpívali na stromech ptáci o závod. Krásná královská dcera stála s dvorními dámami v altánu a dívala se dolů na ten zvláštní průvod, který právě vcházel na zámecký dvůr, zlatou kachnu, tři panny jen v košilích, tlustého faráře, sedm zedníků se lžícemi a třicet pět pekařských tovaryšů s lopatami, všichni viseli na kachně jeden za druhým jako pestré perly na jedné šňůře. „Copak to je?“ výskala princezna a musela se od smíchu držet komorné. Smála se tak, že jí po tvářích tekly slzy. Když to král viděl, byl rád a řekl: „Na stará kolena jsem se dožil toho štěstí, že se moje milovaná dcerka směje.“ Potom sám sestoupil na zámecký dvůr, sedláři poděkoval, poručil ho obléci do krásných a drahocenných šatů a vedl ho k princezně. Byla vám to překrásná a veselá svatba. Nevěsta princezna se smála a zářila jako vycházející slunce; a smála se od srdce a ještě radostněji, když za rok nato kolébala na rukou dítě.

Když starý král zemřel, stal se sedlář králem a panoval po boku své milované královny mnoho let v míru a ve štěstí. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die gute Gonda“ je ze sbírky pohádek švábského filologa a folkloristy Franze Georga Brustgi „Das Wunderschiff – Schwäbische Volksmärchen“ (1941). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková