Jak jeden krejčík ke štěstí přišel

Bratři Grimmové

Věřte či nevěřte, ale i takový chudý krejčík to může dotáhnout daleko a dojít velké úcty, protože k tomu není třeba nic víc, než být ve správnou chvíli na správném místě a k tomu mít ještě štěstí. Jeden takový milý a zručný krejčovský tovaryš šel jednou na vandr, až přišel do hlubokého lesa, a protože neznal cestu, dočista se tam ztratil. Nastala noc a nebylo zbytí, musel si na tomto strašidelně odlehlém místě opatřit nějaký nocleh. Na měkkém mechu by se spalo arci doměkka a dosladka, ale strach před divou zvěří mu bral všechen klid, a tak se nakonec rozhodl, že přenocuje na nějakém stromě. Našel si jeden vysoký dub, vyšplhal až na jeho vrchol a děkoval Pánu, že při sobě nosí svoji žehličku, protože jinak by ho vítr, který se proháněl nahoře mezi listím, odfouknul pryč.

Po několika hodinách ve tmě, které přečkal s nemalým třesením a strachováním, zpozoroval, že nedaleko září nějakého světýlko. Tu si pomyslel, že by to mohlo být lidské obydlí a tam by mu bylo jistě lépe než ve větvích stromu, a tak opatrně slezl dolů a šel za tím světlem. Dovedlo ho k malé chaloupce, spletené z rákosu a sítiny. Odvážně zaklepal, dveře se otevřely a uviděl stařičkého šedivého mužíčka, který na sobě měl kabát s pestrobarevnými záplatami. „Kdopak jste a co si přejete?“ zeptal se skřehotavým hlasem. „Chudý krejčík,“ odvětil jinoch: „který se v noci dostal do této divočiny a úpěnlivě prosí, zda by mohl přečkat noc ve vaší chýši.“ „Jdi svou cestou,“ odpověděl mužík nevrle: „s tuláky nechci nic mít, najdi si někde něco jiného.“ Po těch slovech chtěl zavřít dveře, ale krejčík ho chytil za šos kabátu a prosil tak úpěnlivě, že se stařec, který nebyl tak zlý, jak se dělal, nakonec nechal umluvit a vzal ho dovnitř, dal mu něco k jídlu a potom mu vykázal v jednom koutě místo na spaní.

Unavený krejčík nepotřeboval žádnou ukolébavku, spal jako dudek až do rána. Na vstávání ještě ani nepomyslil, když byl z dřímoty vytržen hlasitým řevem, který se sem vedral skrze tenké stěny chaloupky. Krejčík, kterého popadla nečekaná zmužilost, vyskočil, ve spěchu na sebe hodil šaty a pospíchal ven. Tam uviděl nedaleko chalupy velkého černého býka a krásného jelena, kteří se potýkali v tom nejurputnějším souboji. Vztekle proti sobě vyráželi s takovou silou, až se pod jejich kopyty třásla zem a vzduch se chvěl jejich řevem. Dlouho nebylo zřejmé, kdo z těch dvou má navrch, nakonec ale jelen proklál býka parožím a ten se strašlivým řevem padnul k zemi, kde ho jelen několik dalšími údery parožím dorazil. Krejčík, který ten souboj sledoval celý u vytržení, tam stál jako zkamenělý, když tu k němu jelen přiskočil a dříve než se k něčemu zmohl, nabral ho na své obrovském paroží a hnal se s ním přes hory i doly, loukami i lesem, houštinou i trnovím.

Krejčíkovi nezbylo, než se oběma rukama pevně držet a nechat se unášet napospas svému osudu. Ale myslel jen na to, jak by z té šlamastiky uniknul. Konečně se jelen zastavil u nějaké skalní stěny a krejčíka jemně setřásl dolů. Ten, víc mrtvý než živý, potřeboval delší čas k tomu, aby přišel zase k sobě. Když poněkud pookřál, udeřil jelen, který u něj po celou dobu klidně stál, parožím s velkou silou do skály a tu se objevily železné dveře, které se před nimi otevřely dokořán. Z nitra skály vyšlehly ohnivé plameny, doprovázené hustým dýmem, ve kterém krejčíkovi jelen zmizel. Jinoch nevěděl, co má dělat a kam se má podít, jak se z té pustiny dostane zpět mezi lidi. Zatímco tam tak nerozhodný stál, zazněl ze skály hlas, který volal: „Pojď dál a ničeho se neboj, tady se ti nic zlého nestane!“

Krejčík sice váhal, ale pak jakoby poháněn nějakou tajemnou silou, hlas poslechl a prošel železnými dveřmi a ocitnul se v obrovském sále, jehož strop, stěny i podlaha byly z kvádrů zářícího křišťálu a na každém z nich byly vytesány nápisy v neznámém jazyce. Překvapeně si to vše prohlížel a měl zrovna v úmyslu, vyjít zase ven, když znova uslyšel ten hlas, který mu řekl: „Jdi na ten kámen, který leží ve středu sálu, čeká tě tam velké štěstí.“ Protože mezitím nabyl další kousek odvahy, tak ten rozkaz bez váhání splnil.

Tu se začal kámen pod jeho nohama hýbat a pomalu klesat dolů do hlubin. Když se konečně zastavil a krejčík se rozhlédnul, nacházel se v dalším sále, který byl rozsahem stejný jako ten první. Ale zde toho bylo ke koukání a obdivování daleko více. Na stěnách byly do kvádrů křišťálu vytesány výklenky, ve kterých stály skleněné nádoby, které byly naplněny nějakou barevnou tekutinou či modravým kouřem. Na podlaze sálu proti sobě stály dvě velké skleněné truhly, které vzbudily jeho zvědavost. V té první uviděl krásnou budovu, podobnou nějakému zámku, obklopenou hospodářskými budovami, stájemi, stodolami a množstvím jiných věcí. Všechno bylo malé, ale nadmíru pečlivě a jemně vypracováno, nu vypadalo to jako dílo mistrovské ruky, která je uvyklá nejvyšší přesnosti. Ještě dlouho by nedokázal odtrhnout oči od téhle podivuhodnosti, kdyby znovu neuslyšel ten hlas, který ho vyzýval, aby obrátil svoji pozornost k protější truhlici.

Jaké bylo jeho překvapení, když uvnitř uviděl překrásnou dívku. Ležela tam, jakoby spala a zahalená byla v drahocenném plášti ze svých dlouhých plavých vlasů. Oči měla pevně zavřené, ale živá barva jejího obličeje a ňadra, která se zvedala nahoru a dolů, nedávaly žádnou pochybnost o tom, že žije. Krejčík si všechnu tu krásu prohlížel s bušícím srdcem, když tu pojednou dívka otevřela oči a při pohledu na něj sebou trhla. „Spravedlivé nebe,“ vykřikla: „mé vysvobození se blíží! Rychle, rychle, pomoz mi z mého vězení, když odstraníš petlici na mé skleněné rakvi, jsem vysvobozena.“ Krejčík poslechnul bez váhání a ona pak zvedla skleněný poklop, vystoupila ven a pospíchala do kouta sálu, kde se ležel široký plášť, do kterého se zahalila. Potom se posadila na jeden kamenný kvádr a pokynula mu, aby šel k ní, vtisknula mu přátelský polibek na ústa a řekla: „Můj dlouho vytoužený osvoboditeli, přivedlo tě ke mně dobré nebe, aby ukončilo mé trápení a počalo tvoje štěstí. Ty jsi můj nebesy určený manžel a život strávíš v samé radosti, zahrnován mou láskou a všemi pozemskými statky. Sedni si sem a naslouchej mému vyprávění.

Jsem dcera jednoho bohatého hraběte. Moji rodiče zemřeli, když jsem byla mladičká a ve své poslední vůli mne poručili do péče mého staršího bratra, u kterého jsem dospěla. Něžně jsme se milovali a byli jsme za jedno v tom, že se nikdy nerozloučíme a do konce života zůstaneme spolu. V našem domě nebyla o společnost nikdy nouze, sousedé a přátelé nás hojně navštěvovali a my jsme se z té vší přátelské náklonnosti nad míru radovali. Jednoho večera dorazil na náš zámek nějaký cizinec a pod záminkou, že se připozdívá a on už nedojede do města, poprosil o nocleh. Jeho prosbě jsme dvorně vyhověli a on nás pak během večeře bavil svým barvitým a spletitým vyprávěním. Můj bratr v něm nalezl velké zalíbení, a tak ho požádal, aby se u nás pár dní zdržel, k čemuž po krátkém váhání svolil. Teprve pozdě v noci jsme vstali od stolu, cizinci ukázali jeho komnaty a já jsem pospíchala složit svoje unavené údy do měkkých peřin.

Sotva jsem trošku zdřímnula, tu mě vzbudily tichounké zvuky něžné hudby. Nechápala jsem, odkud přichází, tak jsem chtěla zavolat svoji komornou, která spala ve vedlejším pokoji, ale ke svému překvapení jsem zjistila, že mi na hrudi leží nějaká můra, nějaká neznámá síla mi odňala řeč a já ze sebe nemohla vydat sebemenšího hlásku. Pak jsem uviděla ve světle noční lampy, jak skrze pevně zavřené dveře vešel do mé komnaty ten cizinec. Přistoupil ke mně a řekl mi, že přivolal pomocí kouzla tu líbeznou hudbu, aby mě probudila, a prolomil se skrze všechny zámky jen proto, aby mi nabídnul svoje srdce i ruku. Můj odpor proti jeho kouzelnému umění byl ale tak velký, že jsem ho nepokládala hodna odpovědi. Zůstal u mne nějakou dobu stát bez pohnutí, pravděpodobně čekal na příznivou odpověď, když jsem ale dál mlčela, rozhněval se a vyhrožoval mi, že se pomstí a potrestá moji pýchu, a potom moji komnatu opustil. Noc jsem přečkala nanejvýš neklidně a usnula jsem teprve nad ránem.

Když jsem se probudila, pospíchala jsem za bratrem, abych mu vyprávěla o tom, co se stalo, ale v jeho pokoji jsem ho nenašla a sluha mi řekl, že se už za úsvitu s tím cizincem vydal na lov. To nevěstilo nic dobrého. Rychle jsem se oblékla, nechala jsem osedlat koně a ujížděla jsem, doprovázena jediným sluhou, do lesa. Sluhův kůň klopýtnul, a protože si zlomil nohu, nemohl mě následovat. Aniž jsem se tím zdržovala, pobídla jsem koně a hnala se dál a za pár minut jsem viděla, jak mým směrem přichází ten cizinec a na provaze vede krásného jelena. Zeptala jsem se ho, kde nechal mého bratra a kde přišel k tomu jelenovi, z jehož velkých sametových očí kanuly slzy. Místo, aby mi odpověděl, začal se hlasitě smát. To mě rozzlobilo na nejvyšší míru, vytáhla jsem pistoli a na toho netvora vystřelila, ale kulka se od jeho hrudi odrazila a zabila mého koně. Padla jsem k zemi a ten cizinec zamumlal nějaká slova, kterými mě omámil do bezvědomí.

Když jsem zase přišla k sobě, ležela jsem v podzemním hrobě ve skleněné rakvi. Ten mistr černé magie se ještě jednou objevil a řekl mi, že mého bratra proměnil v jelena, můj zámek se vším kolem zmenšil a uzamknul do druhé skleněné truhlice, moje lidi proměnil v barevný kouř a uvěznil do skleněných lahví. Jestli mu chci být nyní po vůli, je pro něj lehké vše vrátit do původního stavu, stačí ty lahve jen otevřít a vše se vrátí do své skutečné podoby; ale já mu opět neodpověděla. Tak zmizel a nechal mě ležet v mém vězení a já upadla do hlubokého spánku. Mezi obrazy, které procházely mou duší, byl také jeden útěšný, že přijde nějaký mladý muž a osvobodí mě, a když jsem dnes otevřela oči, tak jsem uviděla tebe a věděla, že se můj sen splnil. Pomoz mi tento příběh dokončit. Nejprve musíme přesunout tu skleněnou truhlici, ve které je zámek, na ten kamenný kvádr, na kterém ses dostal sem.“

Pak se kámen s truhlicí, pannou i krejčíkem zvedl do výše a vynesl je stropním otvorem do horního sálu, odkud truhlici vynesli před jeskyni. Panna otevřela její poklop a pak jen v úžasu zírali, jak vše roste velkou rychlostí do původní velikosti. Potom se vrátili do podzemního sálu a vynášeli kouřem naplněné láhve. Sotva nějakou láhev otevřeli, vystoupal z ní modrý kouř a změnil se v živého člověka, ve kterém poznala některého ze svých sloužících. Ale největší radost zavládla, když z lesa přišel její bratr, který v podobě býka čaroděje zabil a změnil se zpět v člověka.

Ještě toho dne podala krásná panna v souladu se svým slibem šťastnému krejčíkovi ruku u oltáře. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der gläserne Sarg“ (KHM 163) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.
Poznámka 2 - Tak tato pohádka mi připadne nejméně lidová a nejvíce grimmovská. Myslím si, že pokud by se Wilhelm Grimm rozhodl napsat svoji vlastní pohádku, napsal by ji přesně takto.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková