Željesboj

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden král, u jehož zámku se rozkládal les, který byl plný rozličné zvěře. Jednou poslali do lesa lovce, aby zastřelil srnce, ale tento se nevrátil. „Možná se mu přihodilo nějaké neštěstí,“ řekl si král a druhého dne poslali dva jiné lovce, aby ho vyhledali, ale ani ti se nevrátili. Třetího dne král svolal všechny královské lovce a řekl: „Prohledejte celý les a nepřestávejte dřív, dokud ty tři nenajdete.“ Ale ani z těchto se žádný domů nevrátil a ze psí smečky, kterou s sebou vzali, se neobjevil ani jediný pes. Od toho času se do toho lesa nikdo neodvážil; obestřelo ho hluboké ticho a zapomnění, jen zřídka bylo vidět, jak z houštiny vylétnul orel nebo jestřáb.

Trvalo to mnoho let, když tu se u krále ohlásil cizí lovec, který hledal službu a nabídnul se, že půjde do toho nebezpečného lesa. Ale král mu to nechtěl dovolit a řekl: „Není tam bezpečno, bojím se, že se ti nepovede o nic lépe než těm ostatním, a už se nikdy nevrátíš.“ Lovec odvětil: „Pane, já tam půjdu na vlastní nebezpečí a strach nemám!“ a vydal se tam se svým psem, který zanedlouho zachytil stopu zvěře a vyrazil po ní, sotva ale uběhl pár kroků, ocitnul se na okraji hlubokého močálu, kde uvíznul a nemohl dál. Tu se z vody vynořila obrovská ruka, popadla ho a stáhnula dolů. Když to lovec uviděl, šel zpět a přivedl s sebou muže, kteří si přinesli vědra, aby všechnu tu vodu z močálu vybrali. Když konečně viděli na dno, ležel tam divý muž Željesboj, který byl po těle celý hnědý jako zrezivělé železo a vlasy mu padaly přes obličej až ke kolenům. Tak ho svázali provazy a zavedli na zámek. Tam nastalo nad divousem velké pozdvižení, král ho nechal vsadit do pořádné železné klece, tu postavil na dvůr a pod trestem smrti ji zakázal otevřít; sama královna měla v opatrování klíč. Od toho času mohl do lesa každý a už se nikomu nic nestalo.

Král měl syna a tomu bylo osm let. Jednoho dne si hrál na dvoře a při hře mu vletěl do klece zlatý míč. Chlapec běžel ke kleci a řekl: „Podej mi můj míč!“ „Podám,“ odvětil divous: „ale nejdříve mi otevři!“ „Ne,“ řekl chlapec: „to neudělám, král to zakázal.“ a běžel pryč. Druhého dne přišel malý princ znova a žádal svůj míč. Željesboj pravil: „Otevři mi.“ Ale chlapec nechtěl. Třetího dne byl král na lovu, tu přišel chlapec znova a řekl: „I kdybych chtěl, stejně nemohu otevřít, nemám klíč.“ Željesboj pravil: „Leží pod polštářem tvé matky, můžeš ho přinést.“ Chlapec, který by rád měl svůj míč, pustil starosti za hlavu a klíč přinesl. Dveře šly otevřít velmi ztěžka a chlapec si přiskřípnul prst. Když byly otevřené, vyšel divý muž ven, dal mu zlatý míč a pospíchal pryč. Tu se princ polekal a volal za ním: „Ach, divý muži, nechoď pryč, dostanu výprask.“ Željesboj se obrátil, prince popadnul, posadil si ho na ramena a rychlými kroky spěchal do lesa. Když král přijel domů, uviděl prázdnou klec a ptal se královny, co se stalo. Ale ona nic nevěděla, hledala klíč, ale byl pryč. Volali chlapce, ale nikdo neodpovídal. Král vyslal lidi, aby ho hledali v polích, ale ti se vrátili s prázdnou. Snadno si však všichni domysleli, co se asi stalo, a v celém království zavládnul smutek.

Když Željesboj dorazil do hlubokého černého lesa, sundal chlapce dolů a řekl: „Otce a matku už nikdy neuvidíš, ale já si tě nechám u sebe, neboť jsi mě osvobodil a mám s tebou slitování. Když uděláš vše, co ti řeknu, budeš se mít dobře. Pokladů a zlata mám víc než kdokoliv na světě.“ Udělal mu lůžko z mechu, na kterém pak princ spal. Druhého dne hocha zavedl k jedné studni a řekl: „Podívej, to je zlatý pramen. Vidíš, že je čistý a průzračný, jako křišťál. Budeš tu sedět a dávat pozor, aby do něj nic nespadnulo, jinak je zneuctěn. Každý večer přijdu a uvidím, jak dbáš mého příkazu.“ Chlapec si sednul na okraj studny, díval se, jak se dole ve vodě občas mihnula zlata ryba nebo zlatý hádek a dával pozor, aby do ní nic nespadnulo. Jak tak seděl, zabolel ho najednou jeho skřípnutý prst tak silně, že ho bezděčně strčil do vody. Vytáhnul ho sice ihned ven, ale ouha! Prst mu celý zezlátnul. Tak ho začal třít, aby zlato setřel, ale bylo to marné. Večer přišel Željesboj, podíval se na chlapce a řekl: „Co se stalo se studnou?“ „Nic, nic.“ odvětil chlapec a držel si prst za zády, aby ho nemohl vidět. Ale divous řekl: „Ty jsi ponořil prst do vody. Tentokrát tě ušetřím, ale střez se, aby ti do vody zase něco spadlo.“ Za časného rána už seděl princ u zlaté studny a hlídal ji. Skřípnutý prst ho ale bolel a on si ho mnul o hlavu tak nešťastně, že mu do vody spadnul vlas. Rychle ho vytáhnul, ale byl už celý zlatý. Željesboj přišel a již věděl, co se stalo. „Nechal jsi do studny spadnout vlas.“ řekl: „Ještě jednou tě ušetřím, ale pokud i do třetice dopustíš, aby do studny něco spadlo, a ona bude zneuctěna, nebudeš u mě moci déle zůstat.“ Třetího dne seděl chlapec na studni a zraněným prstem ani nehýbal, ačkoliv ho bolel ještě víc. Byla mu ale dlouhá chvíle, a tak pozoroval svůj obličej, který se zrcadlil na hladině. A jak se stále více nahýbal, aby se podíval sobě do očí, tu mu jeho dlouhé vlasy spadly z ramen dolů do vody. Rychle vyskočil, ale vlasy už zezlátly a zářily jako slunce. Jistě si domyslíte, jak se ubohý princ polekal. Vzal si šátek a ovázal ho kolem hlavy, aby divous jeho zlaté vlasy neviděl. Když přišel Željesboj, všechno věděl a řekl: „Rozvaž ten šátek.“ Tu se vyhrnuly zlaté vlasy a chlapec se mohl vymlouvat a omlouvat, jak chtěl, nic mu to nepomohlo. „Ve zkoušce jsi neobstál, nemůžeš tu tedy zůstat. Půjdeš ven do světa, abys poznal jeho bídu. Ale protože nemáš zlé srdce a já mám pro tebe slabost, jedno ti dopřeji. Když budeš v nouzi, zajdi k lesu a zavolej: Željesboji!, přijdu a pomohu ti. Moje moc je velká, větší než si myslíš a zlata i stříbra mám nadbytek.“

Tak opustil princ les a šel cestou necestou stále dál, dokud nepřišel do velkého města. Hledal práci, ale nemohl žádnou najít, vždyť také nebyl ničím vyučený, čím by si nějak pomohl. Nakonec šel na zámek, kde se ptal, zda by ho nevzali, ale dvořané nevěděli, k čemu by ho mohli potřebovat, ale protože se jim líbil, tak mu nakonec poručili, aby tam zůstal. Do služby ho vzal kuchař, neboť mínil, že by mohl nosit dříví a vodu a vymetat popel. Jednou, když nebyl zrovna nikdo jiný po ruce, mu kuchař poručil, aby zanesl jídlo ke královské tabuli. Princ ale nechtěl, aby někdo viděl jeho zlaté vlasy, a tak si nechal klobouk na hlavě. To se ovšem nelíbilo králi a řekl: „Když přicházíš ke královské tabuli, musíš smeknout!“ „Pane, nemohu, mám na hlavě zlou prašivinu.“ odvětil chlapec. Tu si nechal král zavolat kuchaře a vyčinil mu, že bere do služby takového chlapce; měl ho ihned vyhnat. Ale kuchař měl slitování a vyměnil ho za zahradnického pomocníka.

Nyní princ pečoval o zahradu, okopával, sázel, zaléval a snášel vítr a déšť a jiné rozmary počasí. Jednou v létě, když pracoval na zahradě sám, bylo takové horko, že si sundal svůj klobouček, aby si trochu zchladil hlavu. Jak slunce svítilo na jeho vlasy, zářilo to a blýskalo se to a paprsky té záře zabloudily až do princezniny ložnice. Ta vyskočila, aby se podívala, co to je. Tu uviděla zahradníka, a tak zavolala: „Chlapče, přines mi kytici květin.“ Hoch si rychle nasadil klobouk na hlavu, natrhal divoké chrpy, svázal je a kráčel po schodišti, kde ho potkal zahradník a ptal se: „Jak můžeš princezně přinést kytici obyčejných polních květin? Rychle přines jiné a vyhledej ty nejkrásnější a nejvzácnější.“ „Ach ne,“ řekl chlapec: „ty polní krásně voní a budou se jí líbit.“ Když vstoupil do komnaty, princezna se zeptala: „Sundej si ten klobouk, to se nesluší, abys ho měl v mé přítomnosti na hlavě.“ Ale on odvětil: „To nesmím, neboť mám na hlavě prašivinu.“ Ale princezna klobouček popadla, strhla mu ho a na ramena se mu vyvalily jeho zlaté vlasy; to vám byla nádhera k pokoukání! Princ chtěl utéci, ale panna ho zadržela a dala mu plnou hrst dukátů. S tím odešel, ale z toho zlata si nic neponechal, dal ho zahradníkovi se slovy: „Daruji ty žluťásky tvým dětem, aby si měly s čím hrát.“ Druhého dne ho princezna znova zavolala, aby jí přinesl kytici polního kvítí, a když k ní vešel, vrhla se hned k němu a chtěla mu sundat klobouček, ale on ho držel pevně oběma rukama. Tak mu dala zase plnou hrst dukátů, ale on si je neponechal a dal je zahradníkovi na hraní pro děti. Třetího dne to byla ta stejná písnička, ona mu chtěla sebrat klobouček a on nechtěl její zlato.

Nedlouho nato vstoupila země do války, král sebral vojsko, ale nevěděl, zda před nepřítelem, který byl přemocný a měl vojsko daleko větší, dokáže obstát. Tu pravil zahradnický pomocník: „Jsem už dost velký, chci taky táhnout do války, dejte mi koně!“ Tu se mu smáli a řekli: „Až budeme pryč, tak si ho najdi, nějakého ti necháme ve stáji.“ Když vytáhli do bitvy, šel princ do stáje a vyvedl ven koně, který na něho zbyl a byl na jednu nohu chromý. Přesto na něj vyskočil a jel na něm do černého lesa. Když přijel na okraj lesa, zavolal potřikrát: „Željesboji!“ tak hlasitě, že se to mezi stromy rozléhalo do dálky. Ihned se objevil divý muž a ptal se: „Co si přeješ?“ „Chci silného koně, neboť musím táhnout do války.“ „Máš ho mít a ještě víc než si přeješ.“ Pak zašel divý muž zpět do lesa a netrvalo to dlouho, vyšel z lesa pacholek a vedl s sebou koně, kterému se kouřilo z nozder a byl sotva k udržení. A za ním kráčel zástup válečného lidu, všichni byli oděni do železa a jejich meče se blýskaly na slunci. Chlapec předal pacholkovi svého třínohého koně, nasednul na toho druhého a v čele vojska vyjel. Když se přiblížil k bojišti, byla už velká část králova vojska pobita a nechybělo mnoho a musel by zahynout i ten zbytek. Tu se přihnal chlapec se svým železným vojskem, převalil se přes nepřítele jako bouře a srážel k zemi každého, kdo se stavěl na odpor. Těm, kteří chtěli uniknout, se chlapec pověsil na paty a nepřestal, dokud zbýval jediný živý muž. Pak místo, aby se obrátil ke králi, vedl svoje vojsko oklikou zpět do lesa a zavolal na Željesboje. „Copak si přeješ?“ zeptal se divý muž. „Vezmi si vojsko a koně zpět a vrať mi mého kulhavce.“ Tak se stalo, jak si přál, a jel pak na svém třínohém koni domů.

Když král přijel na zámek, šla mu naproti dcera a blahopřála mu k vítězství. „To jsem nebyl já, kdo vyhrál.“ řekl král: „ale nějaký cizí rytíř, který mi se svým vojskem přišel na pomoc.“ Dcera chtěla vědět, kdo ten cizí rytíř byl, ale král to nevěděl a řekl: „On pronásledoval nepřítele, já jsem ho už pak neviděl.“ Poptávala se u zahradníka po tom chlapci, ale ten se jen smál a řekl: „Zrovna přijel domů na svém třínohém koni a ostatní se mu smáli a volali: „Vida náš kulhavec je tu!“ a pak se ho ptali, na které mezi spal. Ale on odvětil, že dělal něco lepšího a že bez něho by se králi vedlo zle. Nu, tomu se smáli ještě víc. Král pak řekl své dceři: „Uspořádáme velkou hostinu, bude trvat tři dny a budeš házet zlatým jablkem, možná přijde i ten cizinec.“ Když byla slavnost na spadnutí, šel chlapec do lesa a zavolal Željesboje. „Co si přeješ?“ „Chci princeznino zlaté jablko.“ „Dobrá, jako bys ho měl.“ řekl Željesboj: „Dostaneš k tomu i rudou zbroj a pojedeš na ušlechtilém koni.“ Tak se zahradník objevil na slavnosti, vydával se za rytíře a nikdo ho nepoznal. Princezna pak vyšla a hodila mezi rytíře zlaté jablko, a ono se dostalo princi, a když ho držel v ruce, nasedl na koně a ujel pryč. Druhého dne ho Željesboj vystrojil jako bílého rytíře a k tomu dostal bělouše. Opět chytil zlaté jablko, ale nezdržel se ani okamžik, nýbrž ujel pryč. Král se rozhněval a řekl: „To je neuvěřitelné, musí mi přeci říci své jméno!“ Vydal rozkaz, když se rytíř, který chytí zlaté jablko, opět vydá pryč, tak ho mají sledovat a pokud nebude chtít dobrovolně obrátit, mají se na něj vrhnout a sekat a bodat. Třetího dne chlapec obdržel od Željesboje černou zbroj a vraníka a opět jablko chytil. Ale když s ním ujížděl pryč, pronásledovali ho královi lidé a jeden z nich přijel blíž a zranil ho svým mečem na noze. Princ jim však přesto unikl, ale při tom kalupu mu spadla helma a oni viděli jeho zlaté vlasy. Jeli zpět a oznámili to králi.

Druhého dne se princezna vyptávala zahradníka na jeho pomocníka. „Pracuje na zahradě, ten podivín byl prý také na slavnosti, včera večer přišel a ukazoval mým dětem tři zlatá jablka, která prý vyhrál.“ Král si nechal prince předvolat a on se objevil a s kloboukem na hlavě. Ale princezna k němu přiskočila a klobouk mu vzala a tu mu na ramena spadly zlaté vlasy a bylo to tak krásné, že byli všichni u vytržení. „Ty jsi byl ten rytíř, který každý den přijel na slavnost, vždy v jiné zbroji, a chytil ta tři zlatá jablka?“ zeptal se král. „Ano,“ odvětil: „a tady jsou ta jablka.“ a vytáhnul je z kapsy a podal králi. „Pokud si přejete více důkazů, můžete vidět to zranění, které mi způsobili vaši lidé, když mě pronásledovali. Ale já jsem také ten rytíř, který vám pomohl vyhrát nad nepřítelem.“ „Vykonal-li si takové skutky, tak to jistě nejsi obyčejný zahradnický pomocník, řekni mi, kdo je tvůj otec?“ „Můj otec je mocný a bohatý král.“ „To věřím,“ řekl král: „jsem ti dlužen poděkování, mohu se ti něčím odvděčit?“ „Ano,“ odvětil princ: „to můžete, dejte mi za ženu vaši dceru.“ Tu se panna zasmála: „Ten věru nedělá okolky. Ale já jsem už podle jeho zlatých vlasů poznala, že to není žádný zahradnický pomocník.“ šla k němu a políbila ho.

Na svatbu přijeli i jeho otec a matka a měli velkou radost, neboť už ztratili všechnu naději, že svého syna ještě někdy uvidí. A když seděli u svatební tabule, tu najednou utichla hudba, rozletěly se dveře a dovnitř vešel cizí vznešený král se svým průvodem. Šel k princi, objal ho a řekl: „Já jsem Željesboj a byl jsem zakletý do divého muže, ale tys mě vysvobodil. Všechny poklady, které mám, jsou nyní tvoje.“

[pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Eisenhans“ (KHM 136) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková