Jak si vedl krejčík v nebi

Bratři Grimmové

Jednoho krásného dne si milý Pán vyšel do nebeské zahrady a vzal s sebou také všechny apoštoly a svaté, takže doma zůstal jen Svatý Petr. Pán ho nabádal, aby v jeho nepřítomnosti nikoho nepouštěl dovnitř. Tak se Svatý Petr činil a držel u brány stráž. Za nějakou chvíli někdo zaklepal. Svatý Petr se zeptal, kdo je a co si přeje. „Jeden chudý a počestný krejčík,“ odvětil tenký hlas: „který žádá o vstup.“ „Aha, počestný,“ řekl Petr: „jako zloděj na šibenici! Jen si vzpomeň na své dlouhé prsty, kterými sis plátno jiných přivlastňoval. Ty nepůjdeš do nebe! Pán mi to zakázal, pokud bude venku, nikoho dovnitř nepustím.“ „Mějte přeci slitování,“ volal krejčík: „ty hadříky, které samy spadly ze stolu, jsem neukradl, vždyť ani nestály za řeč. Podívejte, kulhám a mám od té štrapáce nohy samý puchýř, zpět už nemůžu. Pusťte mne dovnitř, budu dělat jen tu nejhorší práci. Nosit děti, prát plenky, lavice, na kterých si hrají, čistit a leštit a záplatovat roztrhané šaty.“ Tak se nechal Svatý Petr pohnout k lítosti a kulhavému krejčíkovi nebeskou bránu pootevřel, aby se mohl skrček protáhnout dovnitř. Měl si sednout do kouta za dveřmi a být tam zticha jako pěna, aby ho Pán, až se vrátí, nezpozoroval a nehněval se.

Krejčík poslechnul, ale když se Svatý Petr vrátil k vartě u brány, ošíval se zvědavostí tak dlouho, až to nevydržel a začal slídit po všech nebeských koutech. Nakonec přišel na místo, kde stálo v kruhu množství drahocenných židlí a v jejich středu zlaté křeslo, které bylo vykládané drahokamy. Křeslo bylo o hodně vyšší než ostatní židle a stála před ním zlatá stolička. A to vám byl trůn, na kterém sedával Pán, když byl doma, a ze kterého mohl vidět vše, co se děje dole na zemi. Krejčík se zastavil a pěknou chvíli se na stolici Páně díval, neboť se mu líbila ze všech nejvíce. Nakonec svojí všetečnosti neodolal, vystoupil nahoru a sednul si na ni. Tu uviděl vše, co se na zemi dělo. A uviděl tam jednu ošklivou stařenu, která stála u potoka a prala a dva závoje si dala stranou. Krejčík se při tom pohledu tak rozčílil, že popadnul zlatou stoličku a hodil ji dolů na zem na tu starou zlodějku. Ulevilo se mu sice, ale zlatá stolička zpět nepřiletěla. Tak se odkradl do kouta za dveřmi a dělal, jakoby neuměl ani do pěti napočítat.

Když se Pán se svým nebeským doprovodem vrátil zpět, sice si krejčíka za dveřmi nevšimnul, ale když se posadil na svoji stolici, chyběla mu stolička pod nohy. Zeptal se Svatého Petra, kam se podnožka poděla, ale ten nic nevěděl. Tak se ho ptal dál, zda někoho nevpustil dovnitř. „Nevím, o nikom, kdo by tu byl.“ řekl Petr: „Jen ten chromý krejčík, který sedí v koutě hned za dveřmi.“ Tak nechal Pán přivést krejčíka a ptal se ho, zda nevzal stoličku a kam ji dal. „Pane,“ odvětil krejčík zvesela: „v hněvu jsem ji hodil na zem po jedné staré ženě, kterou jsem viděl, jak při praní ukradla dva závoje.“ „O ty šibale,“ řekl Pán: „chtěl bych soudit, jako ty soudíš, jak dlouho myslíš, že by to šlo? Za chvíli bych neměl ani židle, ani lavice, ani stolici, ani pohrabáč, protože bych všechno naházel dolů. Proto tu v nebi nemůžeš zůstat a půjdeš, odkud jsi přišel. Tady nesmí soudit nikdo jiný než já!“

Svatý Petr musel krejčíka odvést před nebeskou bránu, a protože tento měl roztrhané boty a nohy plné puchýřů, vzal do ruky hůl a šel tam, kde sedí zbožní vojáci a hrají v karty. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Schneider im Himmel“ (KHM 35) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém rozumu dovyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková