Jak se Paleček vydal do světa

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden chudý sedláček, který jednoho večera seděl u krbu a prohraboval oheň, a jeho žena seděla a předla. Tu řekl: „Je to věru ke stýskání, když člověk nemá děti! U nás je ticho jako v kostele, zatímco v ostatních chalupách je hlučno a veselo!“ „Ano,“ odvětila žena a povzdechla si: „kdyby tu bylo alespoň jedno, i kdyby bylo tak malinké jako palec, byla bych s ním spokojená, měli bychom ho ze srdce rádi.“

Pak se stalo, že žena začala zčista jasna postonávat a za sedm měsíců porodila dítě, které sice mělo všechny údy, ale nebylo větší než palec. Tu si řekli: „Je přesně takové, jaké jsme si přáli, to naše milované dítě.“ A dali mu podle jeho vzhledu jméno Paleček. Při výživě nic nezanedbávali, ale dítě nerostlo, zůstalo stejné, jaké bylo v první hodině, ale ustavičně se rozhlíželo a všechno okukovalo, a tak se brzy vyjevilo jako chytré a zručné stvořeníčko, kterému se poštěstí vše, co si umane.

Sedlák se jednoho dne hotovil do lesa na dříví a posteskl si: „Nu, teď by se mi hodil někdo, kdo by mi pomohl s vozem.“ „Otče,“ zvolal Paleček: „já vůz za vámi do lesa přivezu, nechte ho tady, v určeném čase budu u vás.“ Otec se usmál a řekl: „Jak to chceš udělat, jsi příliš malý, abys vedl koně za uzdu.“ „To není problém, otče, když mi matka obstará zapřahání, sednu si koni do ucha a budu mu říkat, jak má jet.“ „Nu,“ odvětil otec: „nakonec, proč bychom to nevyzkoušeli.“ Když nastal čas, matka zapřáhla a posadila Palečka do koňského ucha a ten malý volal, jak se tak volá na koně hyjé! hot! a čehý! A kůň kráčel, jako by ho vedl mistr a vůz jel tou správnou cestou do lesa.

I stalo se, že na jednom místě zabočil a šli tam zrovna nějací dva cizí muži. „Můj ty světe,“ řekl jeden: „co je to? Vůz jede, forman volá na koně, ale nikdo není k vidění.“ „Inu, je to prapodivné,“ řekl ten druhý: „půjdeme za vozem a uvidíme, jak se to s ním má.“ Vůz jel rovnou do lesa a právě na místo, kde leželo připravené dřevo. Když Paleček uviděl otce, volal: „Podívejte, otče, jsem tady i s vozem, sundej mě dolů.“ Otec levou rukou popadl koně a pravou vyndal svého synka z ucha a ten si sednul na stéblo slámy.

Když ti dva cizí muži Palečka zpozorovali, nevěděli, co by samým překvapením řekli. Tu vzal jeden druhého na stranu a řekl: „Poslouchej, ten mrňous by nám mohl přinést štěstí. Mohli bychom ho ve městě předvádět za peníze. Kupme ho!“

Tak šli k sedlákovi a řekli: „Prodej nám toho mužíčka, bude se u nás mít dobře.“ „Kdepak,“ řekl otec: „to je mého srdce potěšení a je mi cennější nad všechno zlato světa.“ Ale Paleček, když o tom obchodě slyšel, vyšplhal se po šosu kabátu svého otce, posadil se mu na ramena a šeptal mu do ucha: „Otče, jen mě jim prodejte, já se vám zase vrátím.“ Tak ho otec těm dvěma za tučný obnos prodal. „Kde chceš sedět?“ zeptali se muži Palečka. „Posaďte mě na kraj vašeho klobouku, tam se mohu procházet sem a tam, pozorovat okolí a nespadnu dolů.“ Tak mu učinili po vůli, a když se Palouček rozloučil s otcem, vydali se na cestu pryč.

Tak šli, dokud se nesetmělo a tu ten malý řekl: „Sundejte mě dolů, je to nutné.“ „Jen zůstaň tam,“ řekl muž, kterému seděl na hlavě: „mě to nevadí, vždyť ptáci mi tam také něco občas hodí.“ „Ne, ne,“ řekl Paleček: „já vím, co se sluší, rychle mě sundej dolů!“ Muž sundal klobouk a posadil Palečka na pole u cesty, ten vyskočil a kličkoval mezi hroudami a nakonec vběhnul do jedné myší díry. „Hezký večer pánové, domů už dojdete beze mě!“ zavolal na ně posměšně. Muži přiskočili a píchali do myší díry holemi, ale byla to zbytečná námaha, Paleček zalézal hlouběji a hlouběji a brzy se úplně setmělo, a tak vztekle vandrovali domů s prázdným měšcem.

Když Paleček zpozoroval, že jsou pryč, vylezl z podzemní chodby ven. „Takhle potmě se procházet po poli je věru nebezpečné,“ řekl si: „jeden by si lehce mohl zlomit nohu nebo vaz.“ Naštěstí narazil na prázdnou šnečí ulitu. „Zaplať pánbů,“ zajásal: „tady přečkám noc v bezpečí.“ Vlezl si dovnitř.

Ale zrovna chtěl usnout a tu uslyšel dva kolem jdoucí muže, jak jeden říká tomu druhému: „Jak to uděláme, abychom tomu bohatému faráři odnesli peníze i stříbro?“ „Já bych věděl!“ zavolal na ně Paleček. „Co to bylo?“ řekl jeden zloděj polekaně: „slyšel jsem někoho mluvit.“ Zůstali stát a naslouchali, tu pravil Paleček: „Vezměte mne s sebou, já vám pomohu.“ „Kdepak jsi?“ „Hledejte na zemi a uvidíte, odkud hlas přichází.“ odvětil. Tak ho nakonec zloději našli a zvedli do výšky. „I ty pidimužíčku, jak nám chceš pomoci?“ ptali se udiveně. „Podívejte,“ odvětil: „já se proplížím mřížovím do komory a pak vám podám, co si budete přát.“ „Dobrá,“ řekli: „uvidíme, co dokážeš.“

Jen ti dva dorazili k farářovu domu, vlezl Paleček do komory a pak zařval z plných sil: „Chcete všechno, co tu je?“ Zloději se polekali a nabádali ho: „Mluv potichu, ať nikoho nepřivoláš.“ Ale Paleček dělal hloupého a znova hlasitě zavolal: „Co chcete? Chcete všechno, co tu je?“ Uslyšela to kuchařka, která spala ve světnici, posadila se na posteli a naslouchala. Zloději ale od strachu odběhli.

Za chvíli si zase dodali odvahy, neboť mínili tak, že „ten mrňous nás chce jen škádlit“ a přišli zpět a šeptali: „Tak nám něco podej, teď už vážně.“ Tu zakřičel Paleček potřetí, jak nejsilněji uměl: „Jo, jo, já vám podám všechno, jen nastavte ruce!“ To děvečka uslyšela zcela zřetelně, vyskočila z postele a vyrazila ke dveřím. Zloději utekli pryč a upalovali, jakoby je honili.

Děvečka nic neviděla, a tak šla pro světlo. Když s ním vešla do komory, vyběhl Paleček, aniž by si ho všimnula, ven a rovnou do stodoly. Děvečka prošmejdila každý kout, ale nic neviděla a nic nenašla, a tak si lehla opět do postele a měla to všechno za živý sen. Paleček vylezl po stéblech sena nahoru a našel si pěkné místo ke spaní, kde se uložil k odpočinku, dokud nebude bílý den a nevydá se domů k rodičům. Ale čekala ho ještě jiná dobrodružství!

Když se rozednívalo, děvečka vstala, aby nakrmila dobytek. Její první cesta vedla do stodoly, kde nabrala plnou náruč sena a zrovínka to, ve kterém ležel a spal ubohý Paleček. A spal tak tvrdě, že nic necítil a neprobudil se dříve, než byl v hubě jedné krávy, která ho popadla se senem. „Ach, Bože!“ volal: „jak jsem se octl v mandlu?“ Ale brzy poznal, kde se ocitnul. Tak se činil, aby se nedostal mezi zuby a nebyl rozmačkán, nakonec se senem sklouznul do žaludku. „V téhle komůrce zapomněli na okna,“ řekl: „slunce sem nesvítí a svítilnu taky nikdo nepřinesl.“ Prostě se mu to bydlení pranic nezamlouvalo, a protože dovnitř přicházelo stále nové seno, za chvíli tu bylo pěkně těsno. To ho vylekalo, tak zavolal hlasitě, jak jen mohl: „Už mě nekrmte! Už mě nekrmte!“

Děvečka zrovna krávu dojila, a když slyšela mluvit, aniž by někoho viděla, a byl to ten samý hlas, který slyšela v noci, polekala se tak, že se svalila za stoličky a mléko vylila. Pádila ke svému pánu a volala: „Božíčku, pane faráři, ta kráva mluví!“ „Ty ses zbláznila,“ odvětil farář. A šel do stáje, aby se sám podíval, jak se to s krávou má. Ale sotva tam vkročil, tak Paleček opět zavolal: „Už mě nekrmte! Už mě nekrmte!“ Tu se farář polekal, neboť měl za to, že do krávy vstoupil ďábel, a poručil ji ihned porazit.

Tak krávu zabili, ale žaludek, uvnitř kterého vězel Paleček, hodili na hnůj. Palečkovi dalo velkou práci dostat se ven, ale sotva vystrčil hlavu, přišlo na něj nové neštěstí. Přiběhl hladový vlk a žaludek spolknul. Paleček však neztratil odvahu a měl vlka k hovoru: „Milý vlku, já vím o lepším obědě!“ „A kde bych ho dostal?“ zeptal se vlk. „V tom a tom domě, můžeš tam vlézt skrze výlevku a budeš mít koláč, špek i klobásy, ani to všechno nesežereš.“ A popsal vlkovi cestu do otcova domu.

Vlk se nenechal dvakrát přemlouvat, protlačil se v noci výlevkou do domu a v komoře se dal s chutí do jídla. Když se nažral, chtěl se vydat na zpáteční cestu, ale protože měl plné břicho, nedokázal se výlevkou protáhnout. S tím Paleček počítal a jal se nyní ve vlkově břiše vyvádět, skákat a křičet z plných sil. „Buď zticha,“ okřikl ho vlk: „probudíš lidi.“ „A co,“ řekl mrňous: „ty ses dosyta najedl, já se chci taky pobavit.“ A začal nanovo ze všech sil ječet a křičet a kvílet.

To lomození otce i matku nakonec probudilo. Vstali a běželi ke dveřím do komory, aby se podívali špehýrkou dovnitř. Když viděli, že se uvnitř usadil vlk, běželi, aby přinesli sekeru a kosu. „Ty se drž vzadu,“ řekl muž se sekerou, než vešel do komory: „až mu dám ránu a ještě nebude mrtvý, tak ho rozpárej kosou!“ Paleček slyšel otcův hlas a volal: „Milý otče, já jsem tu! Vězím uvnitř vlka!“ Otec pravil radostně: „Pánbů zaplať, naše milované dítě se zase našlo.“ A poručil ženě, ať dá tu kosu pryč, aby Palečkovi neublížila. Potom vešel dovnitř a dal vlkovi takovou ránu, že tento padnul jako podťatý, potom vzali nůž a nůžky a rozpárali mu břicho a vytáhnuli Palečka ven.

Ach,“ řekl otec: „co my jsme si o tebe nadělali starostí.“ „Nu, otče, já jsem na tom světě též mnohé zkusil, pánbů zaplať, že zase mohu dýchat čerstvý vzduch.“ „A kde jsi celou tu dobu byl?“ „Ach, otče, byl jsem v myší díře, v břiše krávy i vlka, ale teď už zůstanu u vás.“ „A my tě už nikdy neprodáme ani za všechny poklady světa.“ řekli mu rodiče a líbali a objímali svého milovaného Palečka. Dali mu najíst a napít a nechali mu ušít nové šaty, protože ty předešlé při tom dobrodružném podnikání vzaly za své. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Daumesdick“ (KHM 37) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková