O železné peci

Bratři Grimmové

Za časů, kdy byla ještě kouzla všemocná, jedna stará čarodějnice zaklela jednoho prince do velké železné pece uprostřed hlubokého lesa. Uběhlo mnoho, přemnoho let a nenašel se nikdo, kdo by ubohého prince vysvobodil. Jednoho dne do toho lesa přišla princezna, která se ztratila a nemohla najít cestu do říše svého otce. Devět dní a nocí chodila sem a tam, až nakonec stanula u železné pece. Tu se z ní ozval hlas: „Odkud přicházíš a copak tu chceš?“ Odvětila: „Já jsem se ztratila z království svého otce a netrefím zpět.“ Tu hlas z železné pece pravil: „Já ti pomohu a zakrátko budeš zase doma, pokud se mi ovšem upíšeš, že uděláš, co ti řeknu. Jsem mocnější princ než ty princezna a chci se s tebou oženit!“ Princezna se polekala a pomyslila si: „Milý Bože, co já si počnu se železnou pecí?“ Ale protože by se ráda vrátila k otci, upsala se udělat, co si bude pec přát. Hlas pravil: „Vrátíš se ke mně a přineseš si nůž, kterým pak vyškrábeš do pece díru.“ Potom jí hlas dal za průvodce jednoho, který kráčel vedle ní a po celou dobu nepromluvil, ale během dvou hodin ji dovedl domů. V zámku zavládla radost, když se princezna objevila, starý král jí padl kolem krku a líbal ji. Ale ona byla smutná a řekla: „Milý otče, to se mi to vedlo! Nikdy bych z toho hlubokého černého lesa nepřišla domů, kdybych se jednomu neupsala, že se k němu zase vrátím, vysvobodím ho a vezmu si ho za muže.“ Tu se starý král polekal tak, že mu bylo k omdlévání, neboť měl jen tuto jedinou dceru. Ale nakonec se uradili, že místo princezny do lesa pošlou krásnou mlynářovu dceru.

Vyvedli ji na okraj lesa, dali jí do ruky nůž a řekli, že musí do železné pece vyškrábat díru. A ona škrábala a škrábala celých dvacet čtyři hodin, ale neuštípnula ani štěpinku. Když nadešel den, ozval se z pece hlas: „Zdá se mi, že už je den.“ Tu dívka odvětila: „Mě se také, myslím, že slyším klapot mlýna svého otce.“ „Takže ty jsi mlynářská dcerka, pak jdi pryč a pošli mi sem princeznu.“ Tak dívka z lesa odešla a starému králi řekla, že ten venku ji nechce, že chce jeho dceru. Tu se starý král polekal a princezna rozplakala.

Ale měli v tom království pasáčka vepřů, který měl dceru a ta byla ještě krásnější než ta mlynářská. Nabídli jí pořádný kus zlata, pokud půjde místo princezny k železné peci. Tak se tam dívka vydala a dvacet čtyři hodin do železa škrábala, ale neodštípnula ani štěpinku. Když se začalo rozednívat, ozvalo se z pece: „Zdá se mi, že je venku už den.“ Tu dívka odvětila: „Mně také, myslím, že slyším znít roh mého otce.“ „Takže ty jsi dcerka pasáčka vepřů, ihned jdi pryč a pošli mi sem princeznu a řekni jí, že musí splnit, co mi slíbila. Pokud nepřijde, nezůstane v celé říši kámen na kameni.“

Když to princezna slyšela, plakala a naříkala, ale bylo jí to pramálo k užitku, svůj slib musela dodržet. Tak se rozloučila s otcem, do torny si zastrčila nůž a šla do lesa k železné peci. A když tam přišla, pustila se do škrabání a hleďme! Železo se štípalo a uběhly sotva dvě hodiny a vyškrábala v něm malou dírku. Tak se podívala dovnitř a uviděla tam jinocha tak krásného, že se do něj v tu ránu zamilovala. Škrábala a dloubala ještě usilovněji, až udělala otvor tak velký, že mohl vylézt a pravil: „Nyní jsi moje a já jsem tvůj, jsi moje nevěsta, protože jsi mě vysvobodila.“ A chtěl ji odvést s sebou do své říše, ale ona ho uprosila, aby jí dovolil rozloučit se s otcem. Princ jí to dovolil, ale měl ji ke slibu, že s otcem nepromluví více než tři slova a pak se ihned vrátí. Princezna šla domů, ale slibu se nedržela a v tom okamžiku železná pec i s princem z lesa zmizela a přenesla se daleko, předaleko, až za Skleněnou horu, za Pole ostrých mečů a Moře hlubokého hoře.

Princezna se zatím rozloučila, vzala si nějaké peníze a šla zpět do lesa a hledala železnou pec, však ta nebyla k nalezení. Devět dní a nocí bloudila tím lesem, snědla vše, co měla u sebe, a když nastal devátý večer, celá hladová si vylezla na strom, aby tam přečkala noc, protože se bála divé zvěře. Když nastala půlnoc, uviděla v dálce malé světýlko a pomyslela si, že je zachráněna. Slezla, poručila se do ochrany Pána a šla za tím světýlkem. Tu přišla k lesní chaloupce, která byla zpola zarostlá travou, zpola ukrytá pod hromadou dříví. Podívala se okýnkem dovnitř a uviděla starou tlustou ropuchu, kolem ní malé žabky a uprostřed krásně prostřený stůl, na němž by víno ve stříbrných pohárech a pečeně na stříbrných talířích. Tak se vzmužila a zaklepala. Na ropuší zavolání, na ropuší přikázání, přihopkala jedna malá žabka a dveře otevřela. Když princezna vešla, žáby ji srdečně přivítaly, musela se posadit a ony se jí vyptávaly: „Odkud přicházíte a co tu chcete?“ Tu jim vypověděla vše, co se jí přihodilo, že se nedržela slibu a železná pec i s princem zmizela a ona je rozhodnutá ho hledat, putovat přes hory a doly tak dlouho, dokud ho nenajde. Tu jedna žabka na ropuší zavolání, na ropuší přikázání šla a přinesla truhlici. Potom daly žáby dívce najíst i napít, zavedli ji k posteli samý samet a hedvábí, ona se do ní položila a poručila se Pánu a usnula.

Když se rozednilo, vstala a stará ropucha jí dala z truhlice tři věci, které měla střežit jako oko v hlavě, totiž tři velké jehly, poplužní kolo a tři ořechy. Ty věci bude potřebovat, neboť musí přejít Skleněnou horu, překonat Pole ostrých mečů a přeplout Moře hlubokého hoře. Jen tak může opět získat svého miláčka. Princezna poděkovala, s dobrými žábami se rozžehnala a vydala se na cestu. Když přišla ke Skleněné hoře, zarazila jehly do země a stoupala po nich vzhůru, a když byla nahoře, uschovala je na místě, které si dobře pamatovala. Potom přišla k Poli ostrých mečů, vlezla si na plužní kolo a kutálela se přes pole. A když pak přeplula i Moře hlubokého hoře, přišla ke krásnému zámku.

Princezna vešla dovnitř a vydávala se za chudou děvečku, která hledá službu, protože věděla, že v tom zámku je princ, kterého vysvobodila z železné pece. Nakonec dostala přešpatně placenou práci služtičky v kuchyni. A princ? Ten měl už jinou, se kterou měl v úmyslu se oženit, neboť si myslil, že ona je dávno mrtvá. Večer, když byla hotova s prací a umytá, nahmatala v kapse ty tři oříšky, které ji dala stará ropucha. Rozlouskla jeden a chtěla jádro sníst, ale vida! Uvnitř byly nádherné královské šaty. Sotva se o tom princova nevěsta dozvěděla, přišla k ní a chtěla ty šaty koupit, neboť tohle nejsou šaty pro služebnou! Ale ta pravila, že za peníze je neprodá, ale pokud ji dovolí jednu noc spát v ložnici jejího ženicha, může je mít. Princova nevěsta nakonec souhlasila, protože ty šaty byly krásné a ona takové ještě neměla. Když byl večer, řekla svému ženichovi: „To hloupé děvče chce spát v tvé ložnici.“ „Nu, když ti to udělá radost, budu i já spokojený.“ řekl princ. Ale před tím, než šli spát, dala mu pohár s vínem, ve kterém byl uspávací prostředek a princ usnul tak tvrdě, že by ho nic neprobudilo. Princezna celou noc plakala a volala: „Já tě přece vysvobodila z černého lesa ze železné pece, hledala jsem tě, přešla jsem Skleněnou horu, překonala Pole ostrých mečů, přeplula Moře hlubokého hoře, než jsem tě našla a ty mě neslyšíš!“ Sloužící seděli před dveřmi komnaty a slyšeli, jak celou noc pláče, a ráno to princi vyprávěli.

Druhého večera princezna rozlousknula druhý oříšek a uvnitř byly ještě krásnější šaty. Jak je princova nevěsta viděla, hned je chtěla koupit. Ale děvečka nechtěla peníze, jen si vyprosila, že bude ještě jednou spát v ženichově ložnici. Nevěsta ale princi dala uspávací nápoj, a tak usnul zase tak tvrdě, že nic neslyšel. Kuchtička celou noc plakala a volala: „Já tě přece vysvobodila z černého lesa ze železné pece, hledala jsem tě, přešla jsem Skleněnou horu, překonala Pole ostrých mečů, přeplula Moře hlubokého hoře, než jsem tě našla a ty mě neslyšíš!“ Sloužící seděli před dveřmi komnaty a slyšeli, jak celou noc pláče, a ráno o tom svému pánu vyprávěli.

Když se princezna umyla třetího večera, rozlousknula třetí oříšek a uvnitř byly šaty ještě krásnější, celé zářily zlatem. Když je nevěsta viděla, chtěla je mít, ale děvečka jí je dala jen s podmínkou, že jí dovolí spát v ženichově ložnici. Tentokrát si ale princ dal pozor a uspávací nápoj vylil. Když dívka začala plakat a volat: „Milovaný poklade, to já jsem tě vysvobodila z toho strašlivého černého lesa, z té železné pece!“ tu princ vyskočil a řekl: „Ty jsi ta pravá, ty jsi má a já jsem tvůj.“ Potom ještě v noci nasednuli do kočáru, ale předtím vzali falešné nevěstě ty šaty. Když přijeli Moři hlubokého hoře, nalodili se a přepluli je, na poplužním kole překonali Pole ostrých mečů a pomocí tří jehel sešli ze Skleněné hory.

Nakonec dorazili k lesní chaloupce, ale když vešli dovnitř, byl z ní pojednou velký zámek, ropuchy se změnily v lidi a bylo tam plno radosti. Pak slavili svatbu a zůstali na zámku, který byl větší a krásnější než zámek jejího otce. Protože ale starý král naříkal, že zůstal sám, tak ho vzali k sobě, obě královské říše spojili a žili tam v radosti a pokoji až do konce svých dní.

Pak tam přiběhla myš, pohádky byl konec, to si piš! [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Eisenofen“ (KHM 127) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková