Jak se stal Hrbáček králem

Jitka Vlk Martináková

Byli jednou jeden muž a jedna žena a ti měli sedm dětí a byli tak chudí, že jim nemohli dopřát dostatek chleba, což je velmi trápilo. Jednoho dne se muž vydal do lesa na dříví a cestou potkal vílu, která mu řekla, že mu z té jeho bídy pomůže, když jí dá za sedm let to, o čem doma neví. „O čem bych nevěděl? Klidně si vezmi některého z těch hladových krků.“ řekl muž a šel dál, na sliby té víly nic nedal. Ale když se vrátil domů, nestála tam jeho ubohá chalupa, nýbrž pěkný domek, vstříc mu vyběhly děti v nových šatech, v komoře bylo plno jídla a v truhlici hromada zlaťáků. A ve světnici ležela žena, neboť právě povila dalšího synáčka. Ale nebyl na něj pěkný pohled, narodil se hrbáček tak ošklivý, že se od něho všichni odvraceli. „Nu, toho se lehce zbavíme,“ utěšoval muž ženu: „za sedm let si pro něj přijde víla.“

Těch sedm let uplynulo jako voda a kde se vzala, tu se vzala, stála jednoho rána před mužem víla a chtěla jeho synka. A od té chvíle žil Hrbáček u víly a měl se u ní dobře. Když vyrostl, řekla mu: „Nu, hochu, je čas, aby ses stal králem.“ „Ale, kmotřičko vílo, jak bych se já, ubohý hrbáček, mohl stát králem?“ podivil se Hrbáček. „Král má jedinou dceru a ta se za celý život ani jedinkrát neusmála. Proto dal král po celém království rozhlásit, že kdo jeho dcerku rozesměje, ten ji dostane za ženu a k tomu celé království. Tak se vydej na zámek.“ Hrbáčkovi se na zámek vůbec nechtělo, ale víla mu poručila a tak chtíc, nechtíc, musel jít.

Loudal se lesem, loudal se vesnicemi, až se přiloudal do královského města a tam se ho ptali, copak tu pohledává. „Ale celkem nic, jen musím rozesmát princeznu, abych se stal králem.“ řekl Hrbáček smutně. A světe div se! Lidé se začali smát, až se za břicha popadali. Takových tu prý už bylo, co se o to marně pokoušeli a všichni museli odtáhnout s dlouhým nosem. Nakonec Hrbáčka zavedli až ke králi, aby si to také poslechnul. A král se ho ptal, cože na zámku pohledává. „Ale celkem nic, jen musím rozesmát princeznu, abych se stal králem.“ řekl Hrbáček s tak smutným obličejem, že se král začal smát, až se za břicho popadal. A poručil zavolat princeznu, prý takovou taškařinu si nemůže nechat ujít.

A přišla princezna, krásná, překrásná ta princezna byla, ale smutná, přesmutná. „Copak tu chceš ty nešťastníku.“ zeptala se Hrbáčka přesmutně. „Ale celkem nic,“ odpověděl Hrbáček ještě přesmutněji: „ jen vás musím, princezno, rozesmát, abych se stal králem.“ Při té představě se princezna neudržela a na tváři jí vykvetl první úsměv v životě. A šťastný král si zavýsknul a radovali se i všichni dvořané a s nimi se radovala celá země, protože princezna se konečně usmála.

A konala se velká svatba. Hrbáček si právě vedl svoji krásnou a usmívající se princeznu k oltáři, když se tam pojednou objevila kmotřička víla.„Tak vidíš, že jsem měla pravdu.“ usmála se na Hrbáčka a zmizela.

A tak se stal Hrbáček opravdu králem a pokud neumřel, je tím králem dodnes. [pozn1]

Es waren einmal ein Mann und eine Frau, die hatten sieben Kinder. Sie waren so arm, dass sie sich nicht sattessen konnten. Der Hunger plagte sie sehr. Eines Tages ging der Mann hinaus in den Wald, um Feuerholz zu holen. Unterwegs traf er eine Fee, die sagte ihm, dass sie ihm in dieser seiner Not hilft, wenn er ihr dafür in sieben Jahren etwas gibt, wovon er jetzt noch nicht weiß, was es sein wird. “Wovon wüsste ich nichts? Nimm dir ruhig eines der hungrigen Mäuler“, sagte der Mann und ging weiter. Auf das Versprechen der Fee gab er nichts. Aber als er nach Hause kam, stand da nicht mehr seine armselige Hütte, sondern ein wunderschönes Häuschen. Die Kinder liefen ihm in neuen Kleidern entgegen, die Speisekammer war voller Speisen und die Truhe voller Goldstücke. In der Stube lag seine Frau und gebar ihm gerade einen weiteren Sohn. Aber das war kein schöner Anblick. Er wurde als Buckliger geboren und war so hässlich, dass sich alle von ihm abwendeten. „Nun, von dem werden wir bald erlöst“, tröstete der Mann seine Frau. „In sieben Jahren holt ihn eine Fee“.

Diese sieben Jahre vergingen wie im Fluge. Was geschehen sollte, geschah. Eines Morgens stand die Fee vor dem Mann und verlangte sein Söhnchen. Von da an lebte der Bucklige bei der Fee und hatte es gut bei ihr. Als er erwachsen war, sagte sie ihm: „Nun, Bursche, es ist an der Zeit, dass du König wirst“. „Aber Gevatterin Fee, wie sollte ich, ein elender Buckliger, König werden können?“ fragte er verwundert. „Der König hat eine einzige Tochter und die hat ihr ganzes Leben lang nicht ein einziges mal gelacht. Deswegen ließ er im ganzen Land verkünden, dass derjenige, der seine Tochter zum Lachen bringt, diese zur Frau bekäme und dazu das ganze Königreich. So, nun mache dich auf zum Schloss“. Auf keinen Fall wollte der Bucklige zum Schloss gehen, aber die Fee befahl es ihm, und ob er wollte oder nicht, er musste.

Lustlos schlenderte er durch den Wald, lief durch Dörfer bis in des Königs Stadt. Dort fragte man ihn, was er denn hier suche. „Eigentlich nichts, ich muss nur die Prinzessin erheitern, um König zu werden“, sagte der Bucklige traurig. Und da schau her! Die Leute hielten sich vor Lachen die Bäuche. So mancher wäre schon hier gewesen, der es vergeblich versucht hätte, und alle mussten mit langer Nase wieder abziehen. Doch am Ende führten sie den Buckligen zum König, damit auch er das höre. Der König fragte ihn, was er denn auf dem Schloss suche. „Eigentlich nichts, ich muss nur die Prinzessin zum Lachen bringen, damit ich König werde“, sagte der Bucklige mit so traurigem Gesicht, dass auch der König zu lachen begann, bis er sich den Bauch hielt. Er ließ die Prinzessin rufen, weil sie sich dieses Schelmenstück nicht entgehen lassen sollte.

Und die Prinzessin kam. Hübsch und wunderschön war sie, aber traurig, tieftraurig. „Was willst du hier, Unglücksrabe?“ fragte sie den Buckligen tieftraurig. „Eigentlich nichts“, antwortete der Bucklige noch viel trauriger, „Ich muss nur euch, Prinzessin, zum Lachen bringen, um König zu werden.“ Da konnte sich die Prinzessin nicht mehr zurückhalten und auf ihrem Gesicht erblühte das erste Lächeln ihres Lebens. Der glückliche König jubelte vor Freude und mit ihm freute sich der ganze Hofstaat und auch das ganze Land war froh, weil die Prinzessin nun endlich lachte.

Sie feierten eine große Hochzeit. Der Bucklige führte gerade seine schöne und lachende Prinzessin zum Altar, als auf einmal die Fee erschien. „Jetzt siehst du, dass ich Recht hatte?“ lachte sie dem Buckligen zu und verschwand.

So wurde der Bucklige wirklich König und wenn er nicht gestorben ist, so ist er es noch heute. [pozn2]




Poznámka 1 - Tuhle pohádku věnuji všem těm maličkým a nepatrným.
Poznámka 2 - Do němčiny převyprávěl vzácný člověk a obdivovatel českého jazyka Karl-Heinz Otto, žijící v půvabném saském městečku Zöblitz.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková