Bělouš a vraník

Johann Wilhelm Wolf

V jednom hlubokém lese bylo velké jezero a tam provozoval svoje živobytí jeden rybář se ženou, kterým pánbůh daroval pět synů, jednoho krásnějšího než druhého. Každý den za rozbřesku vyjel rybář na jezero, rozhodil svoje sítě a večer je vytahoval plné krásných ryb. Tolik štěstí ale k člověku nepřijde jen tak. Každý den se na jezeře zjevoval malý šedivý mužík a ten poskakoval z rybářovy loďky do sítí a zpět, jakoby do nich ryby vábil. Když rybářovi synové vyrostli, museli starému s rybařením pomáhat. Šlo to spravedlivě, každý den vyplul na vodu jeden z nich, zatímco zbývající čtyři spěchali do města, aby tam prodali úlovek za pěkný peníz.

Jednoho dne přišla řada i na toho nejmladšího, kterému bylo právě dvacet let. Toho dne ale nebylo po šedivém mužíkovi ani vidu ani slechu a večer na rybáře jeho sítě mrkaly prázdnými oky. Tak se ti dva smutně ubírali k domovu, když tu se zjevil šediváček a zeptal se: „Nu lidičkové milí, jakpak vám to dneska šlo?“ „Špatně, velmi špatně,“ povzdechl si rybář: „nechytili jsme ani rybu.“ „Rybáři, neprodal bys mi svého nejmladšího?“ „Co tě nemá, svou vlastní krev neprodám za žádnou cenu!“ zvolal rybář. „Naplnil bych tvoji loďku zlatem, byl bys po věčné časy bohatý muž!“ řekl mužíček: „Když mi ale nevyhovíš, věz, že už ti víckrát nepomohu a včera jsi chytil svoji poslední rybu!“ Tu se rybář zamyslil a pravil: „Dobrá, ale chci vědět, kam mého syna odvedeš a co tam bude dělat!“ „Nic zlého se mu nestane, půjde se mnou a bude se mi starat o dva koně, bělouše a vraníka. Ve zbylém čase se může procházet, jezdit na koni nebo si dělat, co mu bude libo. Každé tři měsíce tě může navštívit.“ „To by šlo,“ řekl rybář: „pokud s tebou synek bude chtít jít.“ Ale ten nejmladší byl člověk s dobrým srdcem a řekl: „Otče, když vám tím dopomohu k takovému štěstí, rád s tím mužíkem půjdu.“ Rybář se rozloučil se synem i s tím podivným mužíkem, a když se vrátil k loďce, blyštěla se v ní hromada zlata a z něj se stal bohatý muž.

Jinoch následoval šediváčka, který jej vedl stále hlouběji do lesa, až přišli ke krásnému zámku. A ten vám byl tak nádherný, že se to nedá ani vypovědět. V jedné z komnat bylo velké množství knih. „Ve všech těch knihách si můžeš číst,“ řekl mužík: „ale tam na tu v rohu nesahej, to by byl tvůj konec!“ Nakonec hocha zavedl do stáje, kde stáli dva koně, bělouš a vraník. „O ty se budeš starat.“ řekl mužík: „Na tom bělouši nesmíš nikdy jezdit, každý den mu dáš dva mázy skvělého vína a dostatek chleba, vyhřebelcuješ ho do lesku a budeš jej držet v čistotě, neboť na tom koni mi velmi záleží. Ten vraník dostane oves, seno a vodu, na něm můžeš jezdit domů i do lesa, jak ti bude libo. Všechnu práci ale musíš obstarat během dne, po setmění do stáje nesmíš! Pracuj oddaně a pilně a neposlouchej rady své matky, pak se tu budeš mít dobře a přinese ti to štěstí.“ A jinoch dal mužíkovi své slovo.

Když byl hotov s prací, čítával si v knihách a naučil se mnohé podivuhodné věci. S tím zámkem se to ovšem mělo všelijak, něco nebylo v pořádku. Za dne obyčejně vídával jen šediváčka, který přicházel a často ho chválil za jeho píli a vybízel ho, aby se měl nadále k dílu, neboť mu to jistojistě přinese štěstí. Když ale večer sedával na zahradě a nad všeličíms přemýšlel, často zahlédl dvě zjevení, která se tetelila v temnotě, a on nevěděl, co si o nich myslet. Jedno to zjevení vypadalo jako obr a přece to obr nebyl, to druhé vypadalo křehce jako dívka a přeci to dívka nebyla. Duchové se procházeli po zahradě, zjevovali se a zase mizeli, a občas se mu zdálo, že je ten menší nějaký posmutnělý, jakoby ho něco trápilo. Často si kvůli tomu lámal hlavu, až mu z toho třeštilo, ale nezmoudřel mu na ní ani vlásek.

Když uplynulo čtvrt roku, vyžádal si na mužíkovi svolení navštívit rodiče. Ten rád souhlasil, jen mu kladl na srdce, aby nedopřával sluchu radám své matky. Jinoch se na cestu vydal na vraníkovi a dříve než se byl nadál, byli u jezera. Místo staré chalupy tam stál přenádherný zámek, a když vstoupil, rodiče mu padli kolem krku. Bratři už byli všichni ženatí a stali se bohatými kupci ve městě. Matka řekla: „Tví bratři jsou zaopatřeni, i ty bys měl přemýšlet o své budoucnosti!“ Syn jí vyprávěl, jak to chodí na zámku, což jí klidu nepřidalo a pravila: „Nebuď takový hlupák a nemehlo, ten šedivý mužík ti jistě žádné štěstí nepřeje. Já na tvém místě bych dávno věděla, co v té zapovězené knize stojí, jinak bych nemohla v noci zavřít oči a nechutnalo by mi ani jíst ani pít. Ten mužík se o tom přeci nedozví, musíš to dělat potají.“ Matka do něj mluvila a mluvila, až ho umluvila, aby jí slíbil, že si tu knihu přečte a jakmile se zase uvidí, že ji vypoví, co v ní stojí. Za několik dní se s rodiči rozloučil a jel na vraníku zpět na zámek.

Zpočátku pokušení, kterého dnem i nocí ponoukalo, aby si tu knihu přečetl, nasadil pevné opratě. Ale jak si to tak neustále přemílal a přemýšlel, proč by vlastně neměl, opratě mu z rukou pomalu sklouzávaly, až mu jednoho dne vypadly docela. A když měl teď prázdné ruce, nebránilo mu nic, aby knihu nevzal do ruky a nedal se do čtení. Nu, a když už v tom čtení byl, tak si nedal pokoje, dokud ji nepřečetl celou. A byly vám v ní věci k podivení. Třeba to, že ten bělouš není žádný kůň, ale zakletá princezna a vraník je její otec, kterému tento zámek patří. Svojí lidské podoby nabývají jenom v noci jako zjevení, kdyby se našel někdo, kdo by je chtěl vysvobodit, tak tam k tomu bylo taky říkání, ale v tom okamžiku, když o tom četl, objevil se před ním šedivý mužíček a rozhořčeně zvolal: „Co jsi to učinil?!“ Zapírání nepomohlo, šedivák jej nevídanou silou popadl a mrštil jím před zámeckou bránu: „Jen pouhý rok jsi měl být poslušný a pak bys byl šťastný po celý život! Teď si pas třeba svině. To bude tvá odměna!“ a zabouchl bránu. A bylo to!

Jinoch zůstal v tom černém a hlubokém lese samotný a samotinký. Ale brzy se mu vrátila odvaha, však ještě není vše ztraceno, nyní přece ví, jak vysvobodit princeznu, a tak si uříznul pořádnou sukovici a začal si klestit cestu houštinou. Tak tím lesem putoval mnoho dní a nocí. Jedl, co kde našel, nejvíce mu šly k duhu všelijaké kořínky a bylinky, a k pití tu bylo taky vody dost. Když bylo toho trmácení právě na tři měřice, začal les řídnout a za pár chvil byl na jeho konci a došel do nějaké vsi. Tam se poptal sedláků, zda pro něj nemají nějakou službu. „Ale jistě,“ odvětil jeden z nich: „jestli chceš, můžeš pást moje svině, pojď se mnou.“ To vám byl věru tvrdý chlebíček zvláště po tom, co se tak dlouhý čas měl tak dobře, ale co jiného si měl počít? Sedlák mu za tu práci slíbil tři děravé groše, na spaní mu vyhradil koutek vedle prasečích chlívků a druhého rána ho poslal se stádem na pastvu. Když tak nyní seděl na poli, aby pochytal nějaké ty lelky, najednou to ve vzduchu nad ním zasvištělo a kolem proletěl pták Noh, který v dálce usednul na jednu horu. Jinoch si zavýsknul, to je ono! O ptáku Nohovi přece četl v té knize. Když Noh přiletěl i druhého dne a zmizel tam, jako včera, vyprávěl o tom večer sedlákovi. „Toho znám dobře,“ řekl sedlák: „už mi sežral nejednu svini, proto se před ním měj na pozoru a k té hoře nechoď!“ „Mně žádnou svini neodnese,“ zvolal hoch: „zítra je vyženu rovnou na tu horu!“ „To sice udělat můžeš,“ odvětil sedlák: „ale bude-li ti večer chybět jediná svině, dostaneš výprask a vyženu tě!“ „Odvážnému štěstí přeje!“ zasmál se pasák a druhého rána vyhnal stádo a ubíral se s ním rovnou cestou k té hoře.

Kolem poledne zakryl slunce obrovský černý mrak, to se pták Noh snesl jako blesk dolů ke stádu a popadnul jednu svini do svých spárů. Ale jinoch si zachoval rozvahu, a když se Noh zabýval sviní, vytrhnul mu tři péra a z nich si dvě strčil za uši a jedno si dal do úst. A rázem tu byli dva kohouti na jednom smetišti, protože teď byl silný a mohl létat stejně dobře jako pták Noh. Nelenil a sebral mu ukradenou svini. Pak ptáka Noha popadnul za chřtán a rdousil ho až do samého zardoušení. Potom si vrátil svoji lidskou podobu, nožem rozpáral Nohovi břicho a tu se na něj usmálo velké bílé vejce, se kterým podle té čarodějnické knihy mohl vysvobodit princeznu. Hopsa hejsa! Rázem mu bylo do skoku! Teď by neměnil s žádným králem ani císařem na světě. Toho dne hnal svině domů s veselou písničkou.

Sedlák se podivil, že se vrátil v pořádku, ale dříve než se mohl vyptat po příčině toho veselí, zamával mu pasák z povětří a sedlák jen vyvaloval oči. Jinoch letěl stále výš a výš a rozhlížel se, dokud neuviděl zámek. Tam se snesl mezi stromy a vyčkal večera. Pak vyletěl na jednu vysokou lípu, co stála v zahradě a pod kterou vídával večer sedávat ta bledolící zjevení. Ukryl se ve větvích a čekal. Za malou chvilku se otevřely vrata od stáje, nejprve vyšel šedivý mužík, za ním to smutné přesmutné dívčí stvoření a nakonec obr. Mužík zmizel v zámku, ale ti dva přišli k lípě a posadili se pod ní. A srdce toho ve stromě bušilo o překot. Opatrně sáhnul do torny, vzal Nohovo vejce, zamířil a mrštil jím obrovi přímo do čela. V tom okamžení zahřmělo tak strašlivě, jako by se zámek hotovil k puknutí a hroucení, shluknutí a zkroucení. Náš hrdina z toho samým úděsem zavřel oči, a když se měl zase ke koukání, ti duchové byli ti tam a stál tam král se zlatou korunou na hlavě a princezna tak překrásná, že podobnou byste těžko na celém světě našli. Ze zámku přikvačili zástupy dvořanů a sloužících, zdravili se a objímali a zavládlo všeobecné veselí. Král jinocha z toho stromu vysvobodil, vzal ho za ruku, vložil mu do ní ruku princezny a řekl: „Ty jsi nás vysvobodil a budeš nyní mým synem, toto štěstí ti přináleží jako odměna za dobrotu tvého srdce!“

Tak se stal obyčejný rybářský synek nakonec princem.

Inu, kdoví, co bude jednou z vás.

A co se stalo s tím šedivým mužíkem? To už starý nádeník Honza, který mi tuhle pohádku vyprávěl, zapomněl. Zkuste za ním zajít do Jugenheimu [pozn1] a zeptat se ho, možná si konečně vzpomene. [pozn2]




Poznámka 1 - Dnes by asi nádeník Honza dvojměstí Seeheim-Jugenheim nepoznal. Vy to pohádkové město najdete v přírodním parku Odenwald ve spolkové zemi Hessensko. Najdete ho na jih od Frankfurtu nad Mohanem, odkud se dálnicí A5 vydáte do Darmstadtu a odtud cca 15 km jižněji leží Seeheim-Jugenheim.
Poznámka 2 - Lidová pohádka



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková