Chudák a boháč

Bratři Grimmové

Před dávnými časy, v dobách, kdy náš milý Pán ještě chodil sám mezi lidmi, se stalo, že jednoho večera unaveného a utrmáceného Pána přepadla noc dříve, než si našel nějaké přístřeší. Nyní stál na cestě na okraji nějaké vsi, po levici měl velký a honosný dům, který patřil nějakému boháči, a po jeho pravici se krčila malá a ubohá chalupa, která jistojistě patřila nějakému chudákovi. Tu si Pán pomyslil: „Tomu boháči nebudu přítěží, přenocuji u něj.“ Boháč, když uslyšel klepání na dveře, otevřel okno a ptal se cizince, co tam hledá. Pán odvětil: „Prosím o nocleh.“ Boháč si pocestného prohlédnul od hlavy až k patě, a protože Pán nosil prostý šat a nevypadal jako někdo, kdo má po kapsách zlaťáky, potřásl hlavou a řekl: „Nemohu vás přijmout, v mých komorách leží a suší se spousty bylin a semen a kdybych měl ubytovat každého, kdo zaklepe na dveře, mohl bych za chvíli sám jít světem o žebrácké holi, najděte si někde něco jiného.“ S tím zabouchnul okno a nechal tam milého Pána stát.

Tak se Pán obrátil vzad a šel naproti k té chalupě. Sotva zaklepal, tu hned chudák otevřel dveře a zval poutníka dovnitř. „Zůstaňte přes noc u mne,“ řekl: „je už tma, dnes už dál nemůžete.“ To se Pánu zamlouvalo, a tak vešel dovnitř. Žena toho chudáka mu podala ruku, přivítala ho a řekla mu, aby si udělal pohodlí a vzal zavděk vším, co mají, sice toho nemají mnoho, ale co mají, dávají mu z celého srdce. Potom postavila na oheň hrnec s brambory a zatímco se tyto vařily, podojila kozu, aby k nim měli trochu mléka. A když byl stůl prostřen, posadil se Pán a jedl s nimi, a ta prostá strava mu velice chutnala. Když pojedli a byl čas ke spaní, tu žena tajně zavolala muže a řekla: „Poslouchej muži, dneska si lehneme na slámu, aby si ten poutník mohl lehnout do naší postele a odpočinout si, celý den putoval a to se jeden unaví.“ „Ze srdce rád,“ odvětil muž: „nabídnu mu to.“ A šel k milému Pánu a prosil ho, aby přijal jeho nabídku a uložil do postele a svým unaveným údům dopřál řádného odpočinku. Milý Pán nechtěl těm dvěma staříkům vzít jejich lůžko, ale oni nedali jinak, dokud tak neučinil a neuložil se do postele, oni sami si rozložili slámu na zemi.

Druhého dne vstali před rozedněním a svému hostu připravili snídani, jak to nejlépe uměli. Když do světnice okýnkem proniklo slunce, milý Pán vstal, pojedl s nimi a chtěl se zase vydat na cestu. Když stál ve dveřích, obrátil se a řekl: „Protože jste tak milosrdní a bohabojní, tak si něco přejte, splním vám tři přání.“ Tu chudák řekl: „Co bych se měl přát jiného než, abychom po smrti přišli do nebe a pak ještě snad to, že dokud budeme živi, abychom byli zdraví a vždy měli náš denní chléb, a do třetice? To už věru nevím. Nic.“ Pán se zeptal: „A nechtěl bys na stará kolena třeba nový dům?“ „Inu, vidíte,“ řekl muže: „kdybych ten mohl dostat, to bych byl rád!“ A Pán mu i jeho třetí přání vyplnil, proměnil jejich starý dům v nový, dal jim ještě jednou svoje požehnání a šel dál.

Byl už jasný den, když bohatec vstal. Rozložil se v okně a tu vidí na místě, kde předtím stála ta praubohá chýška, novotou zářící dům s červenými taškami. Vyvalil oči, zavolal svoji ženu a řekl: „Řekni mi, co se stalo? Včera večer tam stála ubohá chýše a dneska je tam krásný nový dům. Běž tam a vyzvěz, jak se to stalo.“ Žena tam šla a starých se vyptávala, ti ji vyprávěli: „Včera večer přišel nějaký pocestný, který hledal nocleh, a dneska ráno při odchodu nám dopřál tři přání, věčnou blaženost, po zbytek života zdraví a denní chléb a nakonec ještě místo naší staré chalupy tento nový dům.“ Bohatcova žena spěchala zpět a svému muži vypověděla, jak se to vše stalo. Muž zaúpěl: „Já bych se na místě rozškubal! kdybych to byl věděl! Ten cizinec byl nejdříve tu a chtěl přenocovat u nás, ale já jsem ho odbyl.“ „Pospěš,muži, “ řekla žena: „sedni na koně, toho muže přiveď a potom určitě splní tři přání i nám.“

Bohatec tu dobrou radu uposlechl, vsednul na koně a hnal ho, dokud našeho Pána nedostihnul. Mluvil k němu dvorně a pokorně ho žádal o prominutí, že ho ihned nepustil do domu, ale hledal zrovna klíč od domovních dveří, a když ho našel, on zatím odešel pryč, ale až půjde touto cestou zpět, musí se u něj jistojistě zastavit a přenocovat. „Dobrá,“ pravil milý Pán: „až tudy jednou půjdu zpět, zastavím se.“ Tu se bohatec zeptal, zda by směl také doufat ve tři přání jako jeho soused. A Pán přitakal, že doufat může, ale nic dobrého mu jeho přání nepřinesou, raději by si snad neměl přát nic. Ten bohatec ale mínil tak, že si vymyslí něco takového, aby mu to štěstí přineslo, když teď ví, že se mu to splní. I pravil náš Pán: „Ujížděj domů, dobrý muži, a ta tři přání, které vyslovíš, se ti vyplní.“

Nyní měl bohatec to, co si přál, ujížděl domů a dal se do přemýšlení, dumání, přemítání a spekulování, co by si tak měl přát. Když se tak zamyslil, otěže mu vypadnuly z rukou a kůň trochu jankovatěl, což rušilo boháčovo usilovné přemýšlení, myšlenky se mu po cestě rozsypávaly a on je nedokázal zase posbírat. Poklepal koně po krku a pokáral ho: „Klídek, Lízo, klídek.“ Ale kůň se dal do jančení poznova. Tu se muž dopálil a vztekle křiknul: „Zlom si krk, ty zatrolená herko!“ Ovšem jakmile ta slova vypustil z úst, bác! spadnul na zem a kůň pod ním ležel zcepenělý a více se nepohnul. Takže se mu splnilo jeho první přání. Protože to byl muž od přírody lakotný, bylo mu líto nechat tu sedlo, odříznul ho a hodil ho na záda a na cestu se vydal pěšky.

Ještě mi zůstala dvě přání.“utěšoval se boháč. Jak tak pomalu kráčel prašnou cestou, polední slunce pálilo ta, že začalo mu být horko a ke vší té mrzutosti svízelné cesty ho tlačilo na zádech sedlo, a aby toho nebylo dosti, také ho vůbec nenapadlo, co by si tak mohl přát. „Když si budu přát všechno bohatství a poklady světa,“ řekl si: „tak mě potom určitě napadne ještě něco, toto a tamto, co bych si mohl přát, a už nebudu mít žádné přání. Jo, kdybych byl tak bavorský sedlák, který má tři přání, ten by si věděl rady, ten by si přál nejprve spoustu piva, podruhé tolik piva, než by mohl kdy vypít a do třetice ještě pořádný sud piva navrch.“ Občas se mu už zdálo, že to přání vynaleznul, ale potom se mu zdálo, že je to ještě málo. Tu mu přišlo na mysl, jak se jeho žena má teď dobře, sedí doma v některé chladné světnici a dává si do nosu. Ta představa ho roztrpčila tak, že zbrkle vyhrknul: „Kdyby ta ženská doma raději seděla na tomhle sedle, abych se já s ním netáhnul!“ Sotva mu poslední slovo splynulo z úst, sedlo z jeho zad zmizelo a on pochopil, že jeho druhé přání se splnilo. Tu mu bylo teprve horko, dal se do běhu a upaloval, jakoby mu za patami hořelo, aby byl co nejdříve doma a tam si mohl sednout do světnice a něco pořádného vymyslet jako to třetí přání.

Když přiběhnul domů a otevřel světnice, seděla uprostřed světnice jeho žena na sedle, nemohla dolů, naříkala, křičela a láteřila.Tu ji muž uklidňoval: „Jen klidně seď, teď si budu přát všechny poklady světa a budeme velcí boháči.“ Ale ona se na něj zle osopila, spílala mu do hlav skopových mu a vřískala: „Proboha svatého, k čemu mi bude všechno bohatství světa, když sedím v sedle! Tys mě na ně přičaroval, ta mě z něho taky pomoz!“ Ať chtěl nebo nechtěl, musel to třetí přání boháč učinit po vůli své ženy, a ono se ihned splnilo. Takže z toho neměl nic jiného než zlost a útrapy, ústrky a nadávky a k tomu ještě mrtvého koně. Zato ti chudí sousedé žili spokojeně a bohabojně až do svého blaženého konce. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková