Sigfrid a Kriemhilda

Anonym

Sigfrid a Kriemhilda

Toho času panoval v burgundské zemi na královském dvoře ve Wormsu na Rýnu král Gunther se svými bratry Gerontem a Giselherem, tito měli sestru Kriemhildu, která žila u dvora i se svou matkou. O krásnou Kriemhildu se ucházelo mnoho reků, ale ona všechny odmítala, neboť nikdy nechtěla zakusit velkou bolest, kterou by ji láska přinesla, protože tak jí bylo v jednom snu předpovězeno.

Tenkráte žil v Xantenu na Dolním Rýnu princ Sigfrid, syn krále Sigmunda. Jinoch si již v raném mládí vysloužil velký věhlas, a to díky svojí odvaze a síle. V boji přemohl jedovatou saň, a když se pak vykoupal v její krvi, jeho kůže ztvrdla, jako by byla z rohoviny, a žádná zbraň ho více nedokázala zranit. Trpasličímu národu Nibelungů odňal nesmírný poklad zlata a drahých kamenů; v tomto boji také ukořistil svůj plášť neviditelnosti a k tomu všemu velkolepý meč Balmung. Když nyní uslyšel o spanilé Kriemhildě, nemohlo ho nic udržet na otcovském dvoře. Se dvanácti spolubojovníky se vydal do Wormsu na Rýně, aby tu půvabnou dívku získal za ženu.

Když dorazil ke Königsburgu, nikdo z Guntherových lidí jeho ani nikoho z jeho doprovodu nepoznal. Tak si nechal král Gunther přivolat zcestovalého Hagena z Tronje, ale ani ten nevěděl, kdo ti příchozí jsou. „Mohl by to být Sigfrid,“ mínil tento konečně: „hrdina z Dolnozemí, který zabil syny trpasličího krále Nibelunga a obsadil jejich sídlo. Radím, abychom ho dobře přijali.“ Burgundští tedy chovali ty hosty v úctě a Sigfrid zůstal na wormském dvoře celý rok. Ale panna, kvůli které tam přišel, mu na oči nepřišla. Kriemhilda ho ale tajně pozorovala z okna své komnaty, když s ostatními na hradním dvoře zápasil, a vyslechla, jak pak v důvěrném kruhu tito vynikajícího reka chválí.

Sigfrida rád každý na burgundském dvoře viděl a pohostinnost, kterou mu projevovali, oplácel po způsobu reků tím, že při králi Guntherova stál na jeho válečných výpravách. Když burgundskou zemi ohrožovali králové saský a dánský, děkoval Gunther za své vítězství udatnému hostovi z Dolního Rýna, který oba nepřátelské krále po lítém souboji zajal. Když Gunther při Sigfridově návratu uspořádal nádhernou slavnost na oslavu vítězství, byla přítomna také Kriemhilda. Sigfrid poprvé uviděl krásnou pannu, které patřila celá jeho duše. Když vstoupila do hodovní síně, zavěšena do své matky královny Ute a doprovázena pannami a stovkou rytířů, Sigfrid se před ní hluboce a s velkou úctou poklonil. Nikdy ve svém životě nepocítil takovou radost jako v tomto okamžiku, kdy směl Kriemhildu vésti palácem.

CESTA NA ISLAND

Daleko za šedivým mořem, až na ostrově Island, žila krásná královna Brunhilda. Mnozí si přáli její lásku a ucházeli se o ni, ale ona měla tvrdé podmínky. Kdo se s ní chtěl oženit, musel ji třikrát přemoci, a to v házení kopím, vrhání kameny a ve skoku. Kdo však v souboji podlehl, přišel o život. Král Gunther si nepřál nic toužebněji, než získat tu žádoucí královnu za ženu. „Když mi pomůžeš, abych ji dobyl,“ řekl Sigfridovi: „také já pro tebe nasadím život i čest.“ Tu Sigfrid odvětil: „“Tu cestu ke královně Brunhildě s tebou podstoupím, ale musíš mi potom dát svoji sestru Kriemhildu za ženu. Jinou odměnu si nežádám!“ Tu mu král Gunther slíbil, že pokud získají jako královnu burgundské země Brunhildu, dá mu za ženu krásnou Kriemhildu.

Jen silák Hagen z Tronje a jeho bratr Dankwart se vydali jako doprovod s Guntherem a Sigfridem, když se tito nalodili, aby jeli z Wormsu vzhůru po řece Rýn k Brunhildině hradu Isenstein. Dvanáct dlouhých dní a nocí jeli poutníci přes moře. Když konečně dorazili k zemi, vedl Sigfrid královského koně za udidlo, takže ho měli za Guntherova leníka. Pak nasedli na koně a ujížděli, oděni v černém brnění a s nádhernými zbraněmi, k hradu. Brána byla otevřená dokořán a Brunhildini muži jim pospíchali v ústrety, aby je přivítali, neboť královna Brunhilda je poručila přátelsky přijmout. Statečného Sigfrida, kterého znala, pozdravila dříve než krále Gunthera.

Následujícího dne se započala soubojová klání. Gunther nebyl dost silný na to, aby těžkým kopím, které mu nechala Brunhilda přinést, mohl házet, ale Sigfrid, neviditelný ve svém plášti s kapucí, za něj ten souboj převzal, zatímco Gunther ty pohyby rukama jen předstíral. S nadlidskou silou popadla Brunhilda štít, který museli na bojiště přinést čtyři muži, vzala těžké kopí a mrštila jím proti soupeři. Zbraň proletěla štítem, takže Gunther klopýtnul a Sigfridovi, který stál za ním, se spustila z úst krev. Navzdory zranění se Sigfrid ihned vzmužil, popadnul kopí a vrhl ho zpět s takovou silou, že Brunhildu srazil k zemi. Ale Brunhilda opět rychle vyskočila na nohy, popadla jeden obrovský balvan a mrštila jím na dvanáct sáhů daleko a v plné zbroji do té dálky i skočila. Ale Sigfrid, ukrytý pod kápi neviditelnosti, ji opět okázal překonat. Balvan hodil ještě dál než Brunhilda a skočil ještě dál, než hodil. Skrze tu kápi měl i sílu při tom skoku nést krále Gunthera s sebou.

Tu musela Brunhilda uznat svoji porážku. „Předstupte mužové!“ poručila svým rekům: „Vzdejte čest svému novému pánu!“ Tak mohl Gunther vést pyšnou Brunhildu jako svoji manželku domů a s velkou nádherou pak ve Wormsu pořádali dvojí svatbu. Když ale Brunhilda viděla při slavnostní hostině po Sigfridově boku sedět půvabnou Kriemhildu, vyhrkly ji hořké slzy. „Je mi to moc líto,“ odvětila pak na Guntherovu otázku: „že jsi svoji sestru Kriemhildu dal za ženu obyčejnému sluhovi.“ Marně se král pokoušel ji ukonejšit. Nechtěla mu jako žena patřit dříve, dokud se nedozví, jak se něco takového mohlo stát.

Když chtěl večer Gunther svoji ženu obejmout, Brunhilda se bránila, svázala mu pásem nohy i ruce a pověsila ho bezbranného na skobu vysoko na stropě. Tam musel zůstat až do rozbřesku. Den nato se o nehodném zacházení, které musel Gunther snésti, dozvěděl Sigfrid. „Já ti pomohu.“ slíbil příteli a s pomocí své kouzelné kápě byl s Guntherem, aby vzpouzející se dívku opanoval. Vzal s sebou Brunhildin pás a prsten, který ji tajně stáhnul z prstu, když je opouštěl. Nedlouho potom odtáhnul Sigfrid s Kriemhildou, svojí mladou ženou, do své vlasti do Xantenu na Dolním Rýnu a dosedl na trůn svého otce Sigmunda.

PŘE KRÁLOVEN

Přešlo deset let, ale Brunhilda myslela stále jen na jedno: „Proč ti neprokazuje Sigfrid, který je přece tvůj leník, žádné služby?“ ptala se Brunhilda stále svého manžela: „Proč je stále pryč a nezdržuje se na tvém královském dvoře?“ Marně hledal Gunther nějaké výmluvy. Nakonec prosadila svoji vůli a královského manžela přemluvila, aby o dalším slunovratu uspořádal velkou slavnost. Také Sigfrid a Kriemhilda, doprovázeni starým Sigmundem, společně s mnohými reky své země přijali pozvání.

Navzdory slavnostní náladě, která všechny naplňovala, dívala se Brunhilda na Sigfridův a Kriemhildin doprovod plná zášti a velmi se divila, že poddaný krále Gunthera si může dovolit takovou nádheru. Rozhořčeně naslouchala Kriemhildiným slovům, když spolu obě královny jedenáctého dne seděly v čase nešpor. „Jen se podívej,“ řekla Kriemhilda šťastně: „jak si Sigfrid vznešeně vykračuje před všemi reky a jak mu v boji není nikdo roven.“ „Je to přece poddaný mého muže,“ odvětila Brunhilda. „a proto musí jít Gunther první!“Ale Kriemhilda si takovou řeč nechtěla nechat líbit a slovní přestřelka se zostřovala a obě ženy se rozohňovaly. Když přišla hodina bohoslužeb, šla každá z královen, které jinak bývaly vidět ustavičně spolu, sama se svými pannami. „Stůj, Kriemhildo!“ zvolala Brunhilda ostře: „Já půjdu první! Žena nějakého sluhy nesmí jít nikdy před chotí jejího krále!“ Tu v Kriemhildině srdci vzplál velký hněv a vmetla Brunhildě do tváře, že ne Gunther nýbrž Sigfrid ji přemohl. V hořkých slzách tam Brunhilda stála zkamenělá, zatímco Kriemhilda se vztyčenou hlavou kráčela kolem do chrámu.

Po bohoslužbě si přála hluboce raněná královna důkazy Kriemhildiných urážlivých slov. Tak jí tato ukázala pás a prsten, který o svatební noci Sigfrid Brunhildě vzal. Hagen z Tronje, který viděl plačící Brunhildu, se pokoušel svoji paní utěšit a slíbil jí, že tu strašlivou potupu, které se na ní dopustili, pomstí Sigfridovou smrtí, neboť tento Guntherovo tajemství o námluvách vydal všanc své ženě. Tak se ve Wormsu objevili falešní poslové, které poslali, aby burgundské vyzvali k nové válce s Dány a Sasy. Sigfrid se nabídnul, že s nimi potáhne do boje.

Když stálo vojsko připraveno k odjezdu, odebral se Hagen z Tronje ke Kriemhildě, aby se s ní rozloučil. „Nenechej Sigfrida pykat za to, co jsem já Brunhildě učinila,“ prosila ho krásná žena. „velmi toho lituji.“ Tu jí Hagen z Tronje slíbil, že bude Sigfridův život střežit. „Je zranitelný jen na jednom místě,“ řekla mu v bezelstné důvěře Kriemhilda a prozradila mu, co jinak nikdo nevěděl. Když se Sigfrid koupal v krvi zabitého draka, spadl mu mezi lopatky lipový list, takže na tom místě zůstal zranitelný, protože tam jeho kůže nezrohovatěla. Tu Hagen královnu poprosil, aby to zranitelné místo vyznačila na jeho oděvu vyšitým křížkem, aby mohl jejího muže co nejlépe chránit.

SIGFRIDOVA SMRT

Sotva Sigfrid se svými muži vytáhnul, přijeli noví poslové, kteří válku odvolali. Na zpáteční cestě na královský dvůr ve Wormsu se usnesli, že se zastaví ve Vogézském lese, aby tu uspořádali velký lov. Se slzami se Kriemhilda se svým manželem rozžehnala, neboť se jí zdálo, že ho napadli dva divocí kanci a tráva zrudla krví. Sigfrid krásnou Kriemhildu milými slovy utěšoval, objal ji a políbil a bezstarostně odjel se svým doprovodem.

Na lovu měl Sigfrid ze všech nejbohatší úlovek, zrovna si jednou rukou začal s medvědem, když zvuk lesních rohů oznámil konec lovu, a tak živého a spoutaného medvěda přinesl na shromaždiště. Po namáhavém lovu zasedli všichni ke stolu, který se prohýbal pod jídlem rozličných chutí a vůní, jen víno chybělo. Omylem, tak se omlouval Hagen, bylo víno místo do Vogéz posláno do Spessartu. „Ale nedaleko odtud je jeden výtečný pramen, leží ve stínu lip,“ pokračoval: „nedáme si k tomu místu závod?“ Gunther a Sigfrid souhlasili. Jako panteři uháněli jetelem. Sigfrid s sebou nesl zbroj i zbraně a přesto dorazil k pramenu první. Ale nenapil se dřív než král Gunther, nýbrž mu dal přednost. Teprve potom se sehnul k prameni, aby sám uhasil žízeň. Tu Hagen z Tronje popadnul kopí, které nechal Sigfrid bezelstně ležet opřené o lípu, a vrazil ho rekovi do zad. S rozmyslem trefil rovnou do toho místa, které Kriemhilda označila vyšitým křížkem. Z rány ihned vytrysknul mocný proud krve, která potřísnila i Hagena, který nechal kopí trčet v ráně a obrátil se na útěk.

Když Sigfrid těžké zranění pocítil, vyskočil a bez sebe hněvem uháněl za vrahem. Hagen odtud utíkal, jako ještě nikdy před žádným mužem neutíkal. Ale Sigfrid ho přece jen dostihnul a mrštil po něm svůj štít, neboť Tronjský rozvážně všechny zbraně od lip odnesl, a srazil ho k zemi. Potom z obličeje smrtelně raněného Sigfrida vyprchala všechna barva, ztratil poslední síly a umíraje klesl do trávy.

KRIEMHILDIN SMUTEK

V noci přivezli zabitého reka přes Rýn zpět do Wormsu. Hagen nechal mrtvolu přinést před Kriemhildinu komnatu, kde ji položili. Když při vyzvánění za rozbřesku přišel komoří, aby Kriemhildě svítil na její cestě do chrámu, jako první mrtvého objevil. „Paní,“ hlásil vyděšeně: „venku leží nějaký mrtvý rek.“ Kriemhilda se jala ihned hlasitě naříkat, neboť poznala strašlivou pravdu ještě dříve, než svého zabitého manžela uviděla. Když jí mrtvého ukázali, klesla v mdlobách k zemi.

Plný ohromení přispěchal starý král Sigmund a za chvíli zněl nad urozeným rekem celým hradem nářek. Sigfridovi muži bažili po pomstě a také král Sigmund byl připraven k boji. Avšak Kriemhilda prosila, aby od toho úmyslu upustili a vyčkali lepší příležitosti, neboť nechtěla, aby se Sigfridovi muži zbytečně obětovali přesile burgundských.

NESENÍ SIGFRIDOVA TĚLA

Když přišli Gunther s Hagenem k márám, jali se naříkat: „Loupežnicí ho v lese zabili.“ „Chcete-li dokázat svoji nevinu,“ odvětila Kriemhilda: „přistupte blíže.“ Gunther výzvu vyslyšel, ale když k márám přistoupil Hagen Tronjský, rány mrtvého se otevřely a počala z nich téci jasná krev. Teď měla Kriemhilda jistotu, kdy byl oním vrahem. Tři dny a tři noci bděla u Sigfridova těla, ale marně doufala, že si ji smrt sebere s sebou.

Sigfrid byl pohřben s velkými poctami. Předtím, než měl být spuštěn do hrobu, nechala Kriemhilda rakev ještě jednou otevřít, tak těžké bylo její loučení s milovaným manželem.

Když se vše skončilo, vrátil se král Sigmund na svůj osiřelý zámek, ale Kriemhilda zůstala ve Wormsu, neboť chtěla být denně u hrobu svého manžela. Celý rok s králem Guntherem, svým bratrem, nepromluvila ani slovo a na Hagena, svého nepřítele, se nikdy nepodívala. Teprve Gernotovy a Giselherovy přímluvy ji dokázaly přesvědčit, aby se s Guntherem usmířila. Na Guntherovy prosby nechala později přivést na wormský dvůr poklad Nibelungů, který Sigfrid tenkráte získal od krále trpaslíků a dal jí jako jitřní dar. Kriemhilda z tohoto pokladu štědře rozdělovala mezi chudé. Tu se Hagen z Tronje obával, že by mohla u lidu získat příliš velkou přízeň, vydobyl si tedy, aby jí odebrali od pokladnice klíč. Kriemhilda se velmi rozhněvala a hořce si u bratrů na zvůli, které se na ní dopustili, stěžovala. Hagen Tronjský ale k posledku ten poklad vzal a hodil na dno Rýna.

KRIEMHILDIN DRUHÝ SŇATEK

Třináct let držela Kriemhilda smutek za svého manžela. Tu se jednoho dne na dvoře ve Wormsu objevil markrabě Rüdeger z Bechelaren se vznešeným doprovodem a předal zprávu od krále Attily. „Přicházím od krále Attily ze země Hunů,“ řekl Kriemhildě: „paní Helche zemřela a nyní se tento mocný král opovažuje ucházet se o tebe, vznešená paní. V jeho jménu tedy prosím o tvoji ruku.“ Gunther a jeho bratři tuto nabídku přivítali, neboť si velmi přáli, aby se jejich krásná sestra opět obrátila k životu. Jen Hagen Tronjský byl proti a varoval burgundské před tím, aby se Kriemhilda provdala za krále Attilu, neboť se bál, že by mohla Kriemhilda využít svoji novou moc a za způsobený žal se na burgundských zle pomstít. Dlouho se na tyto námluvy Kriemhilda dívala s nechutí: „Mě náleží jen plakat a nic jiného.“ říkávala. Když jí ale Rüdeger slíbil, že každé příkoří, co na ní bylo učiněno, bude krvavě pomstěno, po dlouhém váhání s novým manželstvím s králem Attilou souhlasila.

Se svým doprovodem a pod ochranou markraběte Rüdegera jela Kriemhilda do země Hunů. Král Attila ji přijel k Tullnu v ústrety se všemi rytíři, pohany i křesťany, kteří mu na jeho dvoře sloužili. Ve svatodušní den byla započata nádherná svatba a trvala celých sedmnáct dní a potom plul manželský pár dolů Dunajem do Attilovy říše. Kriemhilda žila s mocným hunským králem ve šťastném svazku a brzy mu darovala syna, jemuž dali jméno Ortlieb. Ale ani v tomto štěstí neztrácela z mysli Sigfridovu smrt a pomstu, na kterou přísahala.

Přešlo mnoho let, tu si jedné noci v důvěrném hovoru svému manželovi posteskla, že u sebe ještě nikdy nemohla přivítat svoje bratry a svoje příbuzné. Král Attila ji s radostí slíbil, že jí tohle přání brzy vyplní. Tak se na královském dvoře ve Wormsu jednoho dne objevili poslové krále Attily, aby krále Gunthera i jeho muže pozvali na hrad krále Attily, kde by společně oslavili nadcházející slunovrat.

BURGUNDOVÉ NA DVOŘE HUNSKÉHO KRÁLE

Tronjský zrazoval od toho, aby vyslyšeli pozvání hunského krále, neboť věděl, jak velmi nesmiřitelná dokáže být Kriemhilda ve své nenávisti. Avšak když mu její bratři Gernot a mladičký Giselher jeho strach a obavy vyčítali, prohlásil se za připraveného je doprovázet a slíbil, že jim ukáže cestu. Přes východní Franky táhl obrovský průvod až k Dunaji, potom přes Bavorsko do Pasova a Bechelarenu, kde žil markrabě Rüdeger. Markrabě se svojí paní Gotelindou srdečně a přátelsky přijali Burgundy a bohatě je obdarovali. Giselher, ten burgundský mladíček, se zaslíbil s Dietlindou, milovanou dcerou markraběte. Sám Rüdeger doprovázel Burgundy na slavnost s pětistovkou svých mužů až na dvůr hunského krále.

Dietrich Bernský, který dlel na dvoře krále Attily, vyjel se svými reky hostům vstříc. Když mu Hagen z Tronje nabídnul ruku k pozdravu, zašeptal k němu: „Mějte se na pozoru, neboť Kriemhilda, naše královna, ještě stále každé ráno pláče za Sigfridem.“ Tak věděli také Kriemhildini bratři, že burgundským hrozí velké nebezpečí. Navzdory tomu vjeli pyšní Burgundové na Attilův hrad. Kriemhilda nejprve pozdravila mladičkého Giselhera, svého nejmilejšího bratra, který ji jako jediný objal a políbil. „Přinesli jste mi poklad Nibelungů?“ zeptala se tato Hagena bez toho, že by ho přivítala. „Měl jsem dosti na tom nést štít, pancíř, helmu a meč.“ odvětil ji Hagen s trpkým výsměchem. A když hosty vyzvala, aby odložili svoje zbraně, dal jí Hagen výsměšnou odpověď. Tak pochopila, že někdo Burgundy varoval. „Věděla-li bych, kdo to udělal, smrtí by mi zaplatil!“ zvolala hněvivě. Rovněž tak hněvivě se přiznal Dietrich Bernský, že on je ten, kdo je varoval. Tu se Kriemhilda zastyděla a umlkla, neboť Dietricha se velmi bála.

Zatímco cestou unavení burgundští rekové odpočívali, převzal Hagen z Tronje s Volkerem, zmužilým pěvcem, stráž. Oba rekové si sedli na lavici naproti Kriemhildiným komnatám. Když královna z okna ty dva viděla, pohled na Hagena jí připomínal její velké hoře, jala se tedy úpěnlivě naléhat na Attilovy muže, aby se na Hagenovi pomstili. Tak se šedesát z nich ozbrojilo. „Je vás málo!“ zvolala Kriemhilda: „Tak lehké to nebude!“ Tak se jich ozbrojila čtyři sta. S korunou na hlavě kráčela Kriemhilda v čele toho vojska na dvůr. Hagen, když viděl přicházet Kriemhildu, si položil na kolena svůj meč, na jehož hlavici se blyštěl drahokam, a Kriemhilda věděla, že to byla Sigfridova zbraň. Beze strachu tam ti dva rekové seděli a žádný z nich se nezvednul, když před ně královna předstoupila. Zeptala se Hagena, proč přišel na hunský dvůr nezván. A zachmuřený rek ji nezůstal odpověď dlužen: „Byli pozváni tři králové a to jsou moji pánové. Když moji pánové vytáhnou, tak já nikdy nechybím a kdo zve je, pozval i mne!“ Tu Kriemhilda pokračovala: „Řekněte mi, proč jste ten čin vykonali? Abych vás nenáviděla? Vy jste zabili Sigfrida, mého milovaného šlechetného muže!“ „Dost těch řečí!“ zvolal rozzuřený Hagen: „Ano, já Hagen, jsem ho zahubil. Musel zaplatit za to, že jeho žena Kriemhilda potupila krásnou Brunhildu!“ Neohroženě, jakoby vyzýval Huny k boji, se rozhlédnul kolem sebe. A ti se podívali jeden na druhého a stáhli se zpět, tak mnoho se těch udatných reků báli.

Král Attila o této srážce nic nevěděl a hostů z Burgundské země si druhého dne hleděl, jak nejlépe uměl. K nočnímu odpočinku je nechal zavést do jedné rozlehlé síně, kde jim už připravili pohodlná lůžka. Hagen i Volker si vzali opět stráž. Mečem vládnoucí pěvec vzal svoji loutnu a nechal její struny rozeznít tak, že rekové v síni navzdory všem starostem a obavám upadli do osvěžujícího spánku. Uprostřed noci viděli strážci, jak se před síní na dvoře lesknou helmice a zbraně. To byli Kriemhildini muži, kteří plánovali přepad spících Burgundů, ale když viděli u dveří stráž, obrátili se a na cestu je doprovázela výsměšná slova pěvce Volkera.

ROZHODUJÍCÍ BITVA

Brzy ráno, když zvony zvaly ke mši, poradil Hagen svým spolubojovníkům, aby si místo hedvábných kabátců oblékli brnění a vzali si zbraně, neboť bitva je na spadnutí. Attila, který stále nic netušil, se rozmrzele ptal, když uviděl hosty ve zbrani, zda se jim snad někdo odvážil něco učinit. Hagen však svoje podezření zamlčel. „Moji pánové mají takový obyčej,“ odvětil: „že ke všem slavnostem po tři dny chodí ve zbroji.“ Marně se Kriemhilda, dříve než usedla ke stolu, obracela o pomoc k Dietrichovi z Bernu, ten ušlechtilý rek odmítnul porušit právo pohostinství. Více sluchu ji popřál Attilův bratr Blödelin, kterému slíbila bohatou odměnu.

S tisícem mužů vpadnul do hostinského domu, kde Hagenův bratr Dankwart, maršálek krále Gunthera, se seděl svými muži u stolu. „Konečně se pomstíme na Burgundech! Musíte zaplatit za to, že Hagen zabil Sigfrida!“ vzkřiknul Blödelin a osopil se na Dankwarta. Ten od stolu vyskočil a mečem sokovi zasadil tak mocnou ránu, že se Blödelinova hlava skutálela k jeho nohám.

Tak se započal strašlivý boj, ve kterém více než polovina Hunů našla smrt. Když Attilovi rytíři uslyšeli o Blödelinově smrti, bez vědomí krále se vyzbrojili a to zlořečené vraždění neskončilo dříve, dokud všichni mužové Burgundů neleželi mrtví na zemi. Dankwart se však prodral uličkou mezi hunskými bojovníky a dorazil do hodovního sálu, kde jeho pánové seděli u slavnostní tabule; v ruce nesl zkrvavený meč. „Všichni rytíři a pacholci leží pobiti na svém nocležišti.“ zvolal hlasitě. Poděšeně vyslechli Burgundové jeho slova. „Braňte dveře!“ zvolal Hagen, když jeho příchod zaznamenal a započala se strašlivá řež. Hagen zabil Ortlieba, Kriemhildina syna, jeho hlava spadla do klína královny, vychovatelky toho nebohého dítěte. Marně se namáhal Gunther se svými bratry ten spor urovnat, potom museli však Hagenovi ku pomoci.

V nouzi prosila Kriemhilda o ochranu silného Dietricha. Ten si však nepřál nic jiného než volný odchod pro sebe a své muže. Tu prosbu mu splnili. Bernský král vzal královnu a krále Attilu za ruku a opustil se svými šesti sty muži hodovní síň. Také markrabě Rüdeger prosil, aby mohl se svými muži odejít. Tu mu přátelskými slovy zastání přispěl Giselher, který byl zasnouben s markraběcí dcerou.

Kdo z Hunů v hodovní síni zůstal, našel tam nelítostnou smrt. Zabité házeli ze schodů dolů. Před domem se tísnilo množství ozbrojených Hunů. Hagen a Volker se jim zpupně vysmívali pro jejich zbabělost. „Attilův štít z červeného zlata nabízím jako odměnu tomu, kdo mi přinese Hagenovu hlavu!“ volala Kriemhilda, ale její slova nenašla odezvu. Žádný z Hunů se neodvážil zuřivému rekovi postavit k boji. Konečně se nechali tři rekové, kteří sloužili na Attilově dvoře, přemluvit. Byli to Hawart Dánský, jeho markrabě Iring a lankrabě Irnfried Duryňský. Ale všichni tři byli zabití jeden po druhém mečem Burgundů.

Potom nastalo v hodovní síni ticho. Sedíce na mrtvých, hledali Burgundové po tom strašlivém boji odpočinek. Avšak ještě před večerem stálo opět velké množství Hunů připraveno k boji a na hodovní síň zaútočili, Ta žalostná bitva trvala až do hluboké noci. Marně se pokoušeli králové dosáhnout smíru. Kriemhilda si přála jediné, aby jí byl vydán Hagen z Tronje, potom bratrům daruje život. „Nikdo není schopen takové nevěrnosti!“ odvětil Giselher: „A proto musíme zemřít, kdo s námi chce bojovat, ten nás najde připravené!“

Kriemhilda pak nechala tu velkou stavbu, ve které byla hodovní síň, ve všech čtyřech rozích zapálit. Větrem rozdmýchán, oheň zachvátil celý dům a žhavý popel podal hustě dolů na reky. Chránili se svými štíty a oheň se pokoušeli hasit krví mrtvých. Byla to nesnesitelná muka, trápily je dým a žár a žízeň. Ještě šest set Burgundů vidělo ranní červánky a dýchalo chladivý ranní větřík, který jim přinášel úlevu.

Potom se boj započal nanovo.

Kriemhilda nechala na štítech přinést zlato, aby se bojovníkům odměnila. Na kolenou prosil královský pár o pomoc markraběte Rüdegera. Kriemhilda mu připomínala slovo, které ji dal, když se o ni ucházel pro svého krále. Těžká byla pro toho urozeného reka rozdvojenost jeho srdce. Může se k hostům, které přivedl ke svému pánu, zachovat tak nevěrně? Nemá snad dodržet přísahu, kterou složil při námluvách u Kriemhildy? Markrabě Rüdeger pochopil, že svoji čest uchránit nedokáže, je úplně jedno, jak se rozhodne, a tak nechal své muže připravit se k boji. Když Giselher viděl přicházet markraběte, byl pln radosti, neboť si nemyslel nic jiného, než že jim Rüdeger přináší mír. Tento si však k nohám postavil svůj štít a Burgundům své přátelství vypověděl. Marně mu Gunther připomínal, aby pamatoval na starou lásku a věrnost. „Chtěl-li by Bůh mou čest zachovati, byli byste na Rýnu a já bych umřel se ctí!“ odvětil Rüdeger. Již pozvedli štíty k nevyhnutelnému boji, tu žádal Hagen ještě o jedno zastavení. Štít, který mu dala paní Gotlinda jako dárek, byl rozpolcený. Proto nyní Rüdegera prosil o nějaký nový a markrabě mu dal svůj vlastní. Tak to byla poslední přátelská služba, kterou mohl markrabě prokázat. Hagen a Volker si slíbili, že se Rüdegera v boji ani nedotknou, i kdyby všechny Burgundy pobil. Potom Rüdeger vtrhnul se svými muži do hodovní síně. Mnoho Burgundů kleslo pod ranami markraběte. Na to se Gernot nedokázal dívat a vyzval Rüdegera k boji a obdržel z jeho ruky smrtelnou ránu. S posledními silami burgundský rek proklál protivníka mečem, který mu sám Rüdeger daroval. Tak oba našli vbrzku smrt.

S divokým vztekem Burgundové mstili Gernotovu smrt a nejeden z Rüdegerových mužů přišel o život. Hlasitý nářek nad Rüdegerovou smrtí zněl Attilovým palácem. Jeden z Dietrichových reků předal svému pánu tu smutnou zprávu. Ten poručil svému zbrojmistrovi Hildebrandovi, aby si na Burgundech podle starého obyčeje vyžádal rekovo tělo. Ihned se bez Ditrichova vědomí všichni jeho rekové vyzbrojili, aby Hildebranda doprovázeli. Když jim výsledek boje Hagen z Tronje potvrdil, litovali Dietrichovi muži hlasitě přítelovu smrt. „Vydejte nám jeho tělo!“žádal Hildebrand: „Chceme mu po jeho smrti zaplatit za věrnost, kterou nám ustavičně prokazoval!“ Gunther by souhlasil, ale Burgundové skrze to upadli do pře s Dietrichovými muži. „Jen si pro něj pojďte!“ vysmíval se jim Volker: „To by bylo teprve to správné poděkování, které byste mohli Rüdegerovi prokázat!“ Tu se nemohl Wolfhart, Hildebrandův synovec, více udržet a vrazil do sálu, následován Dietrichovými muži. Marně se pokoušel mistr Hildebrand srážku odvrátit. V tom boji, který nyní vzplál, našli ti nejlepší burgundští rekové smrt. Volker, synovec Dietrichův byl zabit, padnul mečem Hildebrandovým. Také Dankwart našel smrt. Mladičký Giselher a Wolfhart se navzájem zabili v souboji. Nyní z Burgundů nežil už nikdo kromě krále Gunthera a Hagena z Tronje.

Z Dietrichových mužů byl na živu jen silný zbrojmistr Hildebrand, který se dokázal ubránit Hagenovu meči. Krvácející předstoupil před svého pána. „Zůstal jsem sám!“ řekl Hildebrand. Dietrich Bernský byl dojat žalem a hrůzou, když se dozvěděl o smrti všech svých reků. Ještě nikdy v životě nedostal tak špatnou zprávu. Zamlklý vzal svoji zbroj a meč a Hildebrand mu pomohl se ustrojit. Tak šel Dietrich Bernský k hodovní síni, aby od Gunthera a Hagena žádal smír. „Vzdejte se mi jako rukojmí,“ žádal je: „potom já sám vás zavedu domů do burgundské země.“ Ale Hagen takovou nabídku drsně odmítnul a řekl: „To by Bůh nedopustil, aby se vzdali dva ozbrojení svobodní mužové!“ Tu pozvednul i Bernský svůj meč. Ten dlouhý boj Hagena unavil, a tak silnému Dietrichovi podlehnul. Ten ho zranil sice těžce, ale nezpůsobil mu smrtelné zranění. Dietrich Bernský Hagena svázal a vedl ho takto ke královně Kriemhildě.

Královna se zaradovala, když před sebou viděla svázaného Hagena, a Dietrichovi slíbila, že tuto službu mu nezapomene. Bernský si ale přál, aby byl Hagenovi zachován život. Královna souhlasila a nechala zajatce zavést do vězení, zatímco Dietrich spěchal zpět do hodovní síně, aby se tam postavil k boji králi Guntherovi. Po drsném boji burgundského krále přemohl a svázaného ho pak vedl ke Kriemhildě. „Zacházej s nimi oběma dobře a dopřej jim svoji milost.“ napomínal Dietrich královnu a ona to opět slíbila. Ale její srdce zůstalo chladné. Vstoupila do Hagenova žaláře a chladně se reka ptala na poklad Nibelungů. Slíbila mu život, když ji vydá poklad. Ale Hagen odmítnul se slovy, že jí to místo na Rýnu, dokud bude žít jeho pán, nikdy neprozradí. Tak nechala Kriemhilda svému bratru, králi Guntherovi srazit hlavu a nesouc ji za vlasy, ukázala ji Hagenovi. Poprvé ve svém životě vypadal ten bojechtivý rek zlomen: „Jen z tvé zlé vůle je nyní šlechetný král Gunther mrtev a rovněž Giselher a Gernot! Kde je poklad Nibelungů, to neví nyní nikdo jiný než já! A tobě, ty ďáblice, zůstane navěky skryt!“ Tu Kriemhilda vytáhla z pochvy meč, který patřil Hagenovi. Byl to kdysi Sigfridův meč Balmung. Zvedla ho do výše a srazila Hagenovi hlavu. Tu přiskočil starý zbrojmistr Hildebrand, neboť když viděl, že ten největší z reků, který kdy na této zemi nosil meč, byl zabit ženskou rukou, v prudkém hněvu vytáhnul svůj meč a Kriemhildu proklál a ona bez dechu klesla k jeho nohám.

Tak skončila oslava slunovratu na dvoře hunského krále Attily. Uzavřeni v osamělé bolesti tu zůstali jen král Attila a Dietrich Bernský. Smutek se rozprostřel po celé Attilově říši a šířil se dál a dál, až dospěl do Burgundska. Pyšný královský rod wormských zaplatil ten zločin vlastním zánikem

A divoký požár, který vzplál vraždou statečného a udatného Sigfrida, bezohledně strávil vinné i nevinné.




Poznámka 1 - Pro vaše potěšení a poučení z německého originálu přeložila a po svém převyprávěla Jitka Janečková



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková