Královský syn a ďáblova dcera

Joseph Haltrich

Byl jednou jeden král, který v jedné velké válce postupně prohrál všechny bitvy, jeho vojsko bylo téměř zničeno a on byl celý zoufalý z toho, co si počne. Tu se před ním objevil nějaký muž a řekl: „Já vím, co ti schází, jen odvahu! Pomohu ti, když mi slíbíš ze svého domu to, o čem nevíš. Za třikrát sedm let si pro slíbené přijdu a odvedu si to.“ Král nedokázal říci, jak se to vlastně semlelo, myslel si, že cizinec chce nějakou nepatrnou věc a tu mu bez přemýšlení za nabízenou pomoc slíbil, takových věcí má ve svém domě plno. Ale jediné, co neměl, byly děti a zrovna v tom čase, když byl ve válce, se mu narodil syn, o kterém nevěděl, zato cizinec o něm věděl velmi dobře, neboť to byl kníže pekel. Když král učinil ten nerozvážný slib, ztratil se mu ďábel z očí, popadl svůj železný čtyřocasý karabáč a zapráskal jím do čtyř světových stran. V tom okamžiku se ke králi valil ze všech stran zbrojní lid, v jehož čele brzy vyhrál jednu bitvu po druhé, takže nakonec musel nepřítel prosit o mír. Potom táhnul domů do své říše a jeho radost z vítězství byla ještě větší, když se dozvěděl, že se mu narodil následník trůnu. Nyní se měl za toho nejšťastnějšího člověka na světě, neboť se z něj stal silný a obávaný král a jeho poddaní ho milovali, k tomu měl syna, který byl na těle i na duši bez chybičky a rostl do síly a krásy.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Třikrát sedm let od té velké bitvy uplynulo jako voda a král na svůj tehdejší slib docela zapomněl, když tu se jednoho dne nečekaně objevil onen cizinec, vypadal jako tenkrát a požadoval svoji odměnu. Král se chtěl ukázat vděčným a nechal z pokladnice nanosit záplavu drahocenných věcí, aby si cizinec sám vybral. Ten ovšem ty poklady se zlomyslným úsměvem odmítnul a zvolal: „Já jsem myslel novou duši a tou byl tenkrát tvůj syn, který se právě narodil, ten mi propadnul a musí mne v této chvíli následovat do mé říše.“ Tu se král vyděsil, trhal si vlasy, rval šaty, lomil rukama a přál si samou bolestí na místě umřít, ale nic to nepomohlo. Královský princ ho svým nevinným a dětským srdcem utěšoval a řekl: „Buďte klidný, otče, ten ohavný pekelný kníže mi nemůže nic udělat.“ Ďábel hněvivě vzkřikl: „Jen počkej, ty zrcadlo všech ctností, tohle mi těžko zaplatíš, za ta zpupná slova budeš pykat!“ S těmi slovy ho popadl a povětřím ho nesl rovnou do pekla. V celém království zavládnul smutek, všechny domy byly potaženy černým suknem a král se zavřel se svým hořem v paláci a tam žil jako mrtvý mezi živými.

Když pekelný kníže s princem dorazil do své říše, ukázal mu pekelný oheň a řekl, že ho rozpálí ještě sedmkrát víc a zítra brzy ráno ho hodí do něj, pokud této noci nesplní, co mu uloží. Poblíž byl jeden obrovský rybník a právě ten mu ďábel poručil vysušit, změnit ho v louku, tu posekat, nasušit seno a to seno složit do mandelů, aby ho ráno mohli rovnou svést do stodoly. Potom ho pekelný kníže zamknul do jedné opuštěné komnaty, kde se princ pak smutně loučil se životem, neboť na to, že by mohl ten úkol splnit, si neodvážil ani pomyslet. Pojednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupila ďáblova dcera, která mu nesla jídlo. Když uviděla krásného prince s uplakanýma očima, tu se jí něco v srdci pohnulo k lítosti a řekla: „Jez a pij a buď veselé mysli, já to všechno, co ti můj otec uložil, obstarám.“ S těmi slovy odešla, ale princ byl dál smutný. V noci, když vše spalo, šla dívka k otcově posteli, ucpala mu uši, potom vzala jeho železný karabáč, šla ven před palác a tam jím zapráskala do čtyř světových stran tak silně, že se ten práskot vracel tisícinásobnou ozvěnou a pekelná říše se zachvěla. Pak to vzduchem zasvištělo a zahučelo a ze všech stran se slétli pekelníci, kteří se ptali: „Co poroučíš, paní?“ A princezna jim dala úkol, aby rychle vysušili rybník, změnili ho v louku, nasušili seno a to složili v mandelích. Nějaký čas bylo slyšet mocné svištění a šustění, jako kdyby se zvedl bouřkový vítr, pak několik silných úderů a nakonec vše ztichnulo.

Když se časně ráno princ podíval z okna, tu ke svému úžasu a radosti viděl na místě toho jezera množství mandelů sena, hned se mu vrátila odvaha a jeho obličej se rozjasnil. Ďáblova dcera, když bylo vše hotové, odzátkovala svému otci uši a ten karabáč položila vedle něj. Sotva se tento ráno probudil, zlomyslně se začal těšit na okamžik, kdy uvidí prince v pekelném ohni. Jak byl ale překvapený, když vyšel ven a uviděl, že jeho úkol je do posledního písmene splněn. To ho pohněvalo ještě víc, šel k princi a řekl: „Tentokrát se ti to podařilo, ale zítra ráno si na tobě pekelná výheň pochutná! Podívej se na ten rozlehlý les tam nahoře v horách, ten během této noci pokácíš, dříví sloužíš do sáhů, abychom ho mohli ráno začít svážet. Na místě, kde dnes stojí les, založíš vinohrad, na kterém do rána uzrají hrozny, aby mohlo začít vinobraní. “ Dveře komnaty opět zamknul a prince přepadla taková tíseň, neboť věděl, že splnit tenhle úkol je zhola nemožné. Za chvíli přišla ďáblova dcera s jídlem, vyzvěděla nový úkol a opět prince utěšovala a jemu se vrátila dobrá nálada a odvaha a zůstal klidný. V noci to princezna udělala jako té předešlé, svému otci ucpala uši, zapráskala jeho karabáčem do všech čtyř světových stran a zadala ďáblům nový úkol. Člověk pak slyšel praskání a vrčení a za okamžik bylo hotovo.

Ráno byl pekelný kníže zvědavý, zda ten přihlouplý človíček také druhý úkol beze zbytku vykonal, a ke svému překvapení viděl, že bylo vše, jak poručil. Jeho vztek byl nyní bezmezný. „Také tentokrát se ti to podařilo, ale ještě uvidíme, zda tě tvoje lidská chytrost i do třetice zachrání. Následující noci postavíš kostel s kopulí i křížem, a to z čistého písku, musí stát pevně a držet pohromadě!“ Kníže pekel zamknul dveře a odešel. Královský syn byl ale smutný a začal klesat na duchu. Když mu dívka opět přinesla jídlo, hned se ho ptala, proč je tak smutný a on si jí postěžoval na svoje hoře a podělil se s ní o ten nový úkol. „Tak to je velmi těžký úkol,“ řekla: „bojím se, že tohle nedokážu. Avšak přesto se o to pokusím, v noci ale nezavírej oči ani na chvíli, abys mne uslyšel, kdybych tě volala.“ Sotva byla půlnoc, vzala potom, co otci zase ucpala uši, jeho karabáč a zapráskala do všech světových stran. A sloužící se hbitě shromáždili a ptali se, co poroučí. Když jim ale princezna přednesla ten úkol, velmi se všichni vyděsili a volali: „Postavit kostel! To nedokážeme ani ze samotného kamene či železa, natož z čistého písku!“ Ale ďáblova dcera jim přísně poručila, aby se ihned dali do práce. Tak spěchali a dali se do díla, až jim z tváří tekl pot proudem, písek se shlukoval v hromadách, ale práce se nedařila, mnohokrát zvedli kostel do výše, ale vše se zase sesypalo, jednou byl hotov dokonce celý i s klenutou kopulí, chyběl jen kříž na špici, avšak když ho chtěli ďáblové usadit, sesypal se celý kostel na hromadu. Když princezna viděla, že je vše marné a stanovený čas brzy vyprší, ďábly propustila a bez váhání šla k oknu princovy komnaty a zavolala: „Ještě tě dokážu zachránit, pokud chceš! Proměním se v bílého koně, sedni si na mne a já tě odnesu domů.“ Sotva to řekla, stál tu bílý kůň a on se na něj vyšvihnul a úprkem uháněli od zámku.

Když se ráno starý ďábel probudil, bylo kolem ticho, tak sáhnul po svém karabáči, aby své poddané probudil, ale ten neležel na svém místě. Tu otevřel hubu a zařval, až se celé peklo otřáslo a zátky mu vypadly z uší, a tak uslyšel, že venku je všechna chasa už u své práce. Tu se upamatoval na prince a pospíchal do komnaty, avšak když tam přišel, našel dveře otevřené a princ nikde, začal hledat svůj karabáč, ten ležel v jednom koutě. Zapráskal jím do čtyř světových stran a všichni ďáblové se shlukli a ptali se: „Pane, co opět poroučíš? Celou noc jsme namáhavě pracovali, nedopřeješ nám ani trochu odpočinku?“ „A kdo vám to poručil?“ „Tvoje dcera prý na tvůj rozkaz!“ „Moje dcera,“ zařval pekelný kníže strašlivě: „aha, ta lidumilka! Teď je mi to jasné, zacpala mi uši a ty uložené úkoly vykonala pomocí mé síly, aby ho zachránila, a nyní je i s ním pryč! Jen počkejte, však já vás oba ještě dostanu!“ S těmi slovy se zvednul do výše, aby se podíval po uprchlících a ihned uviděl bílého koně a jezdce. Snesl se opět dolů a zavolal na své ďábly: „Spěchejte a dostihnete toho bílého koně s jezdcem, toho jezdce mi přiveďte mrtvého či živého.“ V mžiku bylo nebe tím zástupem pekelníků, kteří se jali uprchlíky pronásledovat, celé černé. Když k jejich uším z dálky dolehl ten svistot, zavolal bílý kůň na jezdce: „Ohlédni se, co vidíš?“ „Černý mrak.“ Odvětil princ. „To je vojsko mého otce, které nás pronásleduje. Jsme ztraceni, pokud neuděláš přesně to, co ti řeknu. Já se proměním v katedrálu a tebe ve faráře, postavíš se k oltáři a budeš bez ustání zpívat! Pokud se tě budou na něco ptát, neodpovídej!“ Hoch slíbil, že udělá všechno přesně tak, jak mu bylo uloženo. Vojsko se přiblížilo a podivovalo se té katedrále, ve které byly všechny dveře otevřené, ale žádný z pekelníků přes práh nemohl, ačkoliv to mnozí zkoušeli. Princ stál jako kněz u oltáře a zpíval: „Pane, buď s námi! Pane, ochraňuj nás!“ Ďáblové tomu podivuhodnému zpěvu nějakou chvíli naslouchali, ale když kněz ve zpěvu neustával, tak na něj zavolali, zda by jim mohl podat zprávu o bílém koni s jezdcem. Ale kněz je neslyšel, a tak uháněli dál, až dorazili na samý konec pekelné říše, ale bílého koně ani jezdce nikde neviděli. Když se s nepořízenou vrátili večer domů, tu pekelný kníže dštil hněvem.

Druhého rána se kníže opět zvednul do výše, aby se podíval po uprchlících. Tu v dálce uviděl katedrálu a slyšel knězův tichounký zpěv, který ho bodal rovnou do srdce. „To jsou oni!“ zamumlal: „Jen počkejte, mne nepřelstíte!“ Vrhnul se rychle dolů, shromáždil ještě větší vojsko než včera a zvolal: „Spěchejte k tomu kostelu, zbořte ho do základů a jeden kámen a toho faráře, živého či mrtvého, mi přineste.“ Pekelníci v mžiku vyletěli, avšak mezitím se princezna opět proměnila v bílého koně a prince v jezdce a pospíchali dál. Za chvíli za sebou uslyšeli temné hučení a svištění a kůň řekl jezdci: „Ohlédni se, co vidíš?“ „Černý mrak jako včera, ale tentokrát je ještě větší a strašnější.“ „Vida, to je nové vojsko mého otce. Udělej přesně to, co ti řeknu, jinak jsme ztraceni. Já se proměním ve velkou olši a tebe ve zlatého ptáčka, neustále zpívej a nenechej se ničím splést ani polekat.“ Princ slíbil vše vykonat. Pekelné vojsko bylo brzy tu, o celých sedm set mil dál než stála katedrála, ale nenašlo po ní ani po tom knězi ani stopu, o bílém koni ani princi nemluvě. Když dorazili k té velké olši, velmi se podivili a zůstali stát a dívali se na strom a toho zlatého ptáčka, který neustále zpíval: „Nebojím se! Nebojím se!“ „Jednou s tím zpěvem ten ptáček jistě přestane,“ řekli si ďáblové: „pak se ho zeptáme, zde nemá nějakou zprávu o té katedrále, knězi, bílém koni a princi.“ Ale ten ptáček stále jen bez přestání zpíval. Tak jeli dál až na samý konec pekelné říše a večer se vrátili domů s nepořízenou.

Pekelný kníže dštil opět oheň a druhého rána se zvednul do výše, aby se podíval po uprchlících. Tu uviděl dvakrát sedm set mil daleko zřetelně olši a zlatého ptáčka, tichounce se mu donesl i ten zpěv, který ho bodal do srdce. „Ha, mně neuniknete!“ Hned se spustil dolů, shromáždil ještě větší vojsko než prve a poručil: „Spěchejte a tu olši podetněte a přineste mi z ní jednu třísku a toho zlatého ptáčka chytněte a živého či mrtvého mi ho též přineste.“Vojsko v mžiku vyrazilo, ale ta olše a zlatý ptáček se zatím proměnili opět v bílého koně a jezdce a byli sedm set mil od místa, kde olše rostla. Tu za sebou slyšeli opět hlučení a svištění. „Ohlédni se,“ řekl bílý kůň jezdci: „co vidíš? „Nějaký černý mrak, ale ještě větší a temnější než ty předešlé.“ „To je vojsko mého otce, udělej opět přesně to, co ti řeknu, jinak jsme ztraceni. Já se proměním v obilné pole a tebe v křepelku, běhej neustále po poli a zpívej, ale nenech se zmást žádnou otázkou!“ Princ slíbil vše vykonat. Pekelné vojsko se s hukotem přihnalo a bylo již třikrát sedm set mil daleko a dívalo se a slídilo na všechny strany a nevidělo ani katedrálu a kněze ani olši a zlatého ptáčka, natož bílého koně a jezdce. Když pekelníci uviděli to velké obilné pole, překvapeně zastavili a pozorovali křepelku, které pobíhala v poli sem a tam a volala: „Bůh s námi! Bůh s námi!“ „Až se ten pták zastaví a přestane volat, potom se ho zeptáme.“ Avšak křepelka to neudělala, a tak táhnuli dál až na samý konec pekla a večer se vrátili s nepořízenou domů.

V pekelném knížeti se nyní hněv přímo vařil, dalšího rána vzlétnul vzhůru a uviděl to rozlehlé obilné pole jako jeden šedivý pruh a slyšel také to tiché křepelčino volání, které mu pronikalo až do morku kostí. „Ha, jste ještě v mé moci! Vy moji sluhové, všichni sem, spěchejte a to pole posekejte a přineste mi jeden snop a také chyťte tu křepelku! Ještě počkat! Nyní půjdu s vámi, neboť uniknou-li dalších sedm set mil, pak se mi budu moci smát, neboť tam moje pekelná moc končí.“ S těmi slovy se vznesl do výše a vedl své vojsko. Uprchlíci byli jako kůň a jezdec už pěkný kus cesty dál, už jim zbývalo jen sedm mil, aby z podzemní říše unikli, tu za sebou uslyšeli mocné hřmění a svištění jako ještě nikdy předtím. Bílý kůň řekl jezdci: „Ohlédni se, co vidíš?“ „Černý bod na obloze, černější než noc a létají z něj ohnivé blesky.“ „Běda, běda! To je můj otec, jestli nebudeš nyní věrně následovat, co ti řeknu, je po nás veta! Já se proměním v mléčný rybník a tebe v kachnu. Plav neustále jen v jeho středu a hlavu drž pod hladinou a nenech se žádným vábením svést, abys hlavu z mléka vytáhnul a plaval ke břehu.“ Princ slíbil, že vše přesně udělá. Brzy stál pekelný kníže na břehu mléčného rybníka, ale nemohl jim nic udělat dříve, dokud nedostane do své moci kachnu, která ovšem plavala ve středu rybníka, dosáhnout na ni nemohl, byla příliš daleko a plavat k ní se neodvážil, neboť v čistém mléce se ďáblové utopí. Tak mu nezůstalo nic jiného, než aby lichotivými slovy tu kachnu k sobě přivábil. „Milá kachničko, pročpak bloudíš neustále uprostřed, rozhlédni se, tady, kde jsem já, je také překrásně.“ Ale kachnička se dlouho nedívala ani neposlouchala, ale pozvolna se v ní přece jen probudila zvědavost, alespoň jednou se malinko podívat. Když ten pokušitel dál vábil, rychle na něj jednou pohlédla a tu jí ten zlosyn ukradnul tvář a ona v tu ránu oslepla. Mléčný rybník se zakalil, jal se bublat a ke kachničce promlouval žalující hlas: „Běda! Běda! Copak jsi to provedla?“ A ona slibovala, že se už nenechá svést. Ale ďábel tancoval na břehu se zlomyslnou radostí a volal: „Haha, brzy vás dostanu!“ A pokusil se v zakaleném mléčném rybníce plavat, aby slepou kachnu chytil, avšak klesnul ke dnu, a tak se ihned obrátil zpět k břehu. Dlouho kachnu lákal a vábil, ale ta zůstala tiše na hladině, hlavu měla ponořenou v mléčných vlnách a ďáblu se tak vysmívala. To ďábla rozzuřilo a byl netrpělivý, tak se proměnil ve velké husí vole a ten mléčný rybník i s kachnou vypil a potom se valil domů. „Všechno je v pořádku!“ řekl tichý hlas z mléka kachničce a mléko se pojednou počalo vařit a kypět. A ďáblovi bylo stále hůře a úzkostněji, jen s velkou námahou se potácel pryč. „Už abych byl doma!““ povzdychl si, ale bylo to k ničemu, to vařící mléko ho celého nafouklo. Ještě několik kroků vrávoral, pojednou se ozval zapraskání a on puknul a princ a princezna tu stáli v plné kráse.

Nyní oba putovali do říše jeho otce a bylo to právě sedm dní od okamžiku, kdy si ďábel prince odnesl, když tam dorazili. Tu v celé zemi povstal obrovský jásot, černé vlajky byly sundány, po cestách rozsypány květiny a ratolesti, a starý král za zvuku trub a trubek jim vyšel v ústrety. Pak jim nechal vystrojit překrásnou svatbu a oni spolu žili šťastně a spokojeně do konce svých dní. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der Königssohn und die Teufelstochter" je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková