Obrobijce

Joseph Haltrich

Byl jednou jeden bohatý kupec, který měl tři syny, každému postavil velký kamenný dům, a když se hotovil odejít, svolal je ke smrtelnému loži a pravil: „Mám mnoho hříchů, ale vykonáte-li po mé smrti s vaší matkou pouť do Svaté země, kde se za mne v Chrámu Páně pomodlíte, pak snad dosáhnu odpuštění.“ A synové slíbili, že tak učiní. Potom, co otce pohřbili, ale na svůj slib zapomněli oni i jejich matka. Jednou v noci však v domě uslyšeli velký hlomoz, který se opakoval i následující noci. Třetí noci přišel kněz a vyhnal ducha pryč s tím, že pokud se nevydají hned následujícího dne na slíbenou pouť do Svaté země, tu se bude duch zjevovat stále znova. Tak se ti tři bratři i s matkou vydali na cestu.

Večer se utábořili v lese a smluvili se, že budou držet střídavě stráž, aby je ve spánku nepřepadli loupežníci či divá zvěř. Nejdříve hlídal ten nejstarší, potom ten prostřední a od jedenácté do jedné hodiny začala hlídka tomu nejmladšímu, kterého měli bratři za hlupáčka, a tak si řekli: „Můžeme klidně spát, neboť ten hlupák bude hlídat až do rána!“ Hoch pořádně rozdmýchal oheň a vydal se na obhlídku okolí. Tu na něj pojednou vyrazil strašlivý lev, a tak přiložil k líci pušku, a když se přiblížil, střelil a lev byl mrtvý. Matka i bratři spali tvrdě dál, a tak vzal nůž, odřezal lvovi tlapu, ukryl ji do torny, odtáhnul ho na stranu a přikryl ho listím. Pak se opět postavil na hlídku a tu se objevil divoký medvěd a obořil se na něj. „Tenhle je nebezpečný!“ pomyslil si: „Toho musíš trefit napoprvé!“ A nechal ho přijít co nejblíže a pak teprve stisknul spoušť, medvěd sebou praštil na zem. I jemu odříznul tlapu a zavlekl ho k mrtvému lvu, kde ho pokryl listím. Sotva to učinil, tu se přiřítil vlk s ohnivýma očima a vyceněnými zuby. „Tenhle je ještě nebezpečnější,“ řekl si: „teď se musíš pekelně soustředit!“ A nechal ho přijít tak blízko, že měl hlaveň skoro ve chřtánu a teprve pak ho střelil a pak mu uřezal tlapu, tu zastrčil do torny a odtáhnul vlka ke lvu a medvědovi a také ho přikryl listím. Nikdo další už nepřišel a všude bylo ticho a klid.

Tu si nejmladší bratr pomyslel, že by se mohl podívat, zda tu v okolí není nějaký dům, vylezl na vysoký strom a uviděl v dálce zář velikého ohně. Hodil v tom směru svoji čapku, slezl dolů a vydal se tam. Ke svému zděšení tam uviděl tři obrovité obry, kteří si na rožni pekli vola. Potichu vylezl poblíž na strom a pozoroval je. Za chvíli obrové stáhnuli vola z rožně a roztrhali ho na kusy. Jeden z obrů právě nesl volské stehno k hubě, když hoch sebral odvahu, vzal pušku, zacílil a ustřelil obrovi maso od huby pryč. „Proč jsi mi to jídlo srazil?“ zařval obr na svého souseda. „Já ti nic nesrazil!“ řekl tento a zrovna nesl k hubě vědro naplněné vínem, když tu hoch opět vystřelil a vědro odskočilo a víno teklo obrovi po bradě a na zem. Třetí obr ležel na zemi, a když to viděl, smál se, až se za břicho popadal. „Aha, to jsi strkal ty!“ zvolali ti druzí dva a chtěli se na něj vrhnout a najednou puf! Třetímu obrovi, který měl otevřenou hubu, jak se smál, něco vyrazilo jeden zub. „Kdo po mně hodil kámen?“ volal a řval bolestí. Tu obrové pochopili, že něco není v pořádku, a řekli si: „Tady někde musí být nějaký lidský červíček!“ A jali se čenichat a slídit. Od silného obřího dechu ševelilo listí a mládenec se začal taky třást. Nakonec ho jeden obr uviděl, jak sedí nahoře v listí. „Aha, už tě mám, ptáčku zpropadená! Ihned pojď dolů ke mně!“ Ten nejprve nechtěl, ale jeden z obrů zvolal: „Jestli okamžitě neslezeš, vytrhnu ten strom a i s ním tě hodím do ohně!“ Jinoch si pomyslel, že musí zemřít tak jako tak a chtěl vyzkoušet svoje štěstí, a tak slezl. Když došel k obrovi, ten ho popadl dvěma prsty za podolek, aby ho nerozdrtil, přinesl k ohni a postavil ho do světla. „Ty jsi na nás házel, človíčku? Jen nám to řekni, nic se ti nestane.“ Tu hoch pravil, že má takovou foukací rouru a tou to udělal. „Ty umíš zatraceně dobře trefit! To je ale báječné! My už dlouho na někoho takového čekáme. Budeš si moci svoje umění hned vyzkoušet. Půjdeme na královský zámek ukrást princeznu. Až ji dostaneme, už nic jiného nepotřebujeme, protože pak nám za ni nabídnou všechny královské poklady. Od dvanácté do jedné hodiny všichni v zámku spí, jen na hradbách hlídá malý bílý psíček. Tento ale může za to, že jsme se dosud nikdy nedostali dovnitř, neboť když se k hradbám přiblížíme, ihned probudí celý zámek. Ty musíš toho psíčka zastřelit!“

Ihned se vydali na cestu, ale obři udělali dva tři kroky a ihned mu zmizeli z očí; běžel za nimi, co mu síly stačily, ale dohnat je nedokázal. Tu se jeden obr vrátil, posadil si ho za klobouk a udělali ještě několik kroků a byli u zámku, kde se na hradbách procházel bílý psíček. Obr sundal hocha dolů a pravil: „Připlazíš se co nejblíže, jsi jako brouk, tebe nikdo neuvidí a odstřelíš ho.“ Nejmladší bratr se připlížil na dostřel a zalícil a puf! A psíček ležel v příkopě. Nyní obrové přichvátali k zámecké zdi, udělali do ní díru a tou strčili hocha dovnitř, aby prošel prvními dvěma komnatami, neboť princezna leží a spí v té třetí, má ji popadnout a přinést. Jinoch prolezl dírou a šel na zámecké nádvoří, všechny stráže spaly, prošel oběma komnatami, v té první spal král a v té druhé královna. Ve třetí komnatě ležela v hedvábné posteli princezna a byla krásná jako obrázek; pohledu na ni se nemohl nasytit. Tu uviděl na stěně viset meč a láhev a pod nimi stálo napsáno: „Kdo se ze mě potřikrát napije, může tím mečem vládnout a všechno posekat!“ „Ach,“ pomyslel si ihned: „s tímhle bych dokázal ty tři obry připravit o krk.“ Pokusil se meč sundat, ale ten se ani nepohnul. Napil se z láhve poprvé a meč sundal, ale vypadnul mu z ruky, napil se podruhé a už meč dokázal zvednout, tak se napil potřetí a švihal s ním ve vzduchu jako by to bylo peříčko. „Tak a je to v suchu!“ pomyslel si: „Ale dříve než odejdu pryč, musím se trochu prospat u té krásné princezny. A položil se vedle ní do postele a usnul.

Když se probudil, rychle vyskočil, vzal meč a běžel ven, neboť bylo právě pár minut do okamžiku, kdy se měl celý zámek probudit. Obrům se to čekání venku zdálo dlouhé, a tak tu díru ve zdi zatím zvětšovali, aby mohli sami prolézt dovnitř. „Ty jsi sám?“ volali, když ho spatřili: „Jak to?“ „Musíte dovnitř, já ji sám neunesu, ale rychle!“ pobízel je. Tu se první obr tlačil skrze díru, a když byl skoro uvnitř, srazil mu jednou ranou mečem hlavu; potom přišel druhý, tomu se stalo totéž, přišel ten třetí a i on se dočkal stejného. Pak vyříznul každému obrovi jazyk, schoval je do torny, meč otřel, běžel do komnaty, kde ho pověsil na místo, ještě jednou vášnivě políbil krásnou princeznu na čelo, stáhnul ji z prstu zlatý prsten a pospíchal pryč. Sotva prolezl otvorem ve zdi, tu odbila na zámecké věži jedna hodina a pozvolna se začal celý zámek probouzet. Jeden kapitán šel nejdříve na obhlídku k hradbám a tam uviděl díru, za ní tři obří těla a vedle ležící obří hlavy. „Ha, ha!“ pomyslil si. „No, to je mi náhodička!“ Vytasil meč, omočil ho v obří krvi a nechal zatroubit na poplach, ihned se seběhnul všechen lid a přispěchal dokonce i král. Tu jim kapitán ukázal obry a řekl: „Po dlouhém boji jsem je zabil.“

Ten král ale svého času slíbil, že dá svoji dceru tomu, kdo ty netvory připraví o život, a tak se velmi zaradoval, že je jeho země osvobozena od toho soužení, a šel k dceři a zvěstoval jí tu radostnou novinu. Ale princezna dosud cítila na svém čele spalující polibek a ve snu viděla mladého hrdinu, který vedle ní ležel a vládnul svým mečem. Když viděla ošklivého kapitána, který se vydával za obrobijce, věděla, že to není ten pravý; nechtěla však svému otci odporovat a jen řekla, že jí musí dopřát ještě rok svobody a k tomu jí vyplnit jedno přání. Za rok a den pak se zachráncem ráda oslaví svatbu. Král rád přivolil a nechal princezně podle jejího přání vystavit u zemské silnice hostinec, aby tam bydlela i se svými komornými. Když byl ten dům hotov, princezna se tam nastěhovala a na vývěsní štít nechala napsat: „Zde nedostanete nocleh a jídlo za peníze, ale ten, kdo zde povypráví svůj životní příběh, bude skvěle pohoštěn a ještě lépe zaopatřen!“ To přilákalo zástupy poutníků a za dobré občerstvení každý vyprávěl svůj životní příběh.

Když byl nejmladší bratr venku ze zámku, spěchal ke svým bratrům a matce do lesa. Oni stále ještě spali, a tak držel stráž, dokud se úplně nerozednilo. Pak je probudil, ačkoliv jim to připadalo dost brzy. „Vy byste všechno prospali!“ smál se: „A já abych vám zachraňoval životy!“ „Buď ticho, hlupáku, co ty víš, kdy je brzy a kdy ne!“ Nyní konečně vstali a šli s matkou dál. Po mnoha putováních dorazili ke Svatému městu, kde se v chrámu Páně pomodlili se za svého otce a pak se obrátili k domovu. Na cestě jim bratr často vyprávěl, co se v noci, když spali, událo, avšak matka i bratři se mu jen smáli a pokaždé řekli: „Taková zaječí noha si ve snu hraje na hrdinu!“ Konečně přišli na zpáteční cestě do hostince, kde žila princezna. Stanovená lhůta se pomalu chýlila ke konci a ona nedávno porodila krásného chlapečka. Tu si bratři četli nápis na štítu a těm starším a matce se zdál tuze zvláštní a řekli: „Nepůjdeme dovnitř, my máme peníze, proč bychom vyprávěli někomu své příběhy.“ Ale tomu nejmladšímu to vyhovovalo a řekl, že poblíž stejně není žádný jiný hostinec a proč by nemohli vyprávět o svém životě, člověk si přeci může něco přilhat. Protože jim nic jiného nezbývalo, tak vstoupili dovnitř, tam jim dali najíst i napít, co jim hrdlo ráčilo. Potom začali vyprávět, nejprve matka, potom oba starší bratři a princezna byla spokojena.

Když přišel na řadu nejmladší bratr, řekl, že neví, zda má vyprávět, neboť musí stále lhát. Matka i bratři ihned pravili: „Ne, ne, hlupáčku, nemusíš nic vyprávět, ještě nás těmi vysněnými lžemi přivedeš do neštěstí!“ Ale princezna trvala na svém, že má vyprávět. Hoch ale prosil, aby ho nikdo nepřerušoval, dokud to nevypoví do samého konce. Tak začal, dokud byl se svým vyprávěním v lese, všichni naslouchali, ale když přišel k vyprávění o lvu, medvědu a vlku, tu jeho matka a bratři zvolali: „Nelži! Nelži!“ „Nyní jsem byl přerušen,“ volal bratr rozhořčeně: „nebudu vyprávět dál, já vám přece říkal, že bych mohl lhát!“ Ale princezna ho moc prosila, takže pokračoval: „Můj příběh vypadá arci jako vylhaný, ale tady jsou prosím důkazy:“ S těmi slovy vytáhnul z torny tlapu lva, medvěda a vlka a ukázal je princezně. Princezně se rozbušilo srdce a pomyslela si: „Aha, ten to je! Jen dál! Dál!“ Teď příběh dospěl k těm třem obrům, jak je uviděl u ohně, jak si opékali na rožni vola, jak vylezl na ten nejvyšší strom a všechny tři si dobíral, jak ho dostali dolů a jak s nimi šel ke královskému zámku, aby jim pomohl ukrást princeznu, jak zastřelil na hradbách bílého psíka, jak potom dírou, kterou do hradby udělali obři, vlezl dovnitř a procházel zámeckými komnatami. V první komnatě prý spal král, ve druhé královna a ve třetí princezna, na stěně visel meč a láhev, pod tím stálo psáno, kdo se třikrát napije, může tím mečem máchnout a vše kolem setnout. Jak v tom okamžiku pomyslil na ty hloupé a přitroublé obry, kteří by mohli napáchat velkou škodu, kdyby dostali tu krásnou princeznu. A jak se pak chtěl trochu prospat vedle princezny. „On lže! On lže! Řekněte to, mohl by nás uvést do záhuby!“ volali matka i bratři současně. „Ale může mít také pravdu!“ řekla princezna radostně: „Jen povídej dál!“ Tak vyprávěl dál, jak rychle vyskočil, vzal meč a těm obrům, který jeden po druhém lezli tou dírou na nádvoří, hlavy pozutínal. „Ach, zase lže!“ volali bratři a matka. „Jen dál! Jen dál!“ zvolala princezna: „Dokonči to!“ Potom prý setřel z meče krev, pověsil ho na místo a nakonec dal princezně ještě jeden polibek a byl pryč, zrovna na zámecké věži bila jedna hodina, když vyběhl ven. Pak se vrátil do lesa ke svým bratrům a matce, kteří ještě spali, ráno společně táhnuli dál do Svaté země k chrámu Páně a nyní jsou zde. Ten příběh o princezně a obrech může znít arci podivně, ale on má opět důkazy. S těmi slovy vytáhnul z torny obří jazyky a zlatý prsten, který princezně na odchodu stáhnul z prstu. Princezna prsten ihned poznala a nemohla se už déle udržet a řekla: „Ty jsi můj zachránce a můj muž, podívej, zde je tvoje dítě!“ Matka i bratři vyvalili oči, nyní museli té věci uvěřit. Ale princezna držela vše ještě v tajnosti, vydala se ke svému otci a řekla, že uplynul rok a chce slavit svatbu se svým zachráncem.

U tabule seděl jako ženich kapitán a měl vyprávět svůj příběh o obrech, a tak se jal řečnit a klábosit a vymýšlel si tolik, že mlynář z Prolhané Lhoty, který mele ze lží mouku, za deset let tolik lží nenamlel. Měl prý to a toto učinit a velmi mnoho strachu a potu a nebezpečí vystát, dokud ty tři netvory nepřemohl. Tu nejmladší bratr pravil: „Jak můžeš dokázat, že jsi ty tři obry zabil?“ Tu nechal kapitán přinést ty tři obří hlavy, ale hoch jim otevřel huby a zeptal se, kdepak mají jazyky. To neuměl kapitán vysvětlit a řekl: „Obrové žádné jazyky nemají.“ Ale on přiložil jazyky, které vytáhnul z torny a které seděly. „Kdo zabil ty obry?“ zeptal se pak: „Ten, kdo má hlavy, nebo ten, kdo má jazyky?“ „Ten, kdo má jazyky!“ volali všichni. Tu kapitána popadli a za jeho proradnou lež ho strčili do sudu plného jehel a vrhli ho do moře.

Nyní slavil nejmladší bratr svatbu s krásnou princeznou a byl šťastný a spokojený. Jeho matka a bratři táhli domů a styděli se, že toho nejmladšího měli za hlupáčka a neposlouchali ho. A on se brzy stal králem a lidé ho ctili po celý jeho dlouhý život. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Hünentöter“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková