Vlk a svině s dvanácti selátky

Joseph Haltrich

Když přišel vlk zase k sobě [pozn1], trýznil ho přeukrutný vlčí hlad, až ho z toho posedlo zoufalství. „Já jsem se narodil v nějaké nešťastné hodině, nemám žádné štěstí!“ žaloval světu: „Do čeho se sám pustím, to se mi nedaří a mojí jedinou kořistí bývají rány. Jak jsem se měl dobře s lišákem, sice jsem taky dostával výprask, ale vždy jsem utišil hlad. Teď mám žaludek prázdný a můj hlad jen roste a roste!“ Široko daleko nebylo na poli vidět nic, co by mohl považovat za kořist. Tu si vzpomněl, jak se jeho předkové v časech nouze udržovali při životě kořínky, a tak se nyní vrhnul k této záchraně, avšak už za několik dní byl kořínky tak přesycen, že je proklel a zařval: „Ať si nadále kořínky žere třeba čert, já jsem od mládí zvyklý na jiné sousto, tohle není žádné jídlo pro počestného vlka, musím ihned někde sehnat pořádný kus masa!“ Ale jak to měl zaonačit? V lese ani na polích nebylo nic k nalezení, a tak se musel odhodlat k nebezpečnému podnikání a vypravit se do vsi. Častokrát se přes zahradní ploty přiblížil až ke vsi, ale psi ho vždy ucítili a hnali ho před sebou zpět a nezřídka ho pronásledovali až do polí.

Ale jednou se stalo, že mlynář byl na jarmarku ve městě a psy vzal s sebou. Vlk se tam tedy nepozorovaně proplížil a narazil na mlynářovu svini s dvanácti selátky, která bezstarostně ryla ve strouze nad mlýnem. „Ha!“ zajásal vlk: „Dvanáct selátek to bude pěkná hostina, konečně si všechno to utrpení vynahradíš!“ Tak se vydal na svini útokem a zařval: „Ha! Už vás mám! Vy a ta vaše cháska jste ryli na mém bramborovém poli. Vaše děti si teď vezmu jako odškodné!“ Svině se zarazila, zpočátku se chtěla na vlka ihned obořit, ale když viděla jeho zlověstné hladové zuby, polekala se, že by mohla při souboji uvrhnout do nebezpečí některé z dětí, a tak řekla: „Tak? Já si nevzpomínám, že bychom s dětmi byli na vašem bramborovém poli, ale vezměte si je, když jste nás seznal tak trestuhodnými. Však o jedno vás prosím, ty nebožátka jsou dosud pohané, teď žádného kněze neseženu, aby mi je pokřtil, ale jak se dívám na váš černý kabát, vy jste jistě pán toho hodný, vy jistě umíte křtít.“ Vlk nemohl říci: „Ne, to tedy neumím!“ neboť to lichotilo jeho ješitnosti, že ho mají za faráře. „Ano, ano,“ řekl: „ihned je pokřtím!“

Tak šel k mlýnskému žlabu, sklonil se dolů, ponořil pravici do vody a pokřtil po řadě všechna selata. Když byl u posledního a opět se sklonil k vodě, dala mu svině čumákem tak silnou ránu, že se svalil dolů a pořádně se nalokal vody, pak se dostal pod mlýnské kolo, které ho řádně zvalchovalo a promačkalo, než propadl skrz, kde spadl znova do hluboké vody, až konečně zcela zmáčený vylezl ven. Vzteklý vlk se chtěl na svini hned vrhnout, ale ona mezitím utekla se selaty do mlýna, kde se ukryli. Brzy nato přišel domů mlynář se svými psy a to na vlka přišla zlá chvíle, mohl hovořit o štěstí, že se mu odtamtud podařilo vyváznout [pozn2].




Poznámka 1 - Co se vlkovi stalo, že upadl ho hluboké mdloby, to se dozvíte v povídačce „Vlk a dva kozlové“.
Poznámka 2 - Lidová pohádka "Der Wolf und die Sau mit den zwölf Ferkeln“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková