Vlk a deset kůzlátek

Joseph Haltrich

Vlka brzy soužil opět jeho nekonečný vlčí hlad, ale kořínky a bylinky na pastvě dávno proklel, neboť mu zcela zkazily chuť na něco dobrého, a tak složil přísahu, že se jich v životě už ani nedotkne, to raději ze světa sejde strašlivou smrtí hlady. To dobrodružství se sviní [pozn1] měl ještě v čerstvé paměti a byl vzteky bez sebe. „Tak nádherná selátka a tak zlomyslnou a věrolomnou mají matku! Copak se víra a počestnost ztratily ze světa?“ V těchto myšlenkách vlk došel zase až ke vsi a podívejme na ten zázrak! Ve vsi to vyhlíželo jako po vymření. To vlka naladilo smířlivě. „Konečně to jednou vypadá zase dobře.“ řekl si.

Lidé ve vesnici slavili zrovna svátek, tancovali po domech a byli veselí; a psi se motali, jako vždy při těchto příležitostech, po kuchyních. Tu uviděl vlk na konci vsi starou kozu a deset kůzlátek, která byla veselá a bezstarostně poskakovala kolem pece. „Ty dostaneš snadno!“ pomyslel si a hned byl u nich. „Ha!“ volal: „Teď vás konečně mám! To jste vy, kdo sežral lupení a květy v mé zahradě, teď se mnou půjdete do vězení!“ „Ale milý vlku,“ řekla úpěnlivě koza: „jak bychom vám mohli tak zle uškodit, vždyť jsme se z tohoto místa ani nehnuli.“ „Ale co,“ řekl vlk: „když je to jednou tak, nenechám si to vzít, jen žádné další výmluvy!!“ Když koza viděla, že proti neprávu nic nepořídí, řekla: „Milý vlku, vím, že umíte dobře zpívat, jste také ten nejlepší učitel, ještě nám tedy naposledy předezpívejte, my ze srdce rádi zpíváme. Potom si nás můžete po libosti odvést.“ Vlk byl pyšný na to, že ho má někdo za dobrého zpěváka, proto nemohl nevyhovět. „Dobrá!“ řekl.

Tak poslala koza kůzlátka do pece, sama si vyskočila na ni a poprosila vlka, jestli by mohl vystoupit na úplný hořejšek pece, že je to čestné místo pro něj. Když byli takto rozestavěni, zabouchal vlk do taktu a jal se zpívat svoji píseň: „Ulluluh! Jujuluuh! Koza a kůzlata dělaly svoje: „Mééééé, mééééé!“ Když lidé tu divokou píseň zaslechli, podívali se okny, uviděli vlka a všichni vyběhli ven. Muži i ženy s dřevěnými palicemi, pohrabáči a kosami, každý s tím, co mu právě padlo do ruky, a hnali se na vlka; také psi z kuchyní tu byli v cuku letu. Když je vlk viděl přicházet, skočil ihned ze svého kantorského stupínku dolů a vzal do zaječích. To vám byla štvanice! Pronásledovali ho až do širých polí, kde se lidé obrátili zpět, ale psi ještě hodnou chvíli štěkali, než se rozběhli také zpět, aby si ten veselý svátek ještě užili.

Koze a kůzlatům se od strachu, který přestáli, třásly na bradách vousy. Tak jim dali pár Hoffmannových kapek a brzy byla kůzlata zase veselá a poskakovala kolem pece jako dřív. [pozn2]




Poznámka 1 - Kdo chce vědět, co zlého se vlkovi díky lstivé svini přihodilo, nechť si přečte povídačku „Vlk a svině se dvanácti selátky“.
Poznámka 2 - Lidová pohádka "Der Wolf und die Geiss mit ihren zehn Zicklein“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková