Zlaté království

Johann Wilhelm Wolf

Jeden bohatý muž měl jediného syna a ten, když mu bylo dvacet let, řekl: „Otče, chci se podívat do světa.“ Proti tomu starý nic nenamítal, dal mu vůz, koně i sloužícího, mnoho peněz a ještě více dobrých rad a vydal se na cestu. Jednoho večera dorazili do hlubokého černého lesa, a protože byla tma, ztratili cestu a dostali se nakonec k nějaké lesní chaloupce. Vešli dovnitř a tam seděla u ohně žena a vařila si večeři. „Mohli bychom u tebe přenocovat?“ zeptali se. „S radostí,“ odvětila ta žena: „jen se posaďte a chovejte se jako doma.“ To jim bylo po vůli, jedli a pili s chutí, neboť celý den nedostali nic do žaludku; potom ulehli a jinoch spal jako princátko, dokud na nebesa nevystoupilo slunce.

Ráno vyskočil a oknem viděl krásný zelený les, pobíhali v něm jeleni, srnci a zajíci v celých stádech a rozliční ptáci létali ze stromu na strom; skřivani, pěnkavy a slavíci zpívali tak krásně, že mu bylo tak dobře jako ještě nikdy a rozhodl se, že ten krásný les jen tak brzy neopustí. Při snídani se zeptal ženy, komu patří ten les. „Ten les je můj.“ odvětila. Tu se zeptal, zda by si zde mohl zalovit, neboť lov je jeho nejmilejší zábava.„Můžete lovit, kolik se vám zlíbí, ale radím vám, raději to nedělejte.“ Ale jinoch té rady nedbal, neboť v tom neviděl žádný problém, popadnul svoji pušku a vyběhl spokojeně do lesa. Tu žena zavolala jeho sluhu a pravila: „Jdi a následuj svého pána, je-li ti jeho život milý. Když přijdete na otevřenou mýtinu, vyskočí před vámi tři bílí jeleni, ale tvůj pán nesmí po žádném z nich vystřelit; ostatní zvěř může střílet po libosti, co mu přijde před hlaveň. Ty však svému pánu nesmíš říci, před čím jsem tě varovala, jinak je s tebou konec.“ Sluha ženě ze srdce za její radu poděkoval, neboť měl svého pána nadevše rád.

Sotva ti dva ušli pár set kroků, začalo se jasnit a bylo stále světleji, až přišli na velikou mýtinu, na které zurčil průzračný potůček, a zpívalo tu tisíce ptáků. Tu to zapraskalo v křoví a na cestu vyskočili tři nádherní bílí jeleni s pyšnými parohy a běželi přes louku pryč. Jinoch zamířil, ale dříve než mohl vystřelit, srazil mu sluha pušku, takže kulka vletěla do stromu a jeleni zmizeli nezraněni. Jinoch sluhu velice káral a ptal se, proč že to učinil, ale ten se jen omluvil a řekl, že ho do ruky bodla včela a on se leknul. Šli dál a zastřelili mnoho rozličné zvěře, ale hoch měl radost již zkaženou, neboť ti tři bílí jeleni mu nešli z hlavy. V chaloupce si žena vzala sluhu na stranu a chválila ho, že zachránil život svého pána. Rozradostněna jim nanosila výtečné jídlo, k tomu jim předložila vína z různých zemí a dobře poměli.

Druhého dne mladík opět popadl pušku a šel do lesa. Tu řekla žena sluhovi: „Jdi za svým pánem, jakmile přijdete na mýtinu, vyskočí tam tři hnědí jeleni, ale střez se, aby jim tvůj pán ublížil, je-li ti jeho život milý a varuji tě, abys mu to řekl, jinak s tebou bude konec.“ Šli toutéž cestou, jako den předtím, ačkoliv se sluha pokoušel jít jinudy. Brzy přišli na tu krásnou paseku s veselým potůčkem a tisíci ptáky. Tu to opět v křoví zapraštělo a přes louku se vydali tři hnědí jeleni s nádherným a pyšným parožím. Jinoch po nich střelil, ale v tomtéž okamžiku do něj sluha strčil, takže rána šla Pánu Bohu do oken. Tu se velmi rozzlobil a zvolal: „Jestli to uděláš ještě jednou, tak tě zastřelím jako psa!“ Věrný sluha mohl říkat, co chtěl, omlouvat se, jak chtěl, nepomohlo nic a jeho pán zůstal při tom. Nedokázal oželet, že mu ti tři jeleni opět unikli, neboť krásnější v životě ještě neviděl. Žena v lesní chaloupce přinesla dneska ještě chutnější jídlo než včera a hojnost výtečných vín z různých zemí. Sluhovi ale potají řekla, že svoji věc vykonal dobře a jeho pán tak dojde velkého štěstí.

Když druhého dne šli opět do lesa, řekla sluhovi: „Jdi a sleduj svého pána a opět ho nenechej střílet, neboť dneska uvidíte na mýtině tři černé jeleny. Dnes je nejnebezpečnější den a jeho život visí na vlásku, neprozrazuj mne však, pokud je ti tvůj život milý.“ On jí to ochotně slíbil a spěchal za pánem. Ale dnes měl na duši stín, sám nevěděl proč, les se mu nezdál už tak krásný, ptáci ne tak veselí a potůček ne tak skotačivý. Pokoušel se svého pána přivést na jinou stezku, ale ten nechtěl, měl v hlavě jen ty tři jeleny a jen ho káral: „Dnes tě varuji, nestrkej do mne, jinak se ti zle povede.“ Tak přišli na mýtinu a sotva na ni vstoupili, tu se tam z křoví vyběhli tři černí jeleni s vznešeným parožím a utíkali napříč loukou. Jinoch vystřelil, ale sluha jím včas škubnul, kulka zasvištěla do lesa a ti tři jeleni zmizeli. „Tohle mi zaplatíš!“ vzkřiknul a znovu nabil. Sluha převelice naříkal a prosil o svůj život, však nic nepomohlo, rozhněvaný pán ho na místě zastřelil. Když před ním nyní ležela ztichlá mrtvola, tu jeho hněv vyšuměl a padla na něj lítost. Marně sluhu volal na tisíci krásnými slovy, plakal a lomil rukama, věrný přítel byl mrtev a mrtev zůstal. Tu se divoce vyřítil jako smyslu zbavený a běžel tím lesem zpět k lesní chaloupce, ale ta byla pustá a opuštěná a ta přátelská žena také zmizela. Osedlal ve stáji koně, vyskočil na něj a nanejvýš zoufalý jel pryč; kam, to sám nevěděl. Slunce stálo na poledni a šlo k západu a les byl stále hustší a hustší, nepotkal ani vesnici ani chalupu, počaly ho sužovat hlad a žízeň.

Jel i celou noc stále dál a dál, dokud na vrcholky stromů nesedlo svítání; tu se les otevřel a on přijel na rozlehlou louku, na které prýštil čistý zářivý pramen. Sehnul se, aby svlažil svoje vyprahlé hrdlo a pil mohutnými doušky, a když se narovnal, tu uviděl tři překrásné panny, ale vyhlížely temně a zlověstně a pravily: „Zlým hněvem ses lehkomyslně připravil o svoje štěstí a naše vysvobození jsi o dlouhý čas odročil. Už jsi mohl být ve Zlatém království, kdybys poslouchal dobré rady a přátelské prosby; teď ale musíš ještě dlouhý čas putovat a mnohokrát bojovat, než dojdeš do Zlatého království!“ Tu před nimi padnul na kolena a plný žalosti zvolal: „Já rád vše vytrpím a snesu, jen když své činy zase v dobré obrátím, řekněte mi nyní, co mám učinit?“ „To nám není dáno,“ pravily: „ale budeme ti ku pomoci tolik, jak si můžeme dovolit.“ Ta nejstarší mu dala meč, kterému se nemohl nikdo postavit; kdo jím byl zasažen, ten padl mrtev k zemi. Ta druhá mu dala měšec, který byl stále plný, ať z něj člověk tahal, kolik chtěl. Ta panna, která byla nejkrásnější a ke které ihned vzplanul láskou, mu dala jen zlatý prsten, aby na ni nezapomenul. Pak všechny zmizely.

Jinochovi se pojednou ulevilo, navrátila se mu odvaha a víc nemyslil na nic jiného, než na Zlaté království a ty tři panny, zvláště na tu nejmladší. Vyskočil na koně a s klidnou myslí vjel do lesa. Ještě nebyl ani sto kroků daleko, když pojednou uslyšel z křoví strašlivé syčení a žalostné naříkání. Byl tam strašlivý drak, který svůj dlouhý ocas omotal kolem lva a plival proti němu jed. Neváhajíc ani chvíli, tasil svůj meč a seknul po drakovi takovou silou, že mu useknul ocas, který odletěl do koruny stromu, kde polámal větve. Druhou ranou zasáhnul drakovu hlavu a netvor padnul na zem a z huby mu zůstal viset jeho dlouhý jedovatý jazyk. Lev se otřepal a radostně poskočil ke svému zachránci, tisknul k němu huňatou hlavu a hledal jiné rozličné způsoby, jak by mu vyjádřil své díky, a od toho okamžiku ho následoval, všude kam šel. Jinochovi opět stoupla odvaha, protože poznal sílu svého meče.

Pak společně dlouhý čas putovali, až dorazili k moři, kterému říkali Moře Bloudění; bylo tak mohutné a široké, že druhého konce nebylo vidět. U břehu byla zakotvena loď a nedaleko odtud stál převozníkův dům. Stařec vyšel ven, pozdravil ho a nabídnul mu jídlo a pití. To hoch vděčně přijal, neboť se již mnoho dní živil jen bylinami a kořínky. Pak se převozníka zeptal, zda neví, kde leží Zlaté království. Ten pravil: „Jestli cestujete tam, to jste dostal špatné rady, Zlaté království leží daleko za touhle vodou a říší obrů. Cesta tam je těžká a nebezpečná, neboť obři žádají po každém, který chce projít jejich říší, ruku nebo nohu jako clo.“ „Obrů se nebojím,“ odvětil: „jen když se dostanu do Zlatého království.“ „Když si nepřejete nic jiného, převezu vás na druhou stranu.“ řekl převozník. Nastoupil s koněm i lvem na loď, vítr zadul do bílých plachet a loď letěla po vlnách. Brzy se ale nebe zachmuřilo, zvedla se bouře a házela si lodí nahoru a dolů jako s míčem, takže to vypadalo, že se každým okamžikem potopí, a přece si zachovali odvahu a neklesali na mysli. Po nějakém čase bouře ustala, opět se vyjasnilo a loď přistála za přátelského slunečního svitu.

Jinoch převozníkovi poděkoval, bohatě mu zaplatil a vystoupil na břeh. Dříve než se pořádně rozhlédnul, uslyšel strašlivý povyk a uviděl tři obry, jak se na něj ženou se železnými kyji a řvou, že jim musí jako clo zaplatit pravou rukou. „Počkat, počkat!“ řekl: „Jen ne tak zhurta!“ a směle se jim postavil. Tasil svůj meč a v jediném mžiku dvěma obrům usekl hlavu a toho třetího roztrhal jeho lev, který to měl jako snídani, i když obra nesežral docela, neboť na kostech byl na dlaň tlustý tuk a takové jídlo bylo dosti výživné. Pak hoch vyskočil na koně a jel zvesela dál přes lesy, háje, louky a pastviny, dokud opět nepřijel na břeh rozlehlé vody. Na břehu stál dům a před domem kotvila loď. Převozník vyšel ven, když slyšel zvuk kopyt koně, pozdravil ho a nabídnul mu přístřeší a pohostinství, což opět vděčně přijal, neboť od souboje s obry se pořádně nenajedl. Po jídle se starce zeptal, jak se to moře jmenuje a kde leží Zlaté království. „Toto je Moře Ukrutností,“ řekl převozník: „protože všechno, co na něm plave nebo co se nad ním vznáší, jím může být pohlceno. Ale jestli chcete do Zlatého království, tak to máte před sebou zlou cestu. Leží na druhé straně moře a za zemí obrů, kteří žádají od každého, kdo chce projít jejich zemí, ruku či nohu jako clo a těch obrů je mnoho, proto vám radím, raději zůstaňte tady.“ „Těch obrů nedbám, i kdybych jich na mne přišlo na tucet!“ řekl hoch. „Když si to přejete, převezu vás.“ Tak nastoupili na loď, převozník zvednul plachty a vítr foukal tak příznivě, že to byla radost pohledět. Ale časem vítr foukal stále silněji a silněji, obloha potemněla a spolu se silnou bouří se zvednul ošklivý vichr. Voda byla stále divočejší, vlny jako bílé pěsti popadly loď a házely jí sem a tam, až převozník ztratil vědomí. Ale tu se ke kormidlu postavil jinoch a stál tam pevně a vzpřímeně, a čím více byla voda divočejší, tím větší mu to činilo radost. Nakonec se bouře utišila, vlny byly stále mírnější a menší a nakonec bylo moře docela tiché a mírumilovné a loď se na něm lehce vznášela. Pak se vystoupil na zem a dal lodníkovi přebohatou odměnu.

Sotva se vydal na cestu, přichvátalo šest obrů s těžkými železnými kyji, řvali na něj, že jim musí dát levou nohu jako clo, pokud chce přes jejich zemi. „Máte ji mít!“ zvolal, zvedl svůj meč a než bys mžiknul, byli čtyři obři bez hlavy. Ty zbývající dva si dal lev k snídani a žral, jak by neměl po dalších osm dní nic dostat. Pak jeli dál a dál přes hory a doly, až dojeli ke třetímu moři. Tam kotvila u břehu obrovská loď a opodál stál převozníkův dům. Ten vyšel ven, pozdravil ho a nabídnul mu přístřeší a občerstvení. To si nechal jinoch líbit, neboť cestou nepotkal žádný hostinec a v žaludku mu řádně kručelo. Potom, co se posilnil, zeptal se, jak se to moře jmenuje a jak daleko je do Zlatého království. „Toto moře je Moře Beznaděje,“ řekl stařec: „protože žádná loď na druhou stranu ještě nedojela. Ale když se přece jen někdo na druhou stranu dostane, nemá ještě vyhráno, neboť tam bydlí devět obrů, se kterými nejsou žádné žerty, požadují od každého, kdo chce do Zlatého království, nohy jako clo, a k tomu je ne každý připraven.“ „Ti obrové mi starosti nedělají, jen když mne převezete na druhou stranu.“ „K tomu je mi moje loď a můj život příliš drahý!“ odvětil muž, ale když se mu jal skládat na stůl dukáty jeden po druhém, tu rostla jeho zmužilost, a když byl celý stůl zlaťáky poset, tu námořník zvolal: „Nu dobrá, odvážím se toho!“ Jinoch nastoupil na loď i se zvířaty, převozník je následoval a plachty se vzedmuly v čerstvém větru. Najednou se ale zvedla bouře. Voda docela zčernala, vlny vysoké jako věže popadly loď, jako by ji chtěly rozdrtit. K tomu svištěly blesky, že obloha vypadala jako ohnivé moře, burácel hrom za hromem, zkrátka vypadalo to, jako by přicházel konec světa. Převozník bědoval a naříkal, zvířata kňučela strachy, jen hoch byl klidný a chladnokrevný. Když měl lodník nakonec vše za ztracené, plachty byly potrhané a stěžeň se zlomil a nebylo žádné naděje, že z toho živi vyváznou, tu se postavil ke kormidlu a stál tam pevně, dokud se hněv bouře neutišil, dokud se divoká voda neuklidnila a zpoza mraků opět nevyšlo slunce. Tu před nimi ležela země obrů a on ještě jednou bohatě obdaroval převozníka a se zvířaty vystoupil na břeh.

Nejel dlouho, když se na něj vyřítilo oněch devět obrů, mávali nad hlavami svými železnými kyji a křičeli jeden přes druhého: „Svoje nohy nám dáš jako clo! Sem s tvýma nohama! Sem!“ „Jen tak neřvěte, já vás přeci slyším!“ zvolal jinoch: „Kdopak si přeje moje nohy?“ „My je chceme!“ řval ten první a chtěl ho popadnout. Ale tu se dostal ke slovu jinochův meč a čtyři z obrů v mžiku ztichli jako pěny. Potom se postavil těm zbývajícím pěti, kteří se dali na útěk ne dost rychle, meč zasvištěl a tři leželi na zemi. Ty poslední dva si dal lev k obědu a najedl se tolik, že se nemohl ani pohnout z místa. Pln radosti před sebou jinoch uviděl v dálce překrásné město, které se blyštělo a zářilo na slunci jako ryzí zlato. Chvíli si odpočinul, pak pobídnul koně a hnal se k městu. Čím více se blížil, tím méně se ta záře dala snést.„To musí být Zlaté království!“ řekl si: „Jestli ne, tak ho v životě nenajdu.“ A měl pravdu, bylo to hlavní město Zlatého království.

Když vjel dovnitř, ptal se a hledal nejdříve královský zámek, až dorazil do hostince, který stál přímo naproti královského zámku. Tu uslyšel od hostinského, že v tom zámku přebývají tři krásné princezny, ale jsou zakleté a mohl by je vysvobodit jen ženich té nejmladší, ale ten žije na druhém konci světa, za třemi moři a třemi říšemi obrů a je velká otázka, zda vůbec přijde. Jinoch se ještě zeptal, jak je jeden může vysvobodit, když je zámek celý zamknutý a vyhlíží, jako by v něm nic živého nepřebývalo. Tu hostinský pravil, že když prý ženich přijede ve správném kočáře se správným spřežením k zámku, ten se otevře a více, že už se neví. Nyní věděl dost, neboť bylo jasné, že tím ženichem musí být on. Následujícího dne udělal v měšci té druhé panny pořádnou díru, neboť koupil černý kočár, šest vraníků, vzal sloužící a oděl je do černé a s tím vyjel k zámku. Když se kočár přiblížil k zámku, brána se otevřela a on vjel na rozlehlý zámecký dvůr, který byl ale pustý a liduprázdný a všechny dveře a okna byly zavřené, jen naproti bráně byla otevřená druhá brána. Poručil kočímu jet dál, neboť jsi myslel, že vede na druhé nádvoří, ale ocitli se zase na ulici a brána se za nimi zavřela. Tu pochopil, že to nebyl ten správný kočár a spřežení.

Druhého dne si opatřil hnědý kočár, nakoupil šest hnědáků a všechny sloužící obléknul do hnědého a jel opět na zámek. Velká brána se před kočárem rozskočila a kočár vjel na zámecký dvůr. Ale vše bylo zase tiché a opuštěné, jen všechna okna byla otevřena, že člověk mohl vidět do nádherných komnat, ale dveře zůstaly zavřené a neukázal se ani živáček. Tak poručil kočímu jet tou druhou branou a sotva jí projeli, s třeskotem se za nimi zavřela.

Dalšího dne koupil sněhobílý kočár, šest běloušů a sluhy oblékl do bílého a jel k zámku. Už z dálky viděl, že obrovská brána je do široka otevřená a na střechách se třepotají korouhve a střílí se z děl, až se země chvěla. Když vjel na nádvoří, přivítal jej zvuk trumpet a bubnů a celý dvůr byl plný skvostně oblečených dam a pánů a sloužících, kteří jeho kočár obklopili a uctivě ho doprovázeli až k zámku. Tam na schodech stál král s korunou na hlavě a po boku měl tři překrásné panny. Ta nejmladší a nejkrásnější mu pospíchala vstříc a řekla: „Buď vítán, můj vysvoboditeli a miláčku!“

Políbili se a byli ještě v téže hodině oddání a žili pak ve věrné lásce šťastně po celý svůj život. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková