Víla na rybníce

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden mlynář a ten vedl se svojí ženou spokojený život. Měli hojnost peněz i živobytí, rok od roku se jim dařilo lépe. Ale neštěstí nechodí po horách, drží se raději v teple u lidí, a tak stejně, jako kdysi jeho bohatství narůstalo, tak se jednoho dne počalo vytrácet. Ke konci mlynáři nezbylo nic jiného než jeho mlýn. Byl z toho celý zarmoucený, a když uléhal po celodenní práci, neměl chvíli klidu, nýbrž se celé noci na posteli převaloval starostmi. Jednoho rána vstal ještě před svítáním, vyšel ven a myslel si, že mu procházka uleví u srdce. Když přecházel přes mlýnskou hráz, právě zazářil první sluneční paprsek a mlynář uslyšel z rybníka nějaký šelest. Obrátil se tím směrem a uviděl krásnou ženu, jak se pomalu vynořuje z vody. Přes záda ji ve vlnách padaly dlouhé hebké vlasy a zakrývaly celé něžné tělo. Mlynář poznal, že je to víla, ale nepolekal se, nýbrž zůstal celý u vytržení stát a čekal. A víla promluvila sametovým hlasem, pozdravila ho jménem a zeptala se ho, proč je tak smutný. Mlynář byl zprvu zamlklý, ale když tak hezky mluvila, nakonec jí vše vypověděl, jak žil ve štěstí a bohatství a nyní je chudý a neví si rady. “Buď klidný!“ odvětila víla: „Mohu tě zase učinit šťastným a bohatým, jako jsi býval, ale musíš mi slíbit, že mi dáš to, co se právě narodilo ve tvém domě.“ „Co by to mohlo být jiného než štěně nebo kotě?“ pomyslil si mlynář a slíbil víle, co si přála.

Víla se opět ponořila do vody a on spěchal spokojeně do mlýna s myslí plnou naděje. Byl ještě kus od domu, když vyšla ze dveří děvečka a volala na něj, ať se raduje, jeho žena právě povila chlapečka. Mlynář zůstal jako zasažen bleskem, pochopil, že to lstivá víla musela vědět a podvedla ho. Se svěšenou hlavou šel za svojí ženou, a když se ho ptala: „Pročpak se neraduješ z tak krásného chlapce?“ tak jí vypověděl, co se mu přihodilo a co za slib dal víle v rybníce. „Na co mi bude štěstí a bohatství,“ stýskal si: „když ztratím své dítě? Ale co mohu dělat?“ Ani příbuzní, kteří přišli novorozeňátku vinšovat štěstí a zdraví, si nevěděli žádné rady.

Zatím do domu přišlo slibované štěstí a bohatství. Na co mlynář sáhnul, to se mu dařilo, bedny a truhlice jako by se samy od sebe plnily penězi a ve skříních se přes noc množily. Netrvalo to dlouho a jejich bohatství bylo ještě větší než dříve. Ale mlynář se nemohl radovat. Slib, který dal víle, ho trýznil. Často, když musel projít kolem rybníka, se strachoval, že se vynoří víla a připomene mu jeho slib. Synek měl přísně zakázáno k vodě se jen přiblížit. „Střež se vody, hochu,“ říkal mu otec: „jakmile se k ní přiblížíš, vynoří se ruka, popadne tě a stáhne dolu.“

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Víla se více neukázala a mlynář se začal upokojovat. Hoch zatím vyrostl v krásného jinocha a šel do učení k jednomu znamenitému lovci. Když se vyučil a byl sám zdatný lovec, vzal si ho do služby zámecký pán. Ve vsi žila krásná dívka, která se do mladého lovce zamilovala, a když to jejich pán viděl, daroval jim malou chaloupku, aby se vzali a spokojeně a klidně v ní přebývali.

Jednou lovec pronásledoval krásného srnce, který vyběhnul z lesa na pole, následoval ho a tam ho konečně dobře mířenou ranou skolil. Ani si neuvědomil, že se ocitl v blízkosti nebezpečného rybníka, a šel si do něj poté, co zvíře vyvrhnul, umýt krví potřísněné ruce. Ale sotva je ponořil do vody, znenadání se objevila smějící se víla, mokrýma rukama ho objala a rychle stáhla dolů. Jen chvíli se nad tím místem čeřily vlny. Když večer lovec nepřišel domů, tu jeho žena dostala velký strach. Vyšla ven, aby ho hledala, a protože jí často vyprávěl, že se musí mít na pozoru před úskoky víly a k rybníku se nesmí ani přiblížit, začala tušit, co se asi mohlo stát. Pospíchala k vodě, a když na břehu uviděla ležet jeho loveckou brašnu, tak už o tom, co se stalo, nepochybovala.

Bědovala, lomila rukama a volala svého miláčka jménem, ale marně; spěchala na druhou stranu rybníka a znovu ho volala; vílu častovala hrubými slovy, ale žádné odpovědi se jí nedostalo. Zrcadlo vodní hladiny zůstalo nehybné, jen měsíc se v něm nepohnutě shlížel. Ubohá žena neodešla, pobíhala bez oddechu znovu a znovu dokola rybníka, jednou ztichlá zoufalstvím, jindy s hlasitým nářkem beznaděje, často se srdceryvným bědováním. Konečně byly její síly u konce, sesunula se k zemi a upadla do hlubokého spánku.

Zdál se jí podivný sen, ve kterém namáhavě stoupala vzhůru mezi skalami, trny a úponky jí drásaly nohy, déšť jí nemilosrdně bičoval obličej, vítr jí cuchal dlouhé vlasy. Když se konečně dostala na pahorek, naskytl se jí úplně jiný obraz. Nebe tu bylo modré, vzduch jemný a svěží, půda byla jako sametová a na zelené louce se spoustou květin stála chaloupka. Šla k ní a otevřela dveře, tu uviděla stařenku s bílými vlasy, která na ni přátelsky kývala. V tu chvíli se probudila.

Nastal nový den a ona se rozhodla udělat, co jí zjevil sen. Namáhavě vystoupila na horu a všechno bylo opravdu tak, jak to v noci viděla. Stařenka se k ní chovala přátelsky a nabídla jí židli, aby se posadila. „Tebe musí trápit něco velmi zlého, děvenko,“ řekla: „když jsi našla mou skrytou chalupu.“ Mezi slzami jí žena vyprávěla o svém neštěstí. „Uklidni se, děvenko,“ řekla stařenka „já ti pomohu, tady máš zlatý hřeben. Až bude úplněk, jdi k rybníku, sedni si na břeh a učeš si svoje krásné černé vlasy tímto hřebenem. Až budeš hotova, polož ho na břeh blízko vody a uvidíš, co se bude dít.“ Žena se vydala zpět, ale čas do úplňku ji ubíhal velmi pomalu.

Konečně se objevil na nebi zářící měsíc a žena pospíchala k rybníku, sedla si k vodě a začala si zlatým hřebenem česat svoje dlouhé černé vlasy. Když se učesala, položila hřeben na zem blízko vody a čekala. Netrvalo to dlouho, tu zahučelo v hlubině, zvedla se vlna a spěchala po břehu až k hřebenu a vzala ho s sebou do vody. Po tu dobu, co hřeben potřeboval k tomu, aby klesnul na dno, se vodní hladina otevřela a žena viděla mužovu hlavu, jak pomalu vystupuje z vody. Nic neříkal, jen se na ni díval smutnýma očima. V tom samém okamžiku přišla druhá vlna a vše zmizelo. Hladina rybníka byla zase tichá a klidná, zrcadlila se na ní jen tvář měsíce.

Plna smutku se žena vrátila domů, ale opět přišel onen podivný sen a zjevila se jí chaloupka té dobrotivé stařenky. Zrána se tedy vydala znova na cestu a v slzách jí žalovala na svůj osud. Ale stařenka jí dala zlatou flétnu a řekla: „Vyčkej úplňku, pak vezmi tutu flétnu, posaď se na břeh a zahraj krásnou písničku, a když budeš hotova, polož flétnu do písku a čekej, co se bude dít.“ Žena udělala, co jí stařenka poradila. Sotva flétnu položila na písek, tu to v hlubině zahučelo, zvedla se vlna a vzala flétnu. Brzy se vodní hladina rozestoupila a z vody se začal vynořovat její muž, nejenom hlava, ale až do půlky těla. Rozpřáhl k ní náruč, ale v hlubině to zahučelo, přivalila se druhá vlna a stáhla ho opět dolů. „Ach, kdo mi pomůže?“ naříkala: „Jen jsem na chvilku svého milého zahlédla, hned jsem ho zase ztratila.“

Ten velký žal opět zaplnil její srdce, ale sen ji potřetí ukázal stařenčin dům. Vydala se zase na cestu a tentokrát jí stařenka dala zlatý kolovrátek a pravila: „Ještě si neučinila vše, co se dalo, vyčkej zase úplňku, pak vezmi kolovrátek, posad se na břeh a přeď, dokud nebude cívka plná, až budeš hotová, postav kolovrátek blízko vody a čekej, co se bude dít.“ Žena zase učinila vše, co jí stařenka poradila. Brzy se dočkala úplňku. Vzala zlatý kolovrátek a pilně na břehu rybníka předla, až byla špulka plná nití. Sotva kolovrátek postavila na břeh u vody, tu v hlubině opět zahučelo, zvedla se velká vlna a kolovrátek vzala s sebou. Poté se vodní hladina rozestoupila a tentokrát se její muž vynořil celý, rychle skočil na břeh, popadl ji za ruku a utíkali pryč.

Ale sotva uběhli kousek, tu se z vody s hukotem zvedla obrovská vlna a vše kolem zalila. Uprchlíci už viděli před očima smrt, ale žena se naposledy obrátila s prosbou ke stařence a zavolala o pomoc. V tu ránu se proměnila v ropuchu a její muž ve skokana. Voda jim už ublížit nemohla, ale alespoň je od sebe oddělila a každého vrhnula v jinou stranu. Když tedy velká voda opadla, dostali se oba na pevnou zemi a vrátila se jim lidská podoba. Ale jeden nevěděl, kde se nachází ten druhý, ocitli se mezi cizími lidmi, kteří jejich rodnou zemi neznali. Ležely mezi nimi vysoké hory a hluboká údolí. Aby se zachovali při životě, stali se z obou pastýři. Dlouhé roky se starali o svá stáda a hnali je přes pole a lesy a byli plni smutku a soužení.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když se jednou na zemi opět vrátilo jaro, vyhnali oba v jeden den své stádo a náhoda tomu chtěla, že putovali sobě naproti. Muž uviděl na daleké horské strání scházet cizí stádo a to své hnal také dolů. Tak do údolí přišli společně, ale nepoznali se, jen se zaradovali, že po letech nejsou sami. A od toho dne, vyháněli svá stáda společně, mnoho spolu nemluvili, ale cítili se spolu spokojeně a bezpečně. Jednoho večera, když byl zrovna úplněk a měsíc zářil na obloze a ovce už odpočívaly, vytáhnul muž najednou ze svého rance flétnu a začal hrát krásnou, ale přesmutnou píseň. Když dohrál, uviděl, že pastýřka hořce pláče. „Pročpak pláčeš?“zeptal se jí. „Ach,“ odpověděla: „tenkrát také svítil úplněk, když jsem hrála na flétnu tuto píseň a hlava mého nejmilejšího se vynořila z vody.“ Tu na ni muž pohlédl a jakoby se mu před očima rozplynula mlha, najednou poznal svou milovanou ženu, a když i ona na něj pohlédla, tu v záři měsíce spatřila tvář svého milovaného muže.

Objali se, políbili, a že od té doby spolu žili šťastně, netřeba více povídat. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die Nixe im Teich“ (KHM 181) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková