Uhlířský princ

Franz Georg Brustgi

Hluboko v šumavských hvozdech bývala kdysi malá víska, lidé jí říkali Černoves, protože v ní žili samí uhlíři. Jeden z nich měl švarného a statného syna, ale bohužel také líného budižkničemu. Místo hlídání milířů utíkal do hostince a celé noci tam s kumpány popíjel, a když pak otec přišel ráno do lesa, byly milíře shořelé a místo uhlí jen hromada popela. Všechno napomínání a domlouvání bylo, jako by jeden hrách na stěnu házel, tak starému nezbylo, než dělat tu práci sám a trávit dny i noci v lese a hlídat oheň.

Jednoho večera se otec vrátil domů tak zmožený, že syna požádal, aby šel do lesa tuto noc k milířům místo něj, padnul do postele a usnul. Matka zprvu nevěřila svým očím, když viděla, jak si syn bere mošnu s jídlem a hotoví se na cestu. „Nu, možná dostal rozum a zanechá toho divokého života,“ pomyslila si: „byl by nejvyšší čas, neboť otec by pomoc na stará kolena potřeboval.“ Hoch na to také myslil, zatímco pochodoval lesem, a pevně si umínil, že se změní v úplně jiného člověka. Ale neuplynula ani hodina jeho nového života a přišlo mu na mysl, že dnešního večera je ve vesnickém šenku tancovačka. Rázem zapomněl na všechna dobrá předsevzetí a pospíchal do hostince. Tam to šlo zvesela, jedlo se, pilo a zpívalo a tancovalo a čas plynul jako voda v potoce. Kohouti už kokrhali, když pospíchal zpět do lesa k milířům. Ale všechno to krásné dřevo bylo už spáleno na popel, nezůstala ani hrstka uhlí. Tu na něj padnul strach z otcovského hněvu a utíkal odtamtud, jako by mu za patami hořelo, stále dál a dál do hlubokého lesa.

Celé hodiny běžel jako štvaná zvěř, zaplétal se do ostrého trnitého křoví, až nakonec hladový a k smrti unavený klesnul do mechu pod nějakou jedli a usnul. Ráno ho tam našel král té země, který tu byl zrovna na lovu. Slitoval se nad ním, a protože to byl statný jinoch a měl i vybrané chování, řekl mu, že se může stát jeho pacholkem. „Ano, to rád.“ odvětil uhlířský synek a ihned vstoupil do služby. Život na královském zámku se mu velmi líbil a vedl si tak dobře, že si ho král brzy oblíbil a udělal ho svým komorníkem.

Král měl v hlavním městě ještě jeden velký zámek. Tam žila jeho mladší sestra, velmi krásná, ale pyšná a bezcitná princezna, která byla ještě svobodná, protože jí žádný muž nebyl dost dobrý. Mnoho líbezných a bohatých nápadníků se už ucházelo o její ruku, ale na každém si něco našla a jednoho po druhém odmítla. Král ji mohl přátelsky domlouvat či jí činit zlostné výčitky, jak mu bylo libo, ale princezna se jen smála. Když opět odmítla nápadníka, byl to bohatý hrabě, tu si král pomyslil: „Jen počkej! Já tě naučím! Když ti nebyl dobrý hrabě, bude ti dobrý můj komorník!“ Nechal k sobě ihned zavolat uhlíře a zasvětil ho do svého plánu; ten s tím souhlasil.

Další neděli uhlíře navlékli do knížecího oděvu, dali mu tucet sloužících jako doprovod, nechali zapřáhnout do královského kočáru ty nejlepší vraníky a poslali ho do města do kostela. Tam byl už shromážděn celý dvůr i s princeznou a začalo zpívání, když se otevřela brána a do chrámu vstoupil cizí princ v nádherném oděvu s vznešeným doprovodem. Všichni měli oči je pro něj, také princezna se chytla na vějičku a nespustila z něj oči a měla jediné přání, aby na ni alespoň jednou pohlédnul a pozdravil ji. Ale uhlíř se tvářil velkopansky, nikomu pohled neoplatil a odešel dřív, než bohoslužba skončila.

Následující neděli vstoupil uhlířský princ do kostela v ještě vznešenějším oděvu a s početnějším doprovodem a princezna měla oči jen pro něj, až z toho na ni přišlo vzdychání. Ale uhlíř nic neviděl, ani neslyšel a z kostela odešel dříve, než dal kněz lidem poslední amen. Na cestě domů řekla princezna své první dvorní dámě: „Viděla jsi toho krásného prince, který byl dnes už podruhé v kostele? Ten se mi velmi libí a já ho miluji, jen on a nikdo jiný se stane mým muže. Pozvi ho příští neděli mým jménem na zámek na oběd.“

Příští neděle byla k nedočkání. Zámek hučel celý ten týden jako včelí úl, jak ho čistili a pucovali, myli a pulírovali, leštili a cídili. Děvečky a pacholci běhali po zámku sem a tam, mistr kuchař i mistr sklepník měli plné ruce práce. Konečně byla neděle. Celý dvůr byl shromážděn v kostele, když se i po třetí rozletěla brána a vešel uhlířský princ s okázalým doprovodem. Když chtěl zase odejít, tu před něj předstoupila první dvorní dáma, vyřídila mu princeznin pozdrav a pozvala ho na zámek k obědu. „Koho mám své paní ohlásit?“ zeptala se. „Českého prince z Černovsi.“ odvětil. Princezna ho přívětivě přijala a mohl ji odvést ke stolu, který se prohýbal pod rozličnými výtečnými pokrmy a těmi nejdražšími víny. Potom ho princezna zavedla do zahrady a zeptala se, zda by se nechtěl stát jejím mužem. Nu, byl by to věru největší šumavský baloun, kdyby řekl ne! Ještě toho dne oznámili své zasnoubení a třetího dne ve vší nádheře slavili svatbu.

Jeden celý rok bydlil uhlíř jako šumavský princ se svou ženou v královském zámku, než si konečně vzpomenul na ubohé rodiče a řekl, že musí navštívit svého nemocného otce. Naložili mu kočár zlatem a jinými poklady a vydal se do svého domova v hlubokých českých lesích. Když byl uprostřed lesa, co neměl konce a byl černý jako noc, přepadli ho loupežníci, vzali mu koně, kočár a všechny peníze, zlato a cennosti a jeho samotného zavedli do jeskyně. Tam ležel na medvědí kožešině těžce nemocný loupežnický kapitán a měl na jazyku smrt. Snad proto se slitoval a uhlíři daroval život, vzali mu ale ty krásné šaty, hodili mu pár starých hadrů a vyhnali ho do lesa. Tak tam stál uprostřed lesa, královský manžel, ubožejší ještě víc než kdysi. Když hleděl na své roztrhané boty a ty hadry, co měl na sobě, styděl se až na půdu, neboť si pomyslel: „Když zaťukám na dveře svého domova, budou si otec i matka myslit, že jsem nějaký žebrák a vyženou mne pryč.“

Nakonec po dlouhém váhaní dorazil do Černovsi a vstoupil do otcovského domu, kde se mu vedlo přesně tak, jak se domníval. Když vyprávěl, že se stal ve světě českým princem a že s sebou vezl kočár plný zlata a stříbra, ale v temném lese jej přepadli loupežníci a vše mu až na těch pár hadrů, co má na sobě, sebrali, tu mu řekl otec opovržlivě: „Nu ty jsi mi opravdový princ! Je to na tobě vidět! Lump a lhář jsi! Zapomínáš, že my tě známe dobře!“ Starý si myslel, že syn z toho ničemného života, který vedl, přišel i o ten zbytek rozumu. Tak ho popadnul a přivázal železným řetězem vzadu za pec, tam měl sedět a přemýšlet nad sebou i nad během světa.

Toho času upadla mladičká princezna v královském zámku do podivné nemoci. Nejedla a nepila, s nikým nepromluvila slůvka, smutně hleděla pořád před sebe a plakala suchýma očima. Stesk za ztraceným princem zarmoutil její mysl. Král nechal povolat věhlasné lékaře, aby ji z té nemoci pomohli a dnem i nocí u jejího lůžka hlídali. Ale princezna nechtěla o žádném doktorovi ani léčení slyšet, stále myslela a přemítala nad jednou věcí, jak by mohla nejlépe nepozorovaně uniknout ze zámku a jít hledat svého muže. Až konečně vymyslela plán. Jednoho večera, když jeden z lékařů vstoupil do komnaty, aby u ní držel stráž, nabídnula mu na posilněnou sklenici vína, do které před tím nasypala prášek na spaní. Za malou chvíli doktor tvrdě usnul. Tu si rychle oblékla dlouhý černý učencův plášť a na hlavu si narazila velký doktorský klobouk. Pak si zabalila do torny svatební šaty a zlato, nasedla na koně a ujížděla do šumavských hor.

Když byla uprostřed hlubokého hvozdu, vyskákali pojednou z úkrytů loupežníci, zajali ji a vedli do jeskyně. Tam jí padnul pohled na stěnu, kde visel drahocenný oděv a ona ihned poznala, že patřil jejímu muži. Úlek a překvapení na sobě však nedala znát. Kapitán stále ležel na smrt nemocen, a když uviděl, že kumpáni přivedli do jeskyně doktora, poprosil ho ihned o pomoc. „Mohu ti pomoci! Mám náhodou v torně jeden léčebný nápoj, kdo jen doušek vypije, vyléčí mu všechny nemoci a dožije se sta let.“ A přiložila nemocnému k ústům láhev a on se mocně napil. Ale ostatní loupežníci chtěli taky žít sto let, odtrhli svému kapitánovi kouzelný nápoj od huby a jeden po druhém se napili, až v lahvi nezbyla ani kapka. A bylo to! Než by jeden okem mrknul, leželi jeden přes druhého na podlaze a chrápali o závod. Princezna zatím svázala manželovo oblečení do rance, ukryla ho pod svůj široký doktorský plášť a jela tak rychle, jak jen uměla, k Černovsi.

Ve vsi bylo zrovna posvícení a hostinec byl plný hostů a nebylo tam ani kousíček místa, kde by mohla na noc složit hlavu. „Je mi to moc líto, urozený pane,“ řekl tlustý hostinský: „ale promluvím se sousedem, starým uhlířem, ten vás určitě na jednu noc uloží.“ Soused souhlasil, přátelsky učeného pána pozdravil a pozval ho, aby s ním pojedl. Zatímco jedli, povzdechl někdo v temném koutě za pecí. Když se doktor za tím hlasem otočil, řekl uhlíř: „Toho si nevšímejte, pane, to je můj syn, haraší mu ve věži, a proto jsem ho tam přivázal. Jen si to poslechněte, vyprávěl, že se oženil s krásnou princeznou a stal se princem. Sám vidíte, že má o kolečko víc.“ „To je jistě můj muž!“ pomyslela si princezna. Dala uhlířovi a jeho ženě zlatý tolar a řekla: „Jděte ještě na posvícení a dejte si džbán vína na moje zdraví. Já musím brzičko ráno odjet, tak půjdu už spát.“ Staří nevěděli, jak by hostovi poděkovali a hnali se vesele ze dveří.

Když byli uhlířští pryč, oblékla si princezna svoje svatební šaty, vzala lucernu a posvítila do temného kouta za pecí. „Krásný dobrý večer, můj milý princi z Černovsi.“ řekla: „Kdepak tě to nalézám? Toho bych se ani ve snu nebyla nadála!“ Když uhlíř poznal svoji ženu, hořce se rozplakal a ze samého studu skryl tvář v dlaních. Tu ho princezna láskyplně pohladila po vlasech, políbila ho a řekla: „Už neplakej! Ty jsi a zůstaneš mým milovaným mužem.“ Pak mu uvolnila pouta, umyla mu ruce i obličej, pomohla mu obléci jeho královský šat, který přinesla z loupežnického doupěte. „Tak,“ řekla: „nyní jsme opět princ a princezna. Půjdeme společně na posvícení a oslavíme tam své shledání.“ Tak se vzali za ruce a šli do tanečního sálu, kde předstoupili před rodiče, a uhlíř řekl: „Tak vidíte, že je krásná princezna moje žena a já jsem český princ.“ Otec mu podal ruku na usmířenou a stará matka plakala radostí a štěstím. Princ pak sáhnul do torny a rozhazoval mezi vesničany plné hrsti zlaťáků. „Ať žije princ! Ať žije krásná princezna!“ volali mladí i staří jeden přes druhého, pozvedali plné sklenice a připíjeli vznešenému páru na zdraví.

Pak princezna vyprávěla, jak ji cestou temným lesem přepadli loupežníci a jak je za pomoci uspávacího prostředku zneškodnila. Vesničané se rozhodli, že s nimi udělají krátký proces, chasníci vyskočili, zapřáhli žebřiňák a ujížděli do lesa rovnou do loupežnické jeskyně, odkud se linulo chrápání, jako by řezali do milířů dřevo z celé Šumavy. V mžiku naložili loupežníky na vůz a odvezli do vsi, kde pak ten zlořečený náklad složili a naházeli do Temné věže, odkud již nikdy na denní světlo nevyšli.

Princ a princezna rodiče bohatě obdarovali, po křesťansku se s nimi rozloučili a šťastně se vrátili do hlavního města, kde je uvítal král, a žili společně až do jeho smrti; pak se stali králem a královnou té krásné české země. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Köhlerprinz“ je ze sbírky pohádek švábského filologa a folkloristy Franze Georga Brustgi „Das Wunderschiff – Schwäbische Volksmärchen“ (1941). Šumava byla pro pradávného vypravěče daleká exotická země, do které mohl bez rozpaků zasadit děj svého podivuhodného příběhu. Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková. .



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková