Špatní kamarádi

Johann Wilhelm Wolf

Jednou se vydali na společný na vandr do světa švec a krejčí, kteří si slíbili, že jeden při druhém budou věrně stát, budou spolu snášet dobré i zlé a co by měl mít jeden, bude mít i ten druhý. Ale nenašli nikde práci, a protože se jim vandrovaní už zajídalo, dali se na vojnu. Byl zrovna dlouhý čas míru a nemuseli se bát žádné války, takže lodička jejich života by neměla narazit na útesy. Krejčík měl rychlejší nohy než švec a mnohokrát byl vpředu, navíc byl řádně výřečný a o své statečnosti vedl tolik řečí, jak se umí dobře ohánět mečem a z každé šlamastyky se vyseká, že se stal brzy svobodníkem, pak poddůstojníkem a nakonec samotným šikovatelem. Jak stále šplhal výš a výš, byl pyšnější a pyšnější, až k posledku byla jeho pýcha bez hranic. A nejvíce tím chvástáním a naparováním trpěl právě jeho kamarád švec, kterému se nakonec vojenská služba tak zprotivila, že jednoho večera si svázal svůj ranec a upaloval, jako by mu za patami hořelo.

Kolem poledne přišel do jednoho lesa, a protože neznal cestu, brzy se ztratil. Když tak bloudil a netušil, kde se nachází, přišel k němu nějaký lovec, který se rovněž ztratil a ptal se ho na cestu. „Nu, jsem na tom jako ty.“ odvětil švec. „Dva by mohli pořídit více než jeden,“ namítnul lovec: „když se budeme držet pospolu, jistě najdeme z lesa cestu ven.“ Tak to učinili, ale byl už večer a přichvátala temná noc a lesu nebyl stále konec. Tak švec vylezl na jeden vysoký dub, rozhlédl se a uviděl v dálce malé světýlko. S nadějí kráčeli tím směrem a přišli k malé chaloupce, kde seděla stařenka, škrábala brambory a vařila polévku. „Mohli bychom tu zůstat přes noc?“ zeptal se švec. „Ne!“ odvětila stařenka: „Jděte, jak nejrychleji můžete pryč, neboť jste v loupežnickém doupěti, když vás tu ti zlosynové nachytají, přijdete o hlavy. Kolem půlnoci přichází k jídlu první kapitán se svými dvanácti kumpány a v poledne druhý kapitán se svými dvanácti lidmi. Ta první tlupa musí být již nablízku. Pátrají po králi, který se ztratil v lese, proto spěchejte, abyste byli odtud pryč dříve, než vás tu dostihnou.“ „To nepůjde,“ řekl švec: „já nás z toho nějak dostanu, jen nám řekni, jak se ti dva náčelníci jmenují a jaká mají poznávací znamení a ty, kamaráde, dělej všechno, co budu dělat já.“ Tak mu žena vše vypověděla, neboť ty loupežníky ze srdce nenáviděla a k té službě byla donucena.

Brzy potom se venku zvednul povyk a lomození a do světnice se přihrnul první kapitán s dvanácti loupežníky. Švec šel směle k němu a pravil: „Pozdravuje vás náš kapitán, máte nám říci, zda jste krále chytili, neboť my jsme jeho stopy docela ztratili.“ „Nám se nevedlo lépe.“ odvětil kapitán a díval se na ševce podezíravě: „Jsme mu ale na stopě, o chycení však ještě nemůže býti řeči. Sedněte si k nám ke stolu a pojezte s námi, potom dáme řeč a vám se lépe pomašíruje zpět k vašim.“ Tak si ti dva sedli ke stolu a lovec dával dobrý pozor, co dělal švec a udělal to rovněž. Švec položil lžíci a vidličku obráceně, neboť to bylo poznávací znamení druhé tlupy. „Nyní vidím, že k té bandě opravdu patříte,“ řekl náčelník: „dosud jsem vám ještě nemohl věřit, neboť ten lovec nevyhlíží zrovna jako opravdový lupič.“ Nyní se dali konečně do řeči, vyprávěli o svých skutcích a švec jim toho nalhal tolik, že by to osel v káře neutáhnul. K tomu se najedli a napili tak, jakoby v dalších osmi dnech nečekali ani sousto. Po jídle musel každý předvést nějaký kousek. Když přišla řada na ševce, řekl, že jim ukáže, co ještě jistě neviděli, neboť vypije kotel vařícího oleje. „To je nemožné!“ zvolali loupežníci. „Nu teď to můžete vidět.“ řekl. Stařena zavěsila nad oheň kotel, naplnila ho po okraj olejem a zahřívala. Když vařil a bubliny stoupaly nahoru, řekl švec: „Sedněte si do půlkruhu kolem mne, abyste dobře viděli, ty, kamaráde, se postav za mne a udělej ostatním místo.“ Nyní švec přinesl kotel, zvedl jej k ústům a zvolal: „Teď dávejte pozor!“ Ale střehnul se, aby se oleje napil, zatočil kotlem ve výši a vařící olej vychrstnul loupežníkům do obličejů. Pak v mžiku popadl meč a dříve, než přišli k sobě, jednomu po druhém zutínal hlavy.

Když byl švec s loupežníky hotov, ohlédl se po svém kamarádovi, ale dlouho ho nemohl nalézt. Konečně ho objevil pod jednou lavicí, kam si lovec zalezl. „Nu ty jsi mi hrdina,“ smál se švec: „ty jsi jistě běžel pro kuráž několikrát, viď? Vylez ven, vidíš, že práce je hotova. Teď mi pomoz, pokud je ti život milý, ty chlapy uklidit dříve, než přijde druhá banda.“ Tak mu lovec pomáhal, ale vypadal při tom tak špatně, že bylo ihned jasné, že takovou práci ještě nikdy nedělal. Vykopali před loupežnickým doupětem hlubokou jámu a ty zlosyny naházeli dovnitř a pak jim ucpali huby hlínou. Stařenka zatím poklidila olej a krev ve světnici, dala zase vše do pořádku a uvařila pro druhou bandu jídlo. V poledne dorazil se svými společníky druhý kapitán. Švec před něj směle předstoupil a řekl: „Mám vás pozdravovat od našeho kapitána, dopadl krále a měl by sem dorazit kolem druhé hodiny, máte na něj počkat.“ „Má krále?!“ zvolal kapitán: „Mrzí mě, že jsem ho nechytil sám, ale i tak je to důvod k pořádné oslavě, sedněte si s námi, pojezte a popijte.“ Tak si ti dva sedli k loupežníkům a položili nože a vidličky tak, jak je pokládala první banda. Tu řekl náčelník: „Nyní teprve vidím, že k té bandě opravdu patříte, dříve jsem vám nevěřil, zvláště tobě, lovče, neboť ty vypadáš, že neublížíš ani komáru!“ Švec se dal s kapitánem do řeči a vyprávěl všelicos o zločinných skutcích, o kterých ta první tlupa včera vyprávěla, že loupežníci na lovce úplně zapomněli. Po jídle zase předváděli své kousky a on udělal ten svůj s vařícím olejem a tak dobře, že si nemohl žádný z lupičů stěžovat, že by svůj díl nebyl dostal. „Co byste si se svými opařenými hlavami počali?“ zvolal švec a pozutínal jim je.

Po lovci zase nebylo ani vidu ani slechu. Když se zeptal stařenky, řekla mu, že ho viděla lézti na půdu. Švec vylezl za ním a našel ho schovaného ve slámě: „Jsou všichni mrtví?“ zeptal se smrtelné bledý lovec. „Jdi dolů a zeptej se jich sám!“ odvětil tento: „Ty jsi mi pěkný bambula, zase jsi mne nechal ve štychu.“ Tak lovec vylezl ven a radoval se ševcem i stařenkou, že vše nakonec tak dobře dopadlo. Když loupežnické doupě prohledali, našli tam obrovské poklady zlata, stříbra, drahokamů, oděvů, zbraní a jiných věcí. Toto darovali klášteru, který stál nedaleko na okraji lesa, a stařenka ty poklady do kláštera následovala, aby tam dožila v klidu. Švec si vzal tolik zlata, kolik se mu vešlo do torny, ale lovec se ho nechtěl ani dotknout. Nyní vandrovali ti dva dál a kolem večera přišli k hlavnímu městu království. Brána byla zavřená, obrátili tedy do nejbližší vsi a tam se ubytovali v hostinci. Když se švec druhého rána probudil a chtěl probudit i svého kamaráda, byl pryč, ani svůj účet nezaplatil. „No to je dobře, že jsem se takového lumpa zbavil.“ řekl si, hostinskému vše zaplatil a rázoval si to k městu.

V městské bráně se před ním postavili strážci do pozoru a důstojník zvolal: „K poctě zbraň!“ „Ten se asi kouknul na dno sklenice hned po ránu!“ pomyslil si švec a šel ke královskému zámku. Tu královské straže vyskočili, postavily se do pozoru a důstojník zvolal: „K poctě zbraň!“ Švec přistoupil k důstojníkovi a zeptal se ho překvapeně: „Co to tropíte za hlouposti? Já jsem jen obyčejný švec a jdu se ke králi poptat po službě.“ „Ano, mám vás, Vaše Excelence, ihned uvést k Jeho Veličenstvu.“ řekl důstojník. Švec potřásl hlavou, pokrčil rameny a pomyslil si: „Jsou ti vojáci všichni potřeštění.“ Král k němu byl nade vše milostivý, ptal se ho, jak se jmenuje, odkud pochází a co umí. Švec mu vyprávěl vše do posledního puntíku. „Poznal bys toho svého vykutáleného kamaráda lovce, kdybys ho zase viděl?“ „Toho hoška bych vytáhnul z řady tisíce jiných!“ Tu král odešel do vedlejší komnaty a za malou chvíli dovnitř vstoupil lovec. „Tak tady jsi, ty zbabělče!“ zvolal švec: „Ty jsi mi pěkný ptáček, ale já jsem králi všechno vypověděl a on tě jistě řádně vypeskuje!“ „Pomalu, pomalu, příteli.“ řekl lovec a rozepnul kabát, stáhnul si klobouk a tu ubohý švec uviděl, že je to sám král. Chasník byl strachem celý ochromený, ale král jej uklidnil a zakázal mu cokoliv o tom, co se stalo, povídat. Pak ho poslal jako plukovníka k regimentu, u kterého byl krejčík šikovatelem.

Tu si novopečený plukovník pomyslel: „Nu počkej, hošku, teď si to odskáčeš!“, a když poprvé jel ve své nádherné uniformě a s kloboukem s dlouhými péry kolem svého regimentu, zahlédl v řadě i šikovatele, svého starého kamaráda krejčíka. Při každé exercírce si něco na šikovateli našel, jednou nebyla dost dobře vycíděná postroj nebo dost ostrá šavle, podruhé ušmudlaný kabát nebo nakřivo čepice, a tak na šikovatele od rána do večera pršely tituly jako hlava skopová, špinavec a lenoch a jiné. Odvážil-li se odmlouvat nebo se omlouvat, tu dostal basu za odmlouvání nebo neslužebné chování. Mlčel-li při výčitkách, tu byl prohlášen za zatvrzelého a bůh ví, jak jinak nazýván, zkrátka ubohý krejčík neudělal nikdy nic pořádně a mohl to ložit, jak chtěl, a tak byl den ze dne zoufalejší. Za nějaký čas byl pojednou předvolán k plukovníkovi. Ten se ho zeptal: „Poznáváš mne?“ Ale šikovatel nevěděl, co říci. Když řekne ano, potom lže a to se nehodí, ale když řekne ne, což byla pravda, to se hodí právě tak málo. Nakonec se rozhodl raději říci pravdu, protože to přece jen bude lepší a řekl: „Ne.“ „Potom ti mohu říci, kdo jsem.“ řekl plukovník: „Já jsem tvůj starý kamarád švec. Myslím, že teď jsi už moudřejší a tvoje pýcha a chlubivost tě přešly. Jako odměnu za to přestálé příkoří tě jmenuji vrchním šikovatelem.“

Od toho času se již krejčík nikdy planě nevychloubal, ale také si už ve své vojenské kariéře nepolepšil. Zato švec nakonec zemřel jako polní maršál. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Die schlechten Kameraden" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková