Šediváček

Johann Wilhelm Wolf

Byl jednou jeden chudý sedláček a ten měl syna, kterého vychovával počestně, jak se na křesťana sluší. Jak ale hoch rostl, byl mu otcovský dům příliš těsný a rád by do širého světa. Otec tím nebyl vůbec nadšený a zapřísahal ho, aby se držel při zemi a poctivě se živil, ale nic to nepomohlo, syn zůstal při tom, že se porozhlédne po světě. Tak se otec nakonec rozhněval a křiknul: „Bodejť bys po celé tři dny a tři noci běžel a nemohl se zastavit!“ Jak pravil, tak se stalo. Synek musel po celé tři dny i noci bez zastavení utíkat. Ve dne ho spalovalo slunce a v noci zábla a zkrápěla studená rosa, sužoval ho hlad i žízeň, ale nic nepomohlo, otcova kletba neodlétla po větru, musel běžet až do konce třetího dne. Potom se vyčerpaný a k smrti zemdlený zhroutil na zem; kde sežene něco k jídlu, nevěděl, neboť se ocitl v divokém a pustém lese. Tu k němu pojednou přiběhnul malý šedivý mužíček, zůstal stát a ptal se, copak mu schází. „Ale,“ odvětil hoch: „mám tak strašlivý hlad a žízeň, že už to déle nemohu snést.“ „Pokud je to vše, co tě trápí, to ti lehce pomohu!“ řekl šediváček: „Pojď se mnou a budeš mít tolik, kolik si budeš přát.“ Tak sebral své poslední síly, vstal a šel za mužíkem.

Za malou chvíli dorazili k nesmírně velkému černočernému zámku, vešli dovnitř a po širokánském schodišti stoupali nahoru, kde obrovskými dveřmi vešli do rozlehlého a vysokého sálu. V celém zámku nebylo vidět ani slyšet živáčka, všady bylo hrobové ticho. V sále stála obrovská prostřená tabule, obklopená vysokánskými židlemi. „Necháme si chutnat!“ řekl šediváček: „Ale zčerstva, nesmějí nás tu přistihnout!“ Vyšplhali, jak nejrychleji uměli, po nohou židlí nahoru na stůl, na něm pochodovali mezi talíři a mísami a jedli a pili dosyta. Po tom opět po nohách židlí sklouzli dolů, seběhli po schodišti a dveřmi vyběhli ven. Byl právě nejvyšší čas, neboť dveře za nimi s velkým třeskotem zapadly, až hochovi odsekly kus podrážky na patě. Ten byl ale zase veselý a spokojený a na všechny trampoty předešlých tří dnů rázem zapomněl. Poskakoval za šediváčkem do lesa, stále hloub a hloub až na jedno řádně zarostlé místečko. Tam mu dal stařík hůlku a řekl: „V tom zámku žijí tři obrové, jsou to lidožrouti. Jakmile se vrátí domů a uvidí, že jim někdo ujedl z jejich mís a upil z jejich pohárů, přijdou do lesa a budou nás hledat. Když nějaký přijde a najde tě, tak se musí sehnout, aby tě mohl zvednout a sníst. Ty ale buď připraven a tou hůlkou ho uhoď po hlavě, to se hned svalí a bude po něm.“ Jinochovi málem spadlo srdce až do kalhot a mužíka prosil: „Zůstaň se mnou, nebudu se tolik bát.“ Ale šediváček pravil: „Bát se nemáš věru zapotřebí, oni ti nic neudělají, když uděláš to, co jsem ti řekl. Já tu nesmím zůstat, jinak by to vše bylo nadarmo.“ A vklouznul do skrýše, kterou měl opodál, a tam vyčkával, co se bude dít.

Brzy nato v lese zapraštělo a zaburácelo, zahučelo a zalomozilo, to byl jeden z obrů, který přicházel, musel si nejdříve udělat místo, a tak stromy před sebou rozhrnoval rukama na stranu. Když přišel k hochovi, zařval: „Mám tě! To tys jedl z mé mísy! Tak teď sním já tebe!“ A sehnul se, aby ho popadl, ale ten ho praštil hůlkou po čele a plumps! Obr v tu ránu ležel vzhůru nohama a bylo po něm! V mžiku tu byl šediváček a volal: „Rychle! Rychle! Musíme ho schovat dříve, než dorazí ti druzí dva!“ Popadli obřisko za vlasy, zatáhli ho hlouběji do podrostu a tam ho pokryli listím. Chvíli nato to v lese zašustilo a zasvištělo, zaburácelo a zapraskalo, jakoby se přihnala bouře. Ale byl to druhý obr, který přicházel, nebyl roztrpčen o nic méně než ten první. Když hocha našel, zařval: „Mám tě! To tys jedl z mé mísy! Tak teď sním já tebe!“ S těmi slovy se sehnul, ale hoch ho trefil přímo do čela, pročež se obřisko svalilo a už nevydalo ani hlásku. A hned tu byl zase šediváček a volal: „Rychle s ním pryč, než přijde ten třetí.“ Tak ho za vlasy odtáhli k jeho kamarádovi a naházeli na něj suché listí, aby z něj člověk nezahlédl ani špičku nosu. Šediváček měl pravdu, když tak spěchal, neboť sotva leželo obřisko pod suchým listím, ozval se lesem divoký pokřik a halas, velké lomození a burácení a lámání, to vám byl ten třetí obr a ten vám měl krok tak těžký, že se pod ním chvěla zem. Když hocha našel, zařval vzteky bez sebe: „Mám tě! To tys jedl z mé mísy! Tak teď sním já tebe!“ Když se ale sklonil, aby ho popadl, trefil ho tento svojí hůlkou rovnou mezi oči, a tak se lidožrout sesunul k zemi a už ani nepípnul. Šediváček celý šťastný vyskočil ze svého úkrytu a volal: „Tenhle tu může zůstat ležet, ten byl poslední. Nyní půjdeme zpět do zámku, jsme jeho páni. Ale dřív mi musíš slíbit, že mě budeš ve všem věrně následovat, co já ti řeknu nebo uložím. Uvidíš, že ti to bude k užitku.“ Hoch mu to s radostí slíbil a následoval mužíčka k tomu černočernému zámku.

Vešli dovnitř a procházeli komnatami, až vešli do jedné, kde visel na stěně velký, ostrý a zářící meč. Tu mužík pravil: „Sundej ten meč dolů!“ A když to hoch učinil, šediváček pokračoval: „Nyní mi setni hlavu!“ „Ach, jak bych mohl?! Nic zlého jsi mi přeci neučinil!“ zvolal jinoch. Ale mužík se rozčílil a zvolal: „Tak setneš mi hlavu nebo ti mám setnout já tu tvoji?!“ Tak mu nezbývalo nic jiného, než aby vzal do obou rukou meč a utnul šediváčkovi hlavu. Když ale spadla hlava dolů, spadly i jeho šedivé šaty a jako se motýl vylíhne z ošklivé kukly, tak se před hochem zjevila panna tak překrásná, že samým úžasem a uchvácením ze sebe nemohl vypravit slůvka. Myslil si, že je to jen krásný sen, ale dívka mu podala ruku a řekla: „Nyní vidíš, že jsi dobře udělal, že jsi mne poslechnul.“

Potom mu vyprávěla celý svůj příběh a bylo vám to smutné povídání. Před mnoha lety přišli do této země, kde vládnul jako hrabě její otec, ti tři obři. Zámek napadli a všechny, které našli, snědli, celou její rodinu, dvořany i čeleď, jen ji samotnou si nechali, protože byla tak krásná. Chtěli ji podržet u sebe, ale protože jim s pomocí boží ustavičně utíkala, nakonec ji proměnili v šedivého mužíčka a zámek zakleli do černoty. Potom pokračovala: „Ale vysvobodil jsi mne teprve zpola, ani zámek ještě není vysvobozen, proto musíš svoje dílo dokončit. V lese roste obří dub, který musíš vyhledat. Na jeho kmeni je sedm dutin, jedna nad druhou, v té sedmé sedí holubice na dvou vajíčkách, které musíš přinést a rozbít mi je o hlavu.“ Hoch udělal, co mu poručili. Našel obří dub se sedmi dutinami a v té nejhořejší dutině holubici a pod ní dvě vejce, které přinesl a hodil je panně na hlavu. V tom okamžiku to v celém zámku zapraštělo, jako by měl být konec světa a zámek byl bílý jako sníh, jakoby ho právě vystavěli. Jinoch pak slavil s krásnou hraběnkou svatbu, najal si fůru sloužících a ten krásný zámek celý ožil jako kdysi.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Po roce se mělo štěstí těch dvou završit, neboť hraběnka cítila, že brzy porodí děťátko. A když na ni přišla těžká hodinka, porodila místo dítěte šedivý oblázek. Mladý hrabě byl zoufalstvím celý pryč, ale žena ho těšila a pravila: „Tohle je ještě následek zakletí, které na mne seslali obrové, ale uklidni se, neboť nám můžeš lehce pomoci. Zanes ten kámen do sklepa a rozsekni ho tím mečem, kterým jsi mi tenkráte uťal hlavu, když jsem byla ještě šediváčkem.“ Tak vyplnil její přání, a když meč kamenem projel, tu z něj vytryskla krev, čehož se velmi vyděsil, nechal kámen kamenem a běžel za svou ženou, aby ji o tom zpravil. Ona však řekla: „Dobře jsi učinil, nyní počkáme sedm dnů a pak jdi do sklepa a uvidíš.“ Srdce hraběti sotva tlouklo, když za sedm dní otvíral dveře sklepa, ale to bylo najednou radosti, když uviděl na místě krvácejícího kamene překrásné děvčátko, které se na něj chytře usmívalo a natahovalo k němu ručky. Zvedl je a radostně běžel ke své ženě.

Když byli zase v pořádku, vydal se hrabě domů, aby obdaroval svého chudého otce i celou vesnici. Každému rolníkovi daroval kus lesa, který si mohl vymýtit a vyklučit a pak obdělávat. Svojí ženou pak žil šťastně a spokojeně ještě dlouho, předlouho. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der graue Wackenstein" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková