Sněženka a Růženka

Bratři Grimmové

Byla jednou jedna chudá vdova, která žila v chalupě na samotě, a ta měla zahradu, ve které rostly dva růžové keře, jeden se sněhobílými a druhý s rudými růžemi; a právě tak měla i dvě dcerky, které byly stejné jako ty dva růžové keře, jedné tedy říkali Sněženka a druhé Růženka. Dívenky byly dobré a velmi zbožné, pilné a vytrvalé, dvě jim podobné by člověk pohledal; Sněženka byla jen tišší a mírnější než Růženka. Růženka ráda pobíhala po lukách a polích, sbírala květiny a chytala ptáčky; Sněženka naopak seděla raději doma u matky, pomáhala jí s domácností nebo ji předčítala, když nebylo co na práci. Obě děti se navzájem velmi milovaly, všude chodily ruku v ruce. Když Sněženka říkávala, že se nikdy nesměji odloučit, tu Růženka odvětila, že spolu zůstanou do smrti, matka jim zase připomínala, že se musí vždy o vše dělit. Často běhaly samy po lese a sbíraly lesní plody, ale žádné zvíře jim neublížilo, nýbrž přicházelo zvědavě blíže; zajíček jim jedl zelné listy z rukou, opodál se pásl srnec či skákal jelen, ptáci zůstávali sedět ve svých hnízdech a zpívali; a když je zastihla noc, tu dívenky ulehly vedle sebe do mechu a spaly až do rána a jejich matka věděla, že jsou v bezpečí a nemusí si dělat žádnou starost.

Jednou, když zase přenocovaly v lese a ráno se probudily, spatřily, jak opodál sedí krásné dítě v bělounkém zářivém šatě a přátelsky na ně mlčky hledí. A pak najednou vstalo a bez rozloučení zmizelo v lese. Když se rozhlédly, uviděly, že spaly na kraji propasti, a kdyby ve tmě udělaly ještě pár kroků, jistě by se zřítily dolů. Matka jim pak doma řekla, že to byl jejich strážný andílek, který je tu noc ochraňoval.

Sněženka a Růženka udržovaly chaloupku v čistotě a pořádku radost pohledět. V létě se starala o dům Růženka a postavila matce každé ráno, dříve než se ta probudila, před postel velkou kytici krásných růží. V zimě rozdělávala Sněženka oheň a zavěšovala na hák kotlík, který byl z mosazi a blyštěl se jako zlatý, tak byl vydrhnutý. Večer, když padaly vločky tiše k zemi, matka říkávala: „Jdi, Sněženko, a zavři dveře na závoru.“ Pak si sedly společně ke krbu, matka si vzala brýle a začala předčítat z jedné velké knihy; Dívenky poslouchaly a pilně předly; opodál ležel na podlaze beránek a na bidle s hlavou skrytou pod křídlem odpočíval bílý holoubek.

Jednoho večera, když spolu zase takto důvěrně seděly, zaklepal někdo na dveře a matka řekla: „Rychle, Růženko, otevři! To bude nějaký pocestný, co hledá přístřeší.“ Růženka vstala, sundala závoru, neboť myslila, že za dveřmi uvidí nějakého ubohého muže, ale kdeže! Stál tam medvěd! Strčil svoji obrovskou černou hlavu do dveří a Růženka hlasitě vykřikla, uskočila zpět, beránek bečel, holoubek poděšeně vzlétl a Sněženka se schovala pod matčinu postel. Ale medvěd promluvil: „Nebojte se mne, já vám nechci způsobit žádnou škodu, jsem napůl zmrzlý a chtěl bych se jen trochu ohřát.“ „Ty ubohý medvěde,“ řekla matka: „lehni si k ohni a buď opatrný, ať ti kožich nechytne.“ A zavolala na dívky, ať se nebojí, že ten medvěd to myslí upřímně. Děti tedy přišly blíž, i beránek a holoubek se zklidnili. Medvěd je požádal, zdali by mu z kožichu vymetly sníh. Děti přinesly koště a vyčistily medvědovi kožich, ten si lehnul k ohni a spokojeně si bručel. Děti po čase ztratily ostych a začaly vyvádět se svým nemotorným hostem lotroviny. Rukama mu cuchaly kožešinu, pokládaly mu nohy na záda a válely ho sem a tam, nebo přinesly lískový proutek a šlehaly ho jím a smály se. A medvědovi se to líbilo a trpělivě to snášel, a když se na oko rozzlobil, volal: „Smiluj se, Růženko, nad mým životem! Smiluj se, Sněženko, budu tvým ženichem!“ Když nadešel čas spánku, řekla matka medvědovi, ať zůstane ve jménu Páně ležet u krbu, že tak bude před tím strašlivým počasím uchráněn. Sotva se rozednilo, děti vstaly a pustily medvěda ven a pak se za ním dívaly, jak se brodí závějemi pryč.

Od té doby medvěd přicházel každý večer v určitou hodinu, lehával před krbem a dovolil dětem, aby si s ním krátkou chvíli dělaly, co chtěly. Byly už tak přivyknuté, že dveře na závoru nezavíraly dřív, dokud se neobjevil jejich černý druh. Přišlo jaro a venku se vše zelenalo a tu medvěd dívenkám pravil: „Nyní musím pryč a celé léto se nevrátím.“ „Kampak jdeš, drahý medvěde?“ zeptala se Sněženka. „Musím zpět do lesa, hlídat svůj poklad před zlými trpaslíky; v zimě, kdy je půda promrzlá, nemohou kutat, ale nyní sluníčko prohřálo zem, začnou kutat, vrtat, slídit a krást, co jednou padne do jejich rukou, to už se na světlo boží nikdy nedostane.“ Sněženka byla velmi zarmoucená, a když medvědovi otevřela závoru a pak i dveře, tu kožichem uvíznul na skobě a kousek kožešiny se mu zatrhlo a tu se jí zdálo, jako by pod kůží viděla se zablesknout zlato. A pak ji milovaný medvěd zmizel mezi stromy.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Za nějaký čas poslala matka děti do lesa, aby nasbíraly klestí. Dívky našly obrovský poražený strom, jehož kmen se pohyboval v trávě nahoru a dolů, a ony nedokázaly pochopit, copak se to s ním děje. Když přišly blíže, uviděly trpaslíka se starým vrásčitým obličejem a na loket dlouhým sněhobílým vousem. Konec vousu měl přiskřípnutý ve štěrbině stromu a poskakoval nahoru a dolu jako pejsek na provaze a nevěděl, jak si pomoci. Vytřeštil na ně své ohnivé oči a zakřičel: „Co tam stojíte? Že byste přišly sem a pomohly mi?“ „Copak se ti stalo, trpaslíku?“ zeptala se Růženka. „Hloupá, zvědavá huso“ odsekl: „chtěl jsem ten strom nasekat na třísky a přinést do kuchyně, neboť z velkých špalků dřeva je oheň moc silný a naše malé porce jídla se spálí, my nejsme tak hltaví jako váš hrubiánský a nedočkavý pronárod. Už jsem tam měl vložený klín a všechno šlo, jako po másle, když tu najednou, jak bylo to proklaté dřevo příliš kluzké, uskočilo mi znenadání a klín se vymrštil a můj krásný bílý vous uvíznul. No jen se smějte, mlíčňata! Jen na mě buďte zlé!“ Dívky popadly celou svou silou trpaslíkův vous a chtěly ho vytáhnout, ale držel pevně. Tu řekla Růženka, že zavolá někoho na pomoc, ale trpaslík se ještě více rozvzteklil, že úplně stačí, že ho viděly ony dvě. A tu mu Sněženka pravila, ať se uklidní, že ji něco napadlo. Z tašky vytáhla nůžky a konec vousu ustřihla. Jakmile byl trpaslík osvobozen, popadl ranec, který ležel mezi kořeny a byl plný zlata, a zlostně syčel: „Neotesanci, klidně si ustřihnou člověku kus krásného vousu. Satanáš vám zaplať!“ Hodil si ranec na záda a odkráčel pryč, ani se na dívenky nepodíval.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Za nějaký čas se dívky vydaly lovit ryby na udici. Když byly nedaleko potoka, uviděly, jak na hladině poskakuje obrovská luční kobylka. Běžely se podívat blíž a poznaly trpaslíka. „Copak tu děláš?“ zeptala se Růženka: „Tys nechtěl do vody?“ „Což jsem takový blázen?“ řval trpaslík: „Copak nevidíte, že mě ta proklatá ryba táhne?“ Trpaslík seděl na břehu, chytal ryby na udici a vítr mu naneštěstí zapletl vous do vlasce, zrovna v tom okamžiku zabrala ryba a vší silou ho táhla za sebou. Trpaslík se chytal kdejakého stébla, ale nic to nepomohlo, bezmocně rybu následoval a čekal, až ho stáhne do hlubiny. Dívenky přišly právě včas, trpaslíka popadly a pevně držely a pokoušely se mu vous rozmotat, ale nepodařilo se jim to, nezbylo než vytáhnout nůžky a ustřihnout další kus vousu. Když to trpaslík uviděl, ječel: „Co jsou mi to za móresy, vy ropuchy ošklivé, takhle mě zohavit? Nedosti na tom, že jsem přišel o konec vousu, teď mi ustřihnete tu nejlepší část! Nebudu se moc před ostatními trpaslíky ani ukázat! Měly byste odtud utíkat, až vám bude za patami hořet!!“ Popadl ranec plný perel, který ležel v rákosí, a aniž by řekl slůvko na rozloučenou, zmizel za nejbližším kamenem.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Zase uplynul nějaký čas a matka poslala dcerky do města na nákupy, měly obstarat šňůrky, stužky, nitě a jehly. Cesta vedla přes pláň, na které ležely všude kolem rozházeny velké balvany. Tu uviděly, jak se ve vzduchu vznáší velký pták, který pomalu kroužil a klesal stále níž a níž, až se konečně vrhnul střemhlav dolů za jeden z těch balvanů. Pak slyšely pronikavý křik. Běžely tam a viděly, jak orel drží jejich známého trpaslíka a chce jej odnést pryč. Tak mužíka chytily a přetahovaly se o něj s orlem tak dlouho, dokud svoji kořist nepustil. Když se trpaslík vzpamatoval z prvního úleku, začal vztekle vřískat: „Takhle nešetrně se mnou zacházet? Můj vetchý kabátek jste mi zcela potrhaly! Jste nemotorná a pošetilá chátra!!!“ Popadl ranec s drahokamy a zmizel pod jedním balvanem ve své jeskyni. Dívky byly na jeho nevděk už zvyklé, pokračovaly v cestě a vyřídily si své záležitosti ve městě.

Když šly na zpáteční cestě přes pláň, překvapily trpaslíka, jak má na jednom plácku rozloženy drahokamy, neboť si myslil, že je v bezpečí. Zapadající slunce se na drahokamech odráželo všemi barvami, a tak se dívky zastavily a těšily se pohledem na tu krásu. „Co tady stojíte a zevlujete?!!“ zařval trpaslík a jeho popelavě bílý obličej zrudl do rumělkova. Chtěl v těch nadávkách pokračovat, ale najednou dívky uslyšely temné bručení; kde se vzal, tu se vzal, objevil se tam obrovský černý medvěd. Trpaslík polekaně vyskočil, ale do svého úkrytu se nedostal, medvěd byl skokem u něj. „Milý pane medvěde, ušetřete mne, já vám dám všechny svoje poklady, podívejte se, ty krásné drahokamy, které tu leží. Darujte mi život, co máte ze mne, malého, vyzáblého mužíčka? Ani mě mezi dvěma zuby neucítíte. Tady ty dvě bezbožné holky, to jsou pro vás měkoučká soustíčka, tlusťoučké jsou jako mladé křepelky, ty sežerte!“ volal vystrašený trpaslík, ale medvěda těmi slovy neobměkčil. Chlupáč máchl tlapou a jedinou ranou ho srazil a bylo po něm. Dívky se daly na útěk, ale medvěd za nimi volal: „Sněženko, Růženko, nebojte se, počkejte, chci jít s vámi.“ Tu poznaly po hlase svého přítele a zastavily se.

Když medvěd přišel až k nim, spadla s něj medvědí kůže a stál před nimi krásný muž v královském šatě. Byl to královský syn, kterého ten bezbožný trpaslík, aby mu mohl ukrást všechny poklady, zaklel do podoby divokého medvěda a on musel běhat po lese, dokud ho smrt toho bídného stvoření nevysvobodí. Sněženka se jednoho krásného dne za prince vdala, jak bylo předpovězeno. A Růženka? Ta se stala jeho sestrou. Obrovský trpasličí poklad, který našli v jeskyni, si rozdělili mezi sebe. Stará matička s nimi ještě dlouho žila v klidu a dostatku na zámku, v jehož zahradě ji pro potěchu rostly ony dva růžové keře, které si vzala s sebou. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Schneeweisschen und Rosenrot“ (KHM 161) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková