Palečkovo vandrování světem

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden krejčík a ten měl syna, který byl velký akorát jako palec, a tak mu říkali Paleček. Ale na takového mrňouska měl kuráže na rozdávání, a když jednou řekl otci: „Otče, já chci do světa na vandr!“, starý ani nemrknul, vzal velkou látací jehlu, přidělal k ní nad svíčkou záštitu z pečetního vosku a řekl: „Tu máš na cestu kordík.“ A pak chystali poslední společný oběd a Paleček poskakoval po kuchyni, aby se podíval, co matka vaří za dobrotu. Když bylo jídlo připraveno a mísa stála na peci pod komínem, zeptal se: „Matko, co bude dneska k jídlu?“ Odvětila: „Jen se podívej sám.“ Paleček vylezl na pec a nakukoval do mísy, ale jak tak natahoval krk, popadnula ho pára, co stoupala z hrnce, a vynesla ho komínem ven. Paleček se stoupal na parním koberci stále výš a výš, dokud zase nezačal padat dolů. Teď byl tedy v tom širém světě, jak si přál, a putoval sem a zase tam, dokud nešel k jednomu mistrovi do služby.

Ve službě to šlo, ale jídlo mu tam pranic nechutnalo. „Paní mistrová, jestli nám nedáte lepší jídlo,“ řekl: „tak ráno půjdu a napíšu křídou na vaše domovní dveře: Brambor kolik by si jeden přál, masa však za nehet nic, radost má bramborový král, utíkej, i v pekle dají ti víc!“„Co bys chtěl, ty střevlíku?!“ řekla mistrová, rozzlobila se, popadla hadr a chtěla Palečka plácnout, ale ten hbitě zmizel pod náprstkem, odkud pak vykoukl a na mistrovou vyplázl jazyk. Ta náprstek nadzdvihla, aby ho chytila, ale malý Paleček se ukryl do hromady ústřižků, a když mistrová kusy látky prohrabávala, aby jej našla, schoval se do praskliny ve stole. „Hej, paní mistrová!“ volal a vystrkoval hlavu, a když ho chtěla praštit, skočil dolů do zásuvky. Nakonec ho ale přece jen dopadla a vyhnala z domu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Paleček vandroval dál a dál, až přišel do hlubokého černého lesa, kde potkal tlupu loupežníků, kteří se právě hotovili ukrást královský poklad. Když mrňavého krejčíka uviděli, pomyslili si, že ten malý chlapíček proleze i klíčovou dírkou a může jim posloužit lépe než paklíč. „Hej! Poslyš, obře Goliáši,“ zavolal jeden z nich: „nechceš s námi jít do královské pokladnice? Mohl by ses vplížit dovnitř a vyhazovat nám ven peníze.“ Paleček se zamyslil a nakonec řekl: „Ano.“ A šel s nimi do pokladnice, kde si prohlédl dveře dole i nahoře, zda nenajde nějakou skulinu, a opravdu jednu nakonec objevil; byla dosti široká, aby se protáhnul. Už se k tomu chystal, když ho jeden ze strážců, kteří stáli přede dveřmi, zpozoroval a řekl tomu druhému: „Co to tam leze za ošklivého pavouka? Zabiji to!“ „Jen to ubohé zvířátko nech běžet,“ řekl však ten druhý: „vždyť ti nic neudělalo.“ Tak skulinou šťastně proniknul do pokladnice, otevřel okno, pod kterým stáli loupežníci, a házel jim jeden tolar za druhým. Když byl Paleček v nejpilnější práci, uslyšel přicházet krále, který si chtěl obhlédnout svoje poklady, a tak se rychle ukryl. Král zpozoroval, že mu chybí peníze, ale nemohl pochopit, jak je mohli ukrást, když zámek i závora byly v pořádku. Vyšel tedy ven a řekl strážcům: „Dávejte dobrý pozor, za tím něco bude!“ Za chvilku Paleček pokračoval ve své práci a ti venku uslyšeli cinkat zlaťáky klip! a klap! Vběhli ihned dovnitř, aby zloděje lapili, ale Paleček je slyšel přicházet a byl rychlejší. Skočil do kouta a přikryl se tolarem, takže ho neviděli, a začal je škádlit voláním: „Tady jsem!“ „Tady jsem!“ Strážci se v tu stranu rozběhli, ale než se tam dostali, byl Paleček už v jiném rohu pod jiným tolarem a křičel: „Tady jsem!“ „Tady jsem!“ Stráže se zase vydaly po hlase, ale Paleček byl už v třetím rohu a zase volal: „Tady jsem!“ „Tady jsem!“ Měl je za blázny a honil je po pokladnici tak dlouho sem a tam, dokud se neunavili a vzdali to. Pak zase házel tolar za tolarem, na ten poslední si však po hodu vyskočil a vynesl tak sám sebe dolů pod okno. Loupežníci ho vychvalovali: „Ty jsi velký a mocný hrdina,“ řekli mu: „nechceš se stát naším náčelníkem?“ Ale Paleček se poděkoval a řekl, že si chce nejdříve obhlédnout svět. Tak si rozdělili kořist, ale on si ponechal pouze jeden zlaťák, protože více stejně neunesl. Opásal se svým kordíkem, rozžehnal se s loupežníky a šel dál svou cestou.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne se dal zase najmout do služby k jedné mistrové, ale ta mu na chuť nepřišla, a tak šel nakonec za pacholka do jednoho hostince. Tam ho nemohly zase snést děvečky, neboť viděl vše, co potají dělaly, co si vzaly a odnesly z talířů a ze sklepa, a hlásil to panstvu, a tak si řekly: „Jen počkej, to si vypiješ!“ a umluvily se, že mu provedou nějaké čtveráctví. Brzy nato jedna děvečka žala na zahradě, zatímco Paleček kolem ní poskakoval sem a tam a vykukoval mezi stébly trávy, tu najednou máchla srpem a hbitě ho pokosila spolu s trávou, zabalila do velké trávnice a předhodila dobytku. Mezi kravami byla jedna velká černá, která Palečka spolknula, aniž by mu ublížila. Uvnitř krávy se mu ale nelíbilo, protože tam byla úplná tma, a tak když ji dojili, křičel: „Enykybenykybé, bojím se v téhle tmě!“ Ale nikdo si toho nevšimnul, a když za chvíli vešel do stáje hospodář, řekl: „Ráno tu černou porazíme!“ Tu se Paleček polekal a zavolal tím nejsilnějším hlasem: „Nejdříve mne pusťte ven, já jsem uvnitř!“ Hospodář ho uslyšel, ale nevěděl odkud ten hlas přichází. „Kdepak jsi?“ zeptal se. „V té černé!“ odvětil Paleček, ale pán mu nerozuměl a odešel pryč. Druhého rána kráva porazili, ale šťastnou náhodou nedošel Paleček při sekání a bourání masa k žádné úhoně a dostal se mezi maso na klobásy. Když řezník započal s jejich výrobou, jal se Paleček křičet ze všech sil: „Sekej opatrně, sekej opatrně, já jsem tu dole!“ Ale řezník ho přes hluk sekáčku neslyšel, a tak bylo Palečkovi úzko, ale nouze mu dala křídla a podařilo se mu před sekáčkem vždy uskočit, takže ho nezranil a vyváznul se zdravou kůží. Ale uniknout docela se mu nepodařilo, nakonec ho napěchovali i se špekovými kousky do klobásy. To vám bylo dosti těsné bydlení a navíc klobásy pověsily do komína, aby se vyudily, to mu tam byla věru dlouhá chvíle. Konečně ho jednou v zimě snesli dolů, protože chtěli klobásu předložit jednomu hostu: Když ji hospodyně krájela na kolečka, bylo mu opět úzko, málem přišel o hlavu, ale nakonec přece jen vyváznul a vyskočil ven. Protože s ním v tom domě tak zle nakládali, nezůstal tam ani minutu a vydal se opět na vandr.

Dlouho se Paleček ze svobody neradoval. Na poli přišel do cesty jednomu lišákovi, který ho v mžiku polapil. „Pane lišáku,“ křičel Paleček: „já vám jen zaskočím v krku, nechte mne jít!“ „To máš pravdu,“ odvětil lišák: „na tobě mnoho masa není, ale když mi slíbíš slepice z otcova dvora, pustím tě.“ „Ze srdce rád,“ odvětil: „slepice můžete mít všechny, to vám slibuji.“ Tak lišák Palečka vyplivnul a zanesl ho domů. Když otec opět uviděl svého milovaného synka, rád dal lišákovi všechny slepice, co měl. „Přinesl jsem vám pěkňoučký peníz.“ řekl Paleček otci a dal mu tolar, který si na vandru vysloužil.

Proč vlastně lišák dostal ty nebohé slepice? Ty trumbero, protože jeho otec ho měl raději než všechny slepice na dvoře. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Daumerlings Wanderschaft“ (KHM 45) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková