Putování k ptáku Nohovi

Franz Georg Brustgi

Byl jednou jeden bohatý hrabě, který celý život s chutí cestoval po světě. Při jeho cestách ho doprovázel jeho oblíbený sluha, který mu již sedm let prokazoval věrné služby a kterého měl hrabě ze srdce rád. Jednoho dne, když byli opět daleko od domova za dobrodružstvím, sluha díky nepatrnému přehlédnutí přivedl hraběte ke škodě. To hraběte tak rozzuřilo, že nechtěl jinocha už nikdy vidět. Poslal ho domů a dal mu s sebou pro svoji ženu dopis, ve kterém stálo, že ihned, jak sluha vstoupí na hrad, mají ho uvrhnout do věže a pak mu setnout hlavu. Ačkoliv jinoch nevěděl, co v tom dopise stojí, byl celý sklíčený, protože hrabě k němu byl znenadání zlý a nemilostivý a poslal ho domů samotného. A tak si myslel, že v tom dopise je jistě něco zlého.

Když byl mládenec od hraběcího hradu asi den cesty, zůstal přes noc v jednom hostinci. Protože seděl po večeři celý zdrcený a zamlklý, zeptal se ho hostinský, zda je na nějaké nepříjemné cestě nebo jestli ho trápí něco jiného. Tu mu jinoch vypověděl celý příběh a také mu ukázal hraběcí dopis. Ale hostinský byl filuta a řekl: „Kdybych byl já na tvém místě, nepředal bych ten dopis dříve, než bych věděl, co v něm stojí.“ Věrný sluha, o tom nechtěl zpočátku ani slyšet, ale nakonec ho hostinský přivedl tak daleko, že na všechna svá předsevzetí zapomněl, dopis otevřel a přečetl. Smrtelně zblednul a dopis mu vypadl z třesoucích se rukou na stůl. Hostinský ho zvednul a četl slovo za slovem. „Já jsem tě hned varoval,“ řekl: „hlava ti sedí na krku pěkně vachrlatě. A tvoje zásadovost by ti přinesla jen škodu. Ale buď bez starostí, měl-li hrabě na mysli proti tobě tolik zlého, tak mu zahrajeme jinou písničku. Nechej to na mně!“ Potom si hostinský přinesl brko, inkoust a papír a napodobil do puntíku hraběcí rukopis a hraběnce v tomto novém dopise uložil, aby v den, kdy jej dostane, provdala jejich jedinou dceru za věrného sluhu.

Jinochovi se ten plán sice zdál dost nebezpečný, ale protože mu pán stejně usiloval o život, chtěl mu k tomu dát alespoň dobrý důvod. Kdyby se to ale podařilo, proč by se nakonec nemohl oženit s mladinkou a velmi krásnou hraběcí dcerkou? Čím více o tom přemýšlel, tím více byl s tím plánem spokojený a druhého dne ráno nemohl dospat, jen aby byl co nejdříve na hradě u své nevěsty. Hraběnka si dopis přečetla a ihned udělala, co manžel poručil, neboť věděla, že hrabě je člověk prchlivý a nesnese žádné námitky či vytáčky, zle by se jí bylo vedlo, kdyby jeho příkaz nesplnila. Jinak by jistě dělala průtahy, neboť jejich jedinou dceru si přeci nemůže vzít nějaký sluha. Mladá hraběnka, která hocha už dávno tajně milovala, byla ale s otcovým přáním nadmíru spokojena a stala se ještě toho dne jeho ženou.

Po nějakém čase se hrabě vrátil domů a dozvěděl se, co žena provedla. Samou zlostí a hněvem by si nejraději vytrhal vlasy a ženu vyhnal z domu nebo ji uvrhnul do věže. Ale dopis, který držel v rukou, byl napsán písmem tak podobným, že musel uznat: „Opravdu, písmo je mému tak podobné, že i já sám bych ho uznal za pravé.“ Proto se nad ženou slitoval, ale ke sluhovi, který byl nyní jeho zetěm, k tomu pojal hodinu od hodiny ještě větší nenávist a hledal nějaký jiný způsob, jak by ho uklidil z cesty. Před lidmi a zvláště před dcerou, která byla velmi šťastná, sice dělal, že je s tím sňatkem srozuměn, ale svému zeti řekl: „S tvým manželstvím budu souhlasit, až mi přineseš pero z ocasu ptáka Noha.“ „A pro mne,“ řekla hraběnka: „se ptáka Noha zeptej, kde je můj snubní prsten, nemohu ho najít.“ Ženich odvětil, že to rád udělá, rozloučil se s mladou ženou a vydal se na cestu. Hrabě za ním vyhlížel z okna věže a skrytě se radoval, neboť doufal, že pták Noh jeho zetě roztrhá a sežere.

Ten už ušel pěkný kus cesty a jednoho dne procházel nějakou vesnicí. Lidé se ho ptali, kam putuje, a když jim řekl, že k ptáku Nohovi, tak ho prosili: „Zeptej se, prosím, ptáka Noha, proč z naší vesnické studny už neteče voda.“ „To rád udělám.“ slíbil jim a putoval dál. Po tom, co ušel další dlouhý kus cesty, přišel k jedné široké řece. Nevedl přes ni žádný most, ale na břehu stál nějaký muž, který musel každého, kdo chtěl na druhý břeh, přenést na zádech. Vzal jinocha na záda, nesl ho přes řeku a vyptával se, kam cestuje. „K ptáku Nohovi.“ odvětil. „Zeptej se ho, prosím, jak dlouho musím ještě nosit lidi na zádech přes řeku a kdy budu konečně vysvobozen.“ „Zeptám.“ slíbil jinoch a putoval dál. Náš poutník prošel už mnoha zeměmi, když přišel konečně k nějaké chýši, ve které žila jedna prastará matička. Tu se jí ptal, zda tam náhodou nežije pták Noh. „Ano, žije.“ řekla stařenka: „Ale je zrovna pryč a to je tvoje velké štěstí, neboť jinak by tě na místě roztrhal na kusy a sežral. Proto odtud utíkej pryč nejrychleji, jak jen můžeš.“ Ale on se nedal jen tak zastrašit a vyprávěl, na co všechno se musí ptáka Noha zeptat, zpravil ji také o tom, že jeho hrabě chce jedno z jeho krásných ocasních per, a proto dokud to vše nevyřídí, nemůže odtud odejít. Tak mu stařenka slíbila, že mu pomůže, ukryla ho pod postel a řekla: „Ani se tu nehni a uši měj napnuté!“

Brzy nato přiletěl pták Noh domů. Sotva vstoupil do světnice, tak zařval: „Cítím člověčinu, kdepak ji ukrýváš?“ „Jen klid!“ řekla stařenka: „arciže tu byl jeden človíček, chtěl by se tě rád na něco zeptat, ale ty bys mu stejně neuměl odpovědět.“ „Haha! To by se vidělo!“ zaskřehotal pták Noh: „Co vůbec chtěl vědět?“ „Ale,“ odvětila stařenka: „jedna hraběnka chtěla vědět, kde vězí její snubní prsten, za celý svět ho nemůže najít a myslí si, že zrovna ty bys to mohl vědět!“ „Ale to je pravda!“ zvolal pták Noh: „Já to také vím. Ta hloupá žena musí rozlomit práh dveří a tam prsten najde. A copak chtěl ten člověk vědět ještě?“ „Proč není v jedné obecní studni voda. Ale jak bys mohl tohle vědět, to opravdu nevím.“ „Arciže to vím!“ vykřiknul pták Noh: „Ti hloupí lidé musí chytit velkou ropuchu, která sedí na prameni a ucpala ho, potom bude studna zase plná vody.“ „Co ty všechno nevíš,“ podivila se stařenka: „ale tohle bys určitě nevěděl. Proč musí ten muž přenášet lidi na druhý břeh a kdy jeho trest skončí a bude vysvobozen?“ „Ten hlupák,“ řekl pták Noh: „musí toho prvního, kterého bude přenášet, hodit do vody a říci: Teď vezmi moje místo! A bude svobodný. Už nic jiného ten lidský červík nechtěl?“ „Ale ano,“ řekla matička: „ten chlapec chtěl něco pro hraběte, ale bylo to tak hloupé přání, že ti to ani nemohu říct.“ „Jen to řekni!” křičel pták Noh: „Chci vědět všechno!“ „Dáš mi to, když ti to řeknu?“ zeptala se stařenka. „Proč ne? Sem s tou řečí!“ skřehotal pták Noh. „Jen si pomysli, chtěl jedno z tvých ocasních per.“ řekla matička. Tu udělal pták Noh kyselý obličej, ale protože to slíbil, jedno pero si vytrhnul a podal ho stařence. Potom si lehnul a usnul.

Druhého dne, jakmile pták Noh odletěl, vytáhla stařenka jinocha z úkrytu a ptala se, jestli rozuměl všemu, co pták Noh vyzradil. „Samozřejmě, milá matičko.“ řekl: „Ani slůvko mi neušlo.“ „To je dobře.“ pravila stařenka a dala mu na cestu to pero, které si pták Noh sám vytrhnul. Tu jí nastotisíckrát děkoval a spokojeně se vydal na cestu k domovu. Když přišel k řece, ptal se ho muž, co mu pták Noh vzkazuje. „Přenes mne nejdříve na druhou stranu,“ odvětil mu jinoch: „pak ti to řeknu.“ A když stál na druhém břehu, pravil: „Dalšího, kterého poneseš na druhý břeh, hoď do vody a řekni mu: Teď převezmi mé místo! A potom budeš na věky od své práce osvobozen.“ „To jsem měl vědět.“ bručel si muž pod vousy a belhal se zpět.

Jinoch kráčel statečně dál a přišel brzy do vsi, kde na něj už čekali sedláci. Poradil jim, co se od ptáka Noha dozvěděl, a podívejme, když vytáhli ropuchu ze studny, vytryskla mohutným proudem voda. Tu byli ti lidé tak šťastní, že mu za jeho služby věnovali celých tři sta zlaťáků. Po mnoha týdnech přišel konečně na hrad. „Kde je můj snubní prsten?“ zeptala se hraběnka nedočkavě, sotva vkročil do dveří. „Tady pod prahem.“ odvětil jí. Tu musel ihned přijít mistr tesař a práh rozlomit a opravdu! Ležel tam její ztracený prsten. Hraběti pravil: „Pták Noh vás dává srdečně pozdravovat a posílá vám jedno svoje zlaté péro. Až k němu jednou přijdete sám, rád vás obdaruje mnohými poklady, žádný druhý nebude tak bohatý jako vy.“

Když to hrabě slyšel, nechtěl s návštěvou u ptáka Noha ani hodinu otálet a vydal se ihned na cestu. Šťastně dorazil až k řece, přes kterou nevedl žádný most a muž na břehu se ho ptal, zda ho má přenést na druhou stranu. „Samozřejmě,“ odvětil hrabě pyšně: „já spěchám! Jdu vstříc svému štěstí, abys věděl! Až se budu vracet, nebudu potřebovat, abys mě nosil.“ „To ti věřím,“ řekl muž a vzal hraběte na záda, zanesl ho doprostřed proudu a bác! Hodil ho do vody a řekl: „Nyní převezmi můj úděl!“ Tak udělal a odešel pryč.

A hrabě tam musel zůstat a dělat jeho práci. Pokud ho nikdo nevystřídal, tak to dělá dodnes.

[pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková